posvěť nám ó milý pane
to pole často neorané
chladným strništěm to sviští
brázda snad pro pluhy příští
sama od sebe, hle,  otvírá se
pod prachem vlhká prsť být