Dílo #21710
Autor:Yfča
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza/Výkřik do tmy
Zóna:Jasoň
Datum publikace:14.12.2005 12:29
Počet návštěv:6960
Počet názorů:31
Hodnocení:20

Ksichty

Každý máme nějakou tu slabinu, pokud jde o paměť. Nikdo zkrátka není dokonalý. Například moje maminka si nepamatuje čísla. Zatímco já mám cifry ve své makovici pečlivě uložené a srovnané a díky tomu vím, kdy má kdo z příbuzných narozeniny, dovedu zarecitovat jejich rodná čísla a poznávací značky přibližovadel, stejně tak i telefonní čísla, na nichž jsou k zastižení, má moje rodička nepořádek i v ročnících narození svých nejbližších. Navíc jí všechna auta připadají úplně stejná, rozlišuje je v podstatě jen podle barev.

Díky tomu občas dochází k zajímavým situacím. Pamatuji si živě na návštěvu u lékaře v době, kdy jsem ještě byla žákyní základní školy. Sestra mi tenkrát vypisovala kartu, neboť šlo o první ošetření. Jakmile se propracovala ke kolonce, do níž měla zapsat moje datum narození, nadiktovala jsem jí den, kdy jsem se prodrala na svět.

"Co to povídáš?" podivila se moje máť. "Vždyť ses narodila v roce 1956!" Potom se obrátila na sestru a s úsměvem ji požádala, aby údaj opravila.

"Mami, narodila jsem se o rok dřív," řekla jsem tiše. "Fakt ..."

Sestřička však přepsala pětku na šestku a důrazně mi vysvětlila, že moje matka asi bude lépe vědět, kdy jsem se jí narodila.

Chabě jsem zaprotestovala, tentokrát hlasitěji, avšak byla jsem umlčena i panem doktorem.

Po příchodu domů jsem vyhledala rodný list a utíkala jsem s ním za mamušou.

"Podívej se, mami, měla jsem u toho doktora pravdu!" vyhrkla jsem dotčeně. Ukazováčkem jsem přitom píchala do příslušné kolonky tak vehementně, že jsem málem protrhla papír.

"No ... vidíš, jak jsou blbý!" konstatovala moje maminka klidně a tím byla celá záležitost vyřízena.

Správné datum mého narození se na kartě u onoho lékaře objevilo až o tři roky později, když mi byl vydán občanský průkaz. Jím jsem mohla správný rok konečně dokladovat.

Navíc byla moje maminka občas podezřívána z vykrádání vozidel, neboť se vrhala na auta podobných barevných mutací. Jednou, když jsem ještě bydlela na Invalidovně a chystaly jsme se spolu kamsi odjet, šla mamuška na parkoviště o pár minut dřív. Z okna jsem pobaveně sledovala, jak se snaží klíč, jenž měla s sebou, narvat do zámku všech aut stejné nebo podobné barvy jako moje tisícovka. Rychle jsem seběhla dolů.

"Mami, to není naše auto!" vykřikla jsem ve chvíli, kdy neúspěšně zápolila se zámkem sousedova trabantu.

"Není? Vždyť vypadá úplně stejně!" zvolala s úžasem v oku.

"Vždyť je to traboš," povídám.

"Opravdu? Asi mě spletlo, že jsme ho kdysi chtěli koupit," odvětila. "To je stejně jenom kvůli tobě, protože parkuješ pořád jinde!" Musela jsem se hluboce zastydět.

Maminka má také nepořádek v příjmeních. Kdysi s námi na patře bydlel jakýsi pan Sázavský. Maminka ho obvykle oslovovala jako Břeclavského, Šumavského či Náchodského. Měl naštěstí smysl pro humor, proto ji vždy pobaveně upozorňoval, že má v občance napsáno něco zcela jiného.

"Ježíšmarjá," říkávala moje máť, "vždyť já přece vím, jak se jmenujete. Promiňte mi to. Sama ani nevím, pane Šumavský, proč se mi to vaše příjmení pořád plete ..."

Jak už jsem řekla, čísla mi problémy nedělají. Kromě dat a telefonů si pamatuji například i IČa svých chlebodárců nebo důležité paragrafy nejrůznějších zákonů. Vyznám se také v přibližovadlech, proto nelezu do cizích aut. Mám však jinou úchylku, jíž moje maminka naopak nedisponuje: nepamatuji si ksichty. Jsem asi dysksichtik.

