Kdyby bylo možný napsat o tom na papír, na nic nečekám.

Jenomže to nejde. NEJDE TO
Jak jsem už dneska někomu řekla, a on mi nevěřil.

Nebyl to omyl. Byla to jenom láska, krásná, něžná, mladá a milá. Nepředvídatelná.

Mladá, ano, mladá…MLADÁ. Když člověk ještě nemá srovnaný…priority. A tak podobně.

Neví, co s ní, když tu je. Jenomže my dva jsme to věděli. Co s ní.

ALE NE JAK.

Chtěla bych říct, kdyby ještě byla možnost s ním mluvit, ..řekla bych, že nikdy nezapomenu.

Že to bylo skvělý, a taky poděkovat za všechno, co dělal.

Nejen pro mě.

Že bych chtěla, aby si mohl číst v mojí mysli, všechno, klidně úplně všechno.

On ano.

A že bych ho strašně chtěla mít ráda.

To přejde. Musí. Hm?

Akorát trochu jinak. V jiným čase  a v jiným městě.

NĚKDE JINDE

Třeba by to tý malý, hodný, choulostivý lásce aspoň malinko pomohlo.

Aby byla zase taková jako na začátku.

A mohla by..

Ale říká se..dvakrát nevstoupíš do téže řeky.

Ani třikrát, a už vůbec ne víckrát. Ale my jsme mohli.

A to byla ta chyba. Ta, kterou jsi tolik miloval, když jsi o ní mluvil.

ROZUMÍŠ?

I když jsem mladá, táhnou se mi vrásky přes celý čelo. A taky jedna velká přes záda. Je hodně vidět. No tak..tak mi zas nandej ty ponožky, prosím..

A běž už. Víš přece – miluju Tě. Nemůžu bez Tebe žít

(mrknutí oka a malinkej úsměv)

Ty to víš..a víme to. Vlastně všichni to ví. Tak dobrou..a odpusť.

Vždycky je co ztratit, nezapomeň.