22. Čarodějnice z Loch Baile
„Ne, to jsem nikdy neslyšela. Jak to souvisí? Nechápu.“
„Jde o jednu pomstu starou několik století. Kdysi tady prý žila jedna
dívka, jmenovala se Isabela, která se přátelila s místní kořenářkou,
která ji naučila všechno o bylinách a léčitelství. Isabela byla dcerou
poměrně vlivného člověka, kterému to nebylo pochuti. Kořenářku nechal
upálit a doufal, že to dceru přejde. Nepřešlo. Dál tajně sbírala
bylinky a léčila zvířata ostatním lidem, alespoň to tak tvrdila.
Každopádně v pověsti také mluví o něčem jiném. Prý zvířata trávila a
snažila se je očarovat.
Právě při jedné takové návštěvě byla přistižena při činu. Chytil ji
jistý chlapík – na jméno si teď nevzpomenu - , kterému se údajně
snažila otrávit krávu. Došlo to nakonec tak daleko, že o ní prohlásil,
že se snažila otrávit celou vesnici a označil ji za čarodějnici…“
„Proč by chtěla trávit vesnici? Co by z toho měla?“
„Já osobně tomu moc nevěřím. Každopádně lidi tenkrát byli moc pověrčiví
a všeho, čemu nerozuměli, se báli. A pak Isabele ani nepomohl požár,
který tu noc vypukl ve chlévě – prý chtěla zničit důkazy a možná se i
zbavit svědka. Seběhla se celá vesnice a ten chlap ji před všemi
veřejně označil za čarodějnici. Isabelu okamžitě zavřeli, že prý se
přiznala sama. A právě proto ji odsoudili hned za několik dní… sotva
přijel inkvizitor, který u procesu nesměl chybět…“
„Upálili ji?“
„Ano, a dokonce bez spravedlivého procesu, vždyť se přece přiznala sama… To jim stačilo…“
„Víte, pořád nechápu, co to má co dělat s lesem a se mnou?“
„Říká se, že Isabela tvrdila až do konce svého života, že je nevinná.
Nikdo jí však nevěřil, a tak ještě než zapálili hranici přísahala, že
se za tu křivdu pomstí po své smrti na potomcích všech zúčastněných a
hlavně na muži, který ji obvinil…“
Procházeli zrovna kolem břehu jezera. Patrik se zastavil a ukazoval někam přes vodní hladinu do dálky. V mlze se rýsovala skála.
„Támhle na pláni za tou skálou prý stála hranice.“
„Pořád tomu nerozumím..“
„To už jste zapomněla, co jsem vám říkal před chvílí? A co jsem vám ukazoval na hřbitově?“
„Chcete říct, že to bylo její dílo? Všechny ty zmizelé dívky v průběhu staletí?“
Přikývl.
„Takže se vrátila jako duch, či co, a teď se mstí?“ Veronika se
rozesmála. „Tak tohle se vám povedlo! Chachacha! To je dobrý fór!“
Patrik na ni zaraženě zíral. Nechápal, čemu se směje. Nic k smíchu na tom nebylo.
„Vždyť je to jenom pověst!“ řekla Veronika a utřela si dlaní slzy od smíchu.
„Ano, je to pověst, ale taky není!“ oponoval uraženě Patrik. „Pojďte, něco vám ukážu. Potom mi snad uvěříte.“
23. Gurbey
V Patrikově pokoji Veronika ještě nikdy nebyla. Byl to menší pokojík,
celý vykládaný dřevem. Patrik byl velmi pořádný muž, možná trochu
puntičkář, ale to Veronice bylo tak trochu jedno. Poličky nad postelí
byly plné knih.
Patrik si vylezl na postel a pomalu po jejich hřbetech přejížděl prstem. Za chvíli našel, co hledal.
Byla to taková malá černá knížečka. Už zřejmě dosti stará. Papír byl
notně zažloutlý, ale po okrajích sem tam vykukovaly zářivě bílé stránky.
Patrik vyzval Veroniku, aby posadila, a on si k ní přisedl.
„Tohle,“ řekl, vytáhl z knihy bílé papíry a knihu jí podal, „je kniha
místních pověstí. Najdete v ní u tu pověst o Čarodějnici z Loch Baile.
Klidně si ji přečtěte, já nejsem tak dobrý vypravěč.“
Veronice se číst nechtělo, ale nicméně se do toho pustila, byly to jen
čtyři stránky. Patrik seděl vedle a trpělivě čekal, až dočte.
Dočetla.
„vy tomu vážně věříte?“ zeptala se udiveně a knihu mu podala. „Vždyť je to jenom pověst!“
„Už jsem vám jednou říkal, že to není jenom pověst! Podívejte se!“ podal jí bílé papíry.
