| Prolog |
|---|
Ahóóóóóóój!!!! Pohodlně se usaďte, je tu váš hafík Čertík s dalším povídáníčkem ze svýho chlupatýho živůtka. |
|
| Psáno psí tlapkou 13 |
Tak o čem bych vám mohl vyprávět dneska? Jo jo, už vím, to by se vám mohlo líbit. Hafky, haf, baf, ňaf!
Povím vám o tom, jak k nám jednou přišla návštěva. Ono si asi řeknete, že na tom, že přišla návštěva nic divnýho není, ale tahle byla fakticky dost netradiční.
Představte si. Je pět hodin ráno, všichni spokojeně spí (kromě mě, já spokojeně hupsnul v tu dobu malýmu páníčkovi do postýlky a jal se mu pečlivě olizovat nohy, protože sem se nudil) a najednou do ticha začne cosi šíleně nahlas mňoukat. To se ví, že sem vrčel, ale mňoukalo to pořád. Říkal sem si: neboj, ono to ty kočky venku za chvílu přejde.
Ještě i po hodině sem si to říkal, ale asi vám dojde, že v tu dobu sem byl už vážně dóóóst nervní. No chápejte, tady je přece psí domácnost, ne kočičí, tak se tu má ozývat jen moje hafání, no ne? Po další půlhodině usilovnýho mňaučení se vzbudili i moji páníčci a koukali z okna na dvůr, kde to umňaučený cosi je. Na dvoře totiž rády naše pouliční kočky trávěj volnej čas. Ale vono kde nic, tu nic, ani jeden kočičí chloupek tam nebyl vidět. A přitom mňaukot nepřestával.
Páníčci si zas odevzaně šli lehnout. Já to zkusil taky, ale řekněte, copak se dá spinkat, když vám kočičí siréna mňaučí, jako kdyby jí šlo o život? Navíc, my hafci máme moc citlivý ouška, takže sem to slyšel víc, než lidští členové mojí smečky. Ale ani oni už neusli. A tak po další hodince už i jim došla trpělivost a obcházeli všechny okna, aby se koukli do všech stran, kde ta zatracená kočka mňaučí.
Koukali, koukali, ale nikde ji neviděli. A to vřeštidlo ne a ne dát pokoj. A pak se to stalo. Páníček uviděl, že se k nám někdo v kuchyni dobývá na návštěvu. Oknem. Takhle nevychovaně. No dobře, v televizi taky občas vidíte, jak někdo chodí oknem do bytu, ale ti bydlej v přízemí, ne ve 2. patře, jako my. Takže panička otevřela okno v kuchyni a dovnitř ladně vplula ta sirénovitá bestie, co mě nenechala už dvě a půl hodiny spinkat.
Fakt nechápu, co si ta kočka o sobě myslela. Já teda tropím různý neplešky, ale chodit na návštěvu tak brzo, tak nezvykle a tropit takovej kravál, to bych ani já neudělal. Taky bych si to asi pěkně schytal, kdybych se o to pokusil. Ale číča, té projde všechno. Místo aby jí vynadali, oni si páníčci eště dělali srandu, že měla žízeň, tak přišla na kafe. Je to normální?
Místo aby mě, svýho milovanýho ňafínka Čertínka litovali, že ho ta potvůrka malá nenechala vyspinkat, oni normálně otevřeli MOU konzervičku, dali jí kousek do MOJÍ mističky a šoupli to té kočičí nádheře. A do další MOJÍ mističky tomu chlupatýmu malýmu čemusi dali mlíčko. To už bylo moc. Ale říkal sem si, překousni to, je to návštěva, chovej se k ní slušně. A víte co ta mlsná potvora udělala? Čuchla si k masíčku (mimochodem k velmi výbornýmu masíčku, byla to moje nejoblíbenější konzervička), pak čuchla k mlíčku (to mně by ho nedali, su já to ale chudák) a pak povýšeně odešla pod stůl. Já myslel, že tam šla trucovat, ale vona ne. Představte si, že ta kočka tam vlezla svým drzým čumákem do mojí mističky s vodičkou a půlku mi jí vypila.
Jistě chápete, že to už ve mně všechno vřelo, jen a jen vybuchnout. A taky to přišlo. Ležel sem si tak v předsíni na zemi a doufal, že tu ta kočka nezůstane (dyť od tý doby, co byla v domě, se všici točili kolem ní a mě si nikdo ani nevšim). Najednou vidím, ono to jde ke mně. Ta mrška chlupatá si lehla přímo ke mně. A opřela se o mně. Ještě pořád sem to snášel, i když sem se musel už moc ovládat. Ale pak ta mrcha udělala něco, co se jí stalo osudným. Vona mě křoufla do mýho ubohýho čeníšku a zaprskala na mně, ať se šoupnu kus dál, na tomhle místečku, že chce hajat ona.
A to byla ta poslední kapka. V tu ránu sem byl na tlapkách a chystal se ju sežrat. Kočka pochopila a začala přede mnou utíkat. Jenže mně taková malá bestijka neuteče. Přelítli sme celou předsíň, pánečkův pokoj a během vteřiny už číča visela na zácloně a bála se, že se neudrží a spadne. A to by určitě nerada, čekala tam totiž moje nachystaná otevřená tlamička.
Páníčkům konečně došlo, že toho malýho vetřelca si tu nechat nemůžou. Tak milou číču lapli a šli obcházet sousedy, komu patří. A v domě zase zavládl klid a jediný mazlíček naší rodiny byl opět já.
|
|
| Epilog |
Příště vám povím o tom, co dělám s lidskýma návštěvama, tak se těšte.
HAF, ale teď jdu spinkat. Haúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
Mathew 
Humble 
Seregil