Projevuje se to tím, že občas s někým přátelsky pohovořím a během hovoru vůbec nevím, o koho jde. Někdy alespoň tuším, že je to kdosi, s nímž jsem změřila síly v kuželkách, potkala ho na cestách naší lodí, nebo jsme spolu byli zaměstnáni ve stejné firmě. Avšak většinou si vůbec nevzpomenu, odkud onu osobu znám. A pokud si to (zcela výjimečně) uvědomím, jméno si stejně nevybavím. S trochou nadsázky mohu říci, že i svého muže jsem mohla přesně identifikovat až po několika letech společného života.

Přiznám se, že je mi během hovorů s "neznámými" tvářemi trapně. Odpovídám na dotazy týkající se zdraví a konání mých nejbliších, sama však podobnou otázku nemohu ze zdvořilosti položit, neboť si nejsem schopna vybavit, zda onen cizák vůbec nějakou rodinu má.

Pokud na ulici zaslechnu "Dobrý den!", zamumlám ono sousloví také, i když se nakonec ukáže, že patřilo někomu jinému. Nerada bych totiž byla podezírána z toho, že nosím frňák v oblacích a na pozdravy známých a přátel neodpovídám...

Počet úprav: 4, naposledy upravil(a) 'Yfča', 15.12.2005 11:13.

Názory čtenářů
16.12.2005 18:55
Chareas
Yfčo ! Sakryš, tohle je ale fakt dobrý! Líbí se mi "přibližovadla" Já si ksichtíky zásadně nepamatuju (možná je to taky tím, že špatně vidím), ale zjistila jsem, že vcelku dobře rozpoznávám hlasy :) Zkus to, je to docela dobrý!

Děkuju ještě jednou, pobavila jsi - a pozdravuji Tvou mamču :) *
16.12.2005 19:00
Yfča
Chareas, vítej v klubu dysksichtiků! ;o)
16.12.2005 21:06
Monty
stanislav napsal(a):
Monty napsal(a):
Já problém s ksichtama nemám, lidi poznám, ale zas nevidím, takže abych je poznala, musej stát cca 1 metr a méně ode mne...
já taky problém s ksichtama nemám. ksichtim se docela vydatně, že?   hihi
O tom žádná. :o)
16.12.2005 22:53
Burlev
:-)
20.12.2005 14:01
josefk
:-)
25.12.2005 10:54
pavson
Můj známej trpí daleko horší disfunkcí a to disfonií. Má neustále u ucha dva až tři telefony a nezřídka mi zavolá a místo představení se se ozve :"Haló, komu vlastně volám?"
*
06.01.2006 15:26
Humble
Hlásím do klubu :o)*

pavson: Občas se mi stává, že někomu volám, vytočím však automaticky číslo k rodičům, přítelkyni, do práce - zkrátka jedno z nejpoužívanějších čísel. Bojím se, aby se mi to třeba jednou nevymstilo :o)

07.01.2006 16:12
Montrealer
Čto éto takóje "dysxichtík" ?
*
11.01.2006 12:54
Vilda
Já si zase ráno občas nepamatuju, co jsem dělal večer. A děsně mě bolí hlava -to bude asi tím. :) Na gymplu jsme měli profesora, co byl taky dysksichtik-celý čtyři roky si pletl naše jména. Párkrát dokonce vyzkoušel někoho jinýho, respektive napsal známku někomu jinýmu. Byl si toho vědomej, tak jsme toho využívali a několikrát jsme úspěšně reklamovali známky zapsaný v třídním klasifikačním archu. :)))
tip
11.01.2006 18:06
Yfča
Vilda napsal(a):
Já si zase ráno občas nepamatuju, co jsem dělal večer. A děsně mě bolí hlava -to bude asi tím. :) Na gymplu jsme měli profesora, co byl taky dysksichtik-celý čtyři roky si pletl naše jména. Párkrát dokonce vyzkoušel někoho jinýho, respektive napsal známku někomu jinýmu. Byl si toho vědomej, tak jsme toho využívali a několikrát jsme úspěšně reklamovali známky zapsaný v třídním klasifikačním archu. :))) tip
Obávám se, že ta tvoje bolest hlavy bude mít asi jiný původ než dysksichtismus. ;o)
[ << ] [ < ]

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)