16. Na hřbitově
Hřbitov ležel až na druhém konci městečka, takže chvíli trvalo, než se tam dostali. Celou cestu šli mlčky. Nakonec už to Veronika nevydržela, aby se nezeptala, co vlastně na tom hřbitově uvidí.
Patrik jen zavrtěl hlavou a odmítal cokoliv říct. Jen se stále ohlížel jako by se ujišťoval, že za nimi nikdo nejde. Veronika v tu chvíli zalitovala, že větev už dávno zahodila.
Čím blíže byli ke hřbitovu, tím více se k nim blížilo vyzvánění zvonů z místního kostelíka.
„Co se tady děje?“ ptala se zmateně.
„Uvidíte,“ odpověděl Patrik a otevřel bránu. Panty nepříjemně zaskřípaly. Veronice přeběhl mráz po zádech. Neměla hřbitovy moc v lásce. Vždycky z nich měla podivný pocit. A pokaždé se jim snažila vyhnout. Teď však byla zvědavost silnější.
Z kostela kolem nich prošel smuteční průvod. Vpředu šel kněz a za ním nesli čtyři muži na ramenou rakev. Následovali příbuzní a jiní smuteční hosté. Moc jich však nebylo.
Veronika s Patrikem se vypravili za nimi.
„Proč mi ukazujete něčí pohřeb?“ ptala se potichu.
„To není ,něčí´ pohřeb. Je to pohřeb mladé dívky, která před čtrnácti dny za poněkud nevyjasněných okolností zahynula v lese…“
„Co se jí stalo?“
„Nevím a neví to nikdo. Našel jsem ji potlučenou pod skalou… Možná ji někdo strčil, možná spadla sama, když před někým prchala. Jediné co vím je, že už byla mrtvá… Uzavřeli to jako nehodu.“
„Vy jste ji našel?“ ptala se udiveně Veronika.
Přikývl.
„A to nemám chodit do lesa jen proto, že jste tam našel jednu mrtvou holku, co nejspíe špatně šlápla a nešťastnou náhodou spadla ze skály a zabila se?“
„Není jediná...“ řekl potichu. „Pojďte!“
Zavedl ji mezi několik náhrobků. Většinou se jednalo o mladé dvacetileté ženy. Veronika si všechny pozorně prohlédla.
„Nevím, co to dokazuje?“ řekla po chvíli a ukázala na jeden z náhrobků. „Tohle datum je tady nejmladší a ještě ke všemu se to stalo před osmi lety…“
Patrikovi podivně zvlhly oči.
„To byla moje přítelkyně. Před osmi lety jsem ji našel mrtvou, přesně pod tou samou skálou. Nikdo neví, jak se to stalo… Prostě jednou odešla do lesa – nevím proč – a už se nevrátila… Když jsem ji šel hledat, našel jsem ji tam…“
Zmlkl.
„Ostatní na tom byly podobně, ale to jsem ještě nebyl na světě nebo jsem byl malý…“
Ukázal na další náhrobky.
„Tohle se už děje celá staletí… Už někde od 15. století.. Dívky prostě odešly do lesa a už senosky nevrátily. Ani nikdy nikdo nenašel jejich těla. Prostě zmizely…“
Zavedl ji do kouta hřbitova, kde leželo několik popraskaných balvanů, některé byly porostlé mechem. Při bližším pohledu se ukázalo, že jsou to staré náhrobní kameny. Některé už dokonce za sebou měly několik staletí. Všechny patřily zhruba dvacetiletým dívkám.
„Samozřejmě tu nejsou všechny. Dochovaly se jenom tyhle. A všechny patří Evkám, které zmizely v lese. Teď už vidíte, proč tam nemáte chodit? Nevíte co vás tam může potkat… a já nechci, aby se vám něco stalo…“
„Proč by teda vaše sestra…?“
„Gabriela tomu taky nevěří. Nikdy se jí tam nic nestalo, takže…“
„Taky myslím, že se mi tam nic nestane,“ řekla Veronika pevně. „Je to všechno jedna velká náhoda.“

17. Varování
Přestože Veronika tvrdila, že je tohle všechno (co tvrdil Patrik) jenom pouhá náhoda, cítila menší neklid. Rozhodně to bylo divné. Tolik mladých dívek, které v průběhu šesti století beze stopy zmizely ve zdejším lese, bylo prostě až moc divné… Veronika byla praktická žena a záhady neměla ráda ani v nejmenším, i když jim občas byla donucena věřit. Teď byla na vážkách… má věřit Patrikovi, Gabriele a nebo radši ničemu?