„Co to je?“
„Okopírované stránky z místní kroniky. Píše se tam o té čarodějnici
úplně všechno…“ prolistoval papíry. „Hm… jeden papír mi tu chybí…
zrovna ten, kde se píše o usvědčení a procesu… Hm… je tu jenom ten, kde
ji upalují…“
Vzala si o něj papíry.
„Bylo jí dvacet? Chudák, byla tak mladá!“
Přikývl.
„A není vám na tom něco divného?“
„Ne, proč?“
„Všechny ty náhrobky, které jsem vám ukazoval, patřily dívkám, kterým
bylo také dvacet! A dokonce se o tom píše i v kronice! Podívejte!“
Vytrhl jí papíry z ruky. „1480, 1500, 1504, 1610, 1620… atd. A všechny
to byly potomci právě těch lidí, kteří se aktivně podíleli na Isabelině
upálení! No, není to divné?“ zakončil vítězoslavně.
„Ano, je to divné,“ zamyslela se, „ale pořád si myslím, že jde jen o
náhodu… Řekla bych, že je to jenom pověst… A kdoví, jestli ta kronika
není nějak zkreslená!“
„Nevěřím tomu, že by byla zkreslená!“
„Dobře, dejme tomu, že není! Ale pak mi teda vysvětlete, proč by ta
čarodějnice chtěla zrovna mě, jak jste říkal v lese? Co já vím, tak
všichni moji předci žili odjakživa v České republice! A nechce se mi
věřit, že by někdo z nich pocházel z Irska! A krom toho – dvacet le mi
už dávno není!“
„Asi vás musí hodně chtít, musíte pro ni být hodně důležitá, když
porušujete pravidlo dvacetiletých dívek…“ zamyslel se Patrik. „A jste
si tak jistá, že jste tady nikdy žádné příbuzné neměla?“
Veronika se zamyslela. Popravdě řečeno, nikdy ji nenapadlo se rodičů na
něco takového zeptat. Něco z těch nejistot se nejspíše objevilo v její
tváří, takže Patrik po chvíli řekl:
„Já jsem si to myslel! Nevíte!“
„No dobře, tak nevím, no a co? Vsadím se, že vy také nevíte o vašich předcích všechno!“
„Já vím, moje rodina zde žije celá staletí!“
„Tak proč vlastně vaše sestra není už mrtvá? Dvacet jí už určitě bylo!“
„Moje rodina se na procesu nepodílela!“
„Ne, protože je to jen pohádka! A už mě nechte být!“ otočila se, aby odešla z pokoje. Ale Patrik ji zadržel za ruku.
„Počkejte ještě! Udělejte mi jednu laskavost a nechám vás už na pokoji!“
„Co chcete?“ vyprskla naštvaně.
„Zavolejte domů a přeptejte se na to Irsko!“
„Nevím, proč bych to měla dělat?!“
„Jen pro jistotu. Nic víc už po vás chtít nebudu. Prosím!“
„Tak jo, ale pak mi dáte pokoj!“
„Dobře.“
Veronika tedy zavolala domů své matce. Byla jediný žijící příbuzný,
kterého znala. Rozhovor nebyl moc příjemný (hlavně Jaroušek, hlavně
Jaroušek… Jaroušek sem, Jaroušek tam…), takže Veronika vlastně ani
pořádně nechápala, proč jí volala. Kvůli rozmaru jednoho pomatence.
Proč jinak? Začínám asi cvokařit jako Patrik, pomyslela si.
O pět minut později už sdělovala Patrikovi výsledky telefonátu.
„… prý otec kdysi říkal něco o tom, že jeho rodina pochází z Irska. Odkud přesně, to ale neví…“
„Jak se jmenovali?“ ptal se dychtivě Patrik.
„Nějak Gurbley nebo Gurbey… nevím přesně…“
„Gurbey, Gurbey…,“ opakoval Patrik. „To jméno mi něco říká. Už jsem ho určitě někde slyšel nebo četl…“
„Fajn, doufám, že jste spokojen a já už teď můžu jít!“
„Musím se na to podívat,“ zamumlal Patrik, oblékl si bundu a aniž by si všiml Veroniky, odešel z pokoje.
24. Postava ve tmě
Patrik věděl přesně, kam má jít – na místní radnici. Uchovávali tam
originál kroniky, ze které si už kdysi nechal okopíroval několik listů.
Snad mu do ní dovolí nahlédnout.
Cestou myslel na Veroniku a její úzkoprsost. Jinak to ani říci nemohl.
