7. Ve chlévě
Irsko roku 1400, konec října – Od té doby se Isabela chovala slušně. Ovšem jenom na oko. Pořád chodila do lesa a tajně si z něj nosila bylinky a schovávala je do chléva pod starý žlab.
Tak uběhlo několik dalších let. Za tu dobu se nikdo na Babici Kořenici ani nevzpomněl. Isabela však nezapomněla. Děkovala ji každý večer za to, co ji naučila, neboť ji nesmírně bavilo pomáhat zvířatům a zároveň i lidem.
Ano, lidem. I když o tom nevěděli. Isabela se za ta léta osmělila tak, že kdykoliv se někde doslechla, že někomu stůně kráva nebo koza, okamžitě se večer tajně proplížila do chléva a ubohé zvíře se jala ošetřovat.
Jednoho dne se Isabela vracela z lesa domů a hned na návsi zaslechla povídat si dvě ženy. Jedna z nich měla očividně hysterický záchvat.
„Já už opravdu nevím, co mám dělat!“ brečela a dlaní si utírala slzy. „Kráva mi leží ve chlévě, nechce nic žrát ani pít! Břicho má nafouklé! Nevím, co si počnu, jestli nám zajde!“
Isabela dál neposlouchala. Přesně tohle byl případ pro ni. Už měla i jasnou představu, co tomu nebohému zvířeti je a jak mu pomoci.
Pozdě v noci, když už všichni doma spali, se zabalila do pláště a vyklouzla do noci. Ve chlévě si nabrala do košíku zpod žlabu bylinky a nepozorována se proplížila vesnicí až ke stavení zoufalé ženy.
Když otvírala dveře chléva, noční ticho prořízlo příšerné zavrzání. Isabela se zděšeně zarazila. V duchu doufala, že to snad nikdo neslyšel. Po chvíli vyčkávání usoudila, že ji nikdo nezpozoroval.
Opatrně za sebou zavřela a rozžehla svíčku. V rohu chléva spatřila na slámě ležet nemocnou krávu. Zvíře bylo vzhůru a pozorovalo ji velkýma, smutnýma očima.
Isabela k ní přistoupila blíž a všimla si, že kráva sotva dýchá. Pohladila ji po nose, kráva zavřela oči.
„Tak s do toho dáme, kravičko,“ zašeptala Isabela přitáhla si svůj košík.
Tohle se opakovalo ještě několik nocí. Za tu dobu už kravička viditelně pookřála a vypadala mnohem lépe. Isabela z toho měla velkou radost. Ostatně jako vždycky, když někomu mohla pomoct. Poslední večer už kráva byla tak čilá, že se mohla zvednout na nohy a pysky vytahovat Isabele z rukou zelené lístky bylinek.
Brzo celou hrst spolykala, a když viděla, že další nedostane, žalostně zabučela. Isabela ji hladila po nose a byla tak zaujatá kravíma očima, že ani neslyšela, jak za ní vrzly dveře.
„A mám tě, čarodějnice!“

8. Přistižena při činu
Isabela, která se zrovna shýbala pro hrst sena, zděšeně vyskočila. Srdce ji úlekem přestalo bít, ale za několik okamžiků se jí rozeběhlo ještě zběsileji než předtím.žlutá stébla ji vypadala z rukou. Jediná myšlenka, která se ji honila hlavou, byla, že ji odhalili.
Pomalu a celá roztřesená se postavila. Nevěděla, co má dělat. Mohla by srazit toho člověka k zemi a dát se na útěk. Ale co když je jich víc? To by už asi nezvládla.
Zhluboka se nadechla a otočila se. Ve dveřích stál s lucernou v ruce syn ženy, které kráva patřila. Byl to James Gurbey, který se jí nedávno dvořil a ona ho odmítla.
Zlaté světlo ozařovalo jeho obličej celý zjizvený od neštovic.usmíval se, i když trochu zmateně.
„Netušil jsem že jsi to ty!“ očividně byl nervózní. Teprve teď Isabelu poznal. Jejího otce si ve vesnici všichni vážili a on byl teď na rozpacích, co má dělat. Má nechat Isabelu jít a vyhnout se tak případnému hněvu ze strany jejího otce? Nebo ji má veřejně označit za čarodějnici (kterou zcela určitě byla) a učinit tak spravedlnosti zadost. Ano, bude to pro dobrou věc. Nezáleží na tom, jestli si ji chtěl vzít nebo ne. Ne teď. S čarodějnicí nechce mít nic společného. A ať se Isabelin otec hněvá, jak chce. Ale stejně bude lepší si to ověřit. Ale opatrně, opatrně!
„Cos to provedla s naší krávou?“ mrk na dobytče, které teď spokojeně leželo a přežvykovalo seno, které před chvíli vypadlo Isabele z rukou.
„Nic,“ odpověděla Isabela třeslavým hlasem. „Nevidíš? Je spokojená a v pořádku. Nic ji nechybí!“
„Nelži!“ zaburácel v náporu hněvu, který ho najednou zaplavil a vybuchl jako sopka.
„Nic jsem ji neudělala!“ vyprskla dotčeně.
„A co je tohle?“ chňapl po košíku a štítivě z něj vyklepal zelené bylinky. Když dopadly na podlahu, znechuceně je zašlapal.