Přišli jí totiž vyšinutí oba dva – každý svým vlastním způsobem. Oba byli posedlí místním lesem. Zatímco Patrik žil představou, že se v lese skrývá nějaká tajemná síla, která hubí místní děvčata, tak Gabriela zase neznala úžasnější místo a pořád připomínala Veronice, že nemá Patrika poslouchat a má si podle své libosti chodit kam chce – hlavně prý do lesa.
Důkazem toho byl rozhovor, který spolu svedly jednoho dne ráno:
Veronika se po snídani šla trochu projít k jezeru. Do lesa už nechodila. I když měla Patrika za cvoka, nemohla nijak vyvrátit, že by na těch jeho řečech nebyla nějaká pravda. Takže rozhodně nehodlala nic riskovat.
Posadila se na nejbližší balvan a pozorovala klidnou hladinu, na které se odrážely žluté paprsky slunce. Byl mimořádně jasný den, ale nevypadalo to, že to vydrží moc dlouho…
„Vypadá to, že zase bude pořádně pršet, co?“ ozval se za ní ženský hlas. Veronika poznala Gabrielu.
„Ano, asi to moc dlouho nevydrží,“ odpověděla Veronika. Neprojevovala moc nadšení, že Gabrielu vidí. Vadila jí její neskutečná dotěrnost.
„Ah,“ povzdechla a sedla si vedle ní, „tady to není jako u vás. Tady jsou podzimy velice chladné…“
„Moc velký rozdíl nevidím…“ prohodila Veronika chladně.
Chvíli bylo ticho.
„Vy už nechodíte do lesa?“ ptala se najednou Gabriela.
Zavrtěla hlavou.
„Proč?“ dotírala Gabriela. „Je to snad kvůli Patrikovi?“
Do toho ti nic není, pomyslela si Veronika, ale nakonec odpověděla jen „Ne.“
„Nepovídejte! Co vám to nakecal? Že v lese řádí nějaká tajemná síla? Která zabíjí ženy? Ukázal vám snad hřbitov?“
Mlčela.
„To tady ukazuje každému. Pamatujete si, jak jsem vám říkala, že je tak trochu pošuk? Myslím, že je to trochu slabé slovo. Patrik je blázen, a to doslova. Pomátlo sem u to v hlavě, když se stala ta událost s jeho dívkou před osmi lety… I když já bych řekla, že to bylo i dřív… Ale tím vás nechci strašit…“
Veronika jen mlčky poslouchala. Tyhle řeči v ní jenom ujistili to, co si myslela už předtím. Ale proč se tak bojí lesa? Pak jí t došlo. Umřela tam přece jeho přítelkyně a on si vzal do hlavy, že za to může nějaká tajemná síla. Ano, je to cvok, blázen, vyšinutý člověk. I když na to nevypadá…
„Slibte mi něco!“ vyhrkla najednou Gabriela. „Dejte si na Patrika pozor a rozhodně nedejte na jeho rady!“
Prudce ji chytla za ruku a křečovitě ji sevřela. Hned ji však pustila, když si svoje gesto uvědomila.
„Radši se mu úplně vyhýbejte! Bude to to nejlepší, co můžete udělat. Dělají to tak všichni. Vědí, co je pro ně dobré a co ne.“
Vstala.
„Ještě jedno vás prosím – poslechněte mě. Lesa se nebojte, radši mějte strach z Patrika!“
Odešla a zanechala Veroniku s jejími myšlenkami o samotě.

18. Oheň
Zbytek den strávila Veronika ve společnosti knih ve svém pokoji. Dopoledne se skutečně silně rozpršelo a déšť neustal ani večer. Veronika, která si odpočinkovou dovolenou představovala docela jinak, než ji trávit se společnost dvou pomatenců, na četné klepání na dveře neodpovídala. Nejprve ji upozorňoval na oběd Patrik, který pak klepal ještě několikrát (asi si chtěl povídat). Později to byla Gabriela, která ji zase chtěla informovat, že musí sejít dolů ochutnat jejich specialitu. Když nikdo neotvíral, jednoduše jídlo přinesla a nechala ho přede dveřmi.