Nechápal, jak někdo může být tak zabedněný a nevidět v tom všem
souvislost! Vždyť je to tak zjevné! Její rodina pochází z Irska, ale
Veronice je už přes třicet. To mu nějak nesedí.
A jakou roli v tom hraje Gabriela? To, že ji v tom lese obvinil ze
všeho možného, ještě neznamená, že to má i podložené… jsou to zkrátka
jenom domněnky. Každopádně – Gabriela se za několik posledních let
hodně změnila. Je čím dál zvláštnější a připadá mu také ustrašenější. A
jak je možné, že ještě není mrtvá nebo alespoň nezmizela? Dvacet už jí
dávno bylo, to je pravda, a taky je pravda, že Isabela byla jejich
přímý předek… a podle pramenů a pověstí přísahala pomstu i svým
příbuzným…
Rozhodně s Gabrielou není něco v pořádku. Nepochyboval o tom, že se
spaktovala s čarodějnicí. Ale jak by to bylo možné? Každopádně by to
hodně vysvětlovalo…
Proč by se jinak snažila Gabriela dostat Veroniku tak zoufale do lesa.
Dokonce i tak zoufale, že jí něco nasypala do jídla? O tomhle Patrik
nepochyboval ani v nejmenším.
Gabriela byla jediná, kdo jídlo připravoval a nesl nahoru…Ale zase na
druhou stranu – byla ta látka vůbec v jídle? Musela být! Kde jinde by
se tím Veronika nefetovala? A kdyb za to nemohla Gabriela, proč by její
historku o požáru potvrzovala?
Co přesně za tím sakra je? Musí najít to jméno! Musí zjistit, kdo to ti Gurbeyovi byli!
Když vcházel do radnice, nebe prořízl jasný záblesk. Začínala krutá
bouřka. Byl už sice večer, ale Patrik věděl, že zde určitě někoho
najde. Ještě nikdy se nestalo, že by tomu bylo jinak. Prošel chodbou a
zaklepal na poslední dveře vlevo. Byl to archiv. Skladovaly se v něm
všechny možné listiny – od kroniky a další důležité staré listiny až po
ty nejnovější.
Za půl hodiny se už vracel domů s několika okopírovanými listinami v ruce, které se hned, natažen na své posteli, jal studovat.
O další půlhodinku později přecházel chodbu a mířil ke dveřím naproti svému pokoji. Patřily Veronice.
Ano, slíbil, že už jí dá pokoj, ale tohle je opravdu důležité. Tohle jí musí říct. Musí jí říct, co zjistil! Tady jde o život.
Chystal se, že zaklepe, ale ještě ani nezvedl ruku a spatřil, že dveře
jsou pootevřeny. Opatrně nakoukl dovnitř. Pokoj byl prázdný. Proč by
sakra odcházela a dveře by nechala otevřené? To mu nějak nesedělo.
Každý normální člověk při odchodu vždy zamkne.
Vstoupil dovnitř a rozhlédl se. Postel byla rozestlaná, oblečení dosud
spočívalo hozené na křesle a okno bylo otevřené dokořán. Dovnitř
profukoval chladný vítr a nesl s sebou kapky deště a rezaté listí.
Patrik přiskočil k oknu, aby jej zavřel. Když se však vyklonil ven,
spatřil u jezera směrem k lesu probleskovat něco bílého. Zaostřil a
rozeznal siluetu člověka. Téměř okamžitě mu došlo, o koho jde. Na nic
nečekal a vyběhl ven.
Veronika kráčela pomalu, a tak ji dohnal poměrně brzo.
„Slečno Veroniko!“ zavolal na ni.
Nereagovala.
„Slečno Veroniko!“ zkusil to znovu, neboť si myslel, že šum padajícího
deště přehlušil jeho hlas. Byl to však nesmysl, protože od ní nebyl zas
tak daleko a ona ho určitě musela slyšet. Nicméně opět bez reakce.
Přiběhl až k ní a chytil ji za rameno. Strhla mu ruku, aniž by se ohlédla a kráčela dál.
Chytil ji tedy za obě ramena řádně jí zacloumal. Snažila se mu vymanit ze sevření a bezmocně zatínala pěsti.
Dal jí facku.
„No tak se probuďte!“
Znovu ji propleskl.
Tentokrát otevřela oči. Udiveně se rozhlédla a odrnovala si z čela mokré vlasy.
„Kde to jsem? Co tady dělám?“
Začala se klepat zimou. Noční košili měla úplně promočenou. Lepila se jí k tělu a nepříjemně studila.
„Až pak! Teď hlavně musíte do tepla!“ odpověděl Patrik a přehodil přes ní svoji bundu.
Odváděl ji pryč. |
|