„Zbláznil ses?!“ zařvala a sbírala pomačkané lístky z podlahy. „Sbírala jsem je celý den!“
„Takže se přiznáváš!“
„Nepřiznávám se k ničemu!“
„Že jsi otrávila naši krávu!“ aniž by ji vůbec věnoval pozornost. „Sledoval jsem tě každý večer, jak chodíš do chléva a děláš tam bůhví jaké bezbožné čachry a naší krávou!“
„Jak jsi věděl, že sem chodím?“ divila se, ale pak ji to došlo.
„dveře vržou. A to mě vzbudilo. Mám poslední dobou dost špatný spánek. A pak tě taky prozradilo to světlo!“
Isabela naštvaně zamlaskala. Mělo ji to dojít hned. Ale bez světla to prostě nešlo.. tak jak to pak udělat? Ne, teď už nemá cenu nad tím přemýšlet. Musí odtud co nejdřív zmizet. Utéct.
Gurbey se ušklíbl. „Nakonec je jedno, jestli se přiznáváš nebo ne. Spravedlnosti stejně neujdeš!“
Odložil lucernu a vrhl se na Isabelu. Ta jenom vyjekla a uskočila. Gurbey zakopl a praštil sebou o zem. Isabela toho využila a rychle se rozeběhla ke dveřím. Už je měla na dosah ruky, když ji Gurbey mrštně popadl za lem sukně a zatáhl.
Nohy ji podklouzly a ona při pádu srazila k zemi svíčku. Oheň zapraskal a plamínek ve vteřině přeskočil na nejbližší stéblo sena. Do toho zazníval Gurbeyho křik: „Chytil jsem čarodějnici! Chytil jsem čarodějnici!“ a hrabal se ze země.
Zbytek už si Isabela nepamatovala. Při pádu se praštila do hlavy a ztratila vědomí.

9. Obvinění
Do obličeje ji někdo vychrstl ledovou vodu. Otevřela oči. Ležela ve trávě. Nebe nad ní bylo ozářeno rudými plameny. Podle hluku kolem poznala, že je tam snad celá vesnice a snaží se uhasit požár. Kolem ní stál půltucet mužů, v rukou hole a tvářili se značně nebezpečně. Muž s vědrem byl její otec.
Chtěl mu něco říct, když tu k ní přiskočil Gurbey a začal křičet: „To ona to zapálila! Přistihl jsem j při činu, když zrovna podávala naší krávě další várku jedu! Převrhla svíčku! Chtěla se mě tak zbavit, protože bych ji mohl udat! V košíku s sebou měla nějaké listí a když to krávě dávala, mumlala nějaká divná slova!“
Ještě ani nestačil domluvit a pět chlapů se na ni vrhlo a v mžiku ji spoutali tak pevně, že se nemohla pohnout.
Její otec se nad ní sklonil a pravil: „Zklamala jsi mě. Do naší rodiny se už nepočítej!“ Načež se otočil a zamířil pryč. Sotva zmizel ve tmě, přiskočila ke Gurbeymu jeho matka.
„Kdo mohl provést něco takového?“ zabořila se mu do ramene.
„To ona, matko!“ ukázal na bezmocnou Isabelu spoutanou na zemi a s roubíkem v ústech. „Otrávila naší krávu a pak chtěla zabít i mě!“
Matka se mu vytrhla z náručí a vrhla se na Isabelu. Začala do ní bušit pěstmi a kopat. Nikdo ji v tom nebránil. Její vážený otec ji sám zavrhl, takže se ho teď nemuseli bát, a krom toho to byla čarodějnice, a to je nepřípustné.
„Ty mrcho! Ty mrcho!“ křičela žena a praštila Isabelu tak silně, že ji zlomila nos, ze kterého vytryskal sprška krve a stékala ji po rtech a bradě a skapávala na halenu. „Chtěla jsi mě připravit o živobytí!“
Najednou se žena zarazila. Ve vteřině vyskočila na nohy a chytla se za hlavu. „Ona chtěla vyvraždit celou vesnici!“
„Cože?“ divili se přihlížející.
„No jistě, že chtěla! Moc dobře věděla, že to mléko prodávám! Ona nechtěla otrávit krávu, jen chtěla otrávit mléko! Pane Bože, děkuji ti, že jsem ho nevypila!“ zalomila rukama.
„Je to tak ,čarodějnice?“ ptal se jeden z mužů a bodl do ní klackem.
Isabela začal zběsile kroutit hlavou, až krev cákala kolem, a vydávat ze sebe jakési zvuky, kterým nebylo přes roubík rozumět.
„Vidíte! Říká, že ano!“ zvolal muž, který do ní prvně šťouchl klackem a teď ji pořádně nakopl. Isabela jenom zaskučela a dál zoufale kroutila hlavou.
„Upálit! Upálit!“ volali lidé, načež se zoufale zmítající Isabelu uchopily dva páry silných rukou. Nevěděla kam ji nesou. Bylo to však pryč od ohně. Možná je zachráněna před okamžitou smrtí. Třeba se ji podaří ještě utéct.
Naděje ji opustily, až když dopadla na chladnou, kamennou podlahu jakéhosi sklepa a nad hlavou ji zapadla těžká závora.