Veronika si umínila, že ty dva už nechce ani vidět. Dokonce přemýšlela o tom, jestli by neměla radši odjet. Pak si ale vzpomněla na svoji nerudnou, ukřičenou matku a na tu mísu urážek a výčitek, kterou jí vždy servírovala. A začala porovnávat. Nakonec uvážila, že i když se tu děje všechno možné, pořád je to lepší než být doma. Ano, rozhodně tu ještě zůstane. Zaplatila si tři týdny, tak co. Stačí se sourozencům Lansenovým vyhýbat.
Ještě než v deset hodin večer ulehla, vypila sklenici džusu, kterou jí nechala Gabriela přede dveřmi. Spánek však nepřicházel. Hospoda ten večer byla nabytá k prasknutí (byl totiž začátek víkendu) a šum, který přicházel od zdola, ji rušil.
Pevně zavřela oči a pokoušela se usnout. Nakonec to vzdala. Nemělo to smysl. Co kdyby sešla dolů a dala si s místními pár skleniček? Ne, ne, ne, co když tam budou ti dva? Úspěšně se jim vyhýbala a teď by to měla pokazit? Ne, to rozhodně ne. Nehodlá zase poslouchat ty jejich kecy. Co kdyby si něco přečetla? Dobrý nápad.
Otevřela oči a vymotala se z pokrývek. Sotva se však posadila, ztuhla. Zataženými záclonami prosvítalo žluté světlo. První její myšlenka byla, že hoří. Vyskočila a roztáhla záclony. Měla pravdu. Hořelo! Les hořel!
Neváhala ani minutu, hodila na sebe župan a vyrazila ze dveří. Musí to všem říct! Musí jít uhasit požár, než se rozleze k domům!
Vrazila do hostince jako velká voda. Šum hned ustal a všichni ji sledovali.
„Hoří!“ vykřikla.
Nastala panika, všichni se snažili dostat co nejdříve ven, protože si mysleli, že hoří někde v domě.
„Les hoří!“ vykřikla ještě hlasitěji, aby přehlušila vřavu.
Všichni se rázem uklidnili. Ti, kteří už byli venku, se vrátili a hlásili, že nikde žádný oheň neviděli. Hostinský řekl něco irsky svým štamgastům.
„Musela jste se splést, slečno,“ otočil se k ní. „Všichni říkají, že neviděli, že by les hořel. Asi se vám to zdálo! Měla byste se vrátit nahoru a odpočinout si. Nebo nechcete frťana?“
„Viděla jsem to na vlastní oči! Les hoří! Podívejte se pořádně!“
Všichni však vrtěli hlavou.
„To jste všichni slepí?!“ zakřičela, odstrčila stranou pár chlapů a vyběhla ven.
„Neblázněte! Vždyť tam prší! Nastydnete se!“ volal za ní hostinský.
Veronika však neposlouchala. Les hořel a ona to věděla. Celá obloha zářila rudozlatou barvou a ti potomci to nevidí? Rozběhla se k lesu. Daleko se však nedostala. Po pár metrech ji chytly silné ruce a zcela promočenou ji odtáhly dovnitř. Snažila se bránit, ale neměla sílu. Nakonec vysílením omdlela.
Ráno se probudila ve svém pokoji. Vedle postele seděla Gabriela a pozorovala ji.
„Pěkně jste včera vyváděla,“ řekla potichu.
„Co se stalo s tím požárem a co je s lesem? Udělal s tím někdo něco?“ vyhrkla Veronika.
„Ne, nikdo s tím nic neudělal… je to banda ignorantů. Naštěstí požár nebyl tak velký, a tak uhasl sám. Hlavně díky dešti.“
Veronika přiskočila k oknu a rozhrnula záclony. Les se zdál být v pořádku, rozhodně nevypadal na to, že by utrpěl nějakou velkou újmu. Divné.
„Vy jste to taky viděla?“ ptala se dychtivě Gabriely.
Pokývala hlavou
„Vím o tom, ale co bych sama zmohla, když nikdo nejevil zájem…“
„Proč jsou tady všichni tak zabednění?“ nechápala Veronika.
„Bojí se,“ řekla prostě Gabriela.
„Bojí?“
„Bojí se, že se něco stane jejich dcerám, když budou odporovat… stejně jako u jeho přítelkyně. Ten požár totiž založil Patrik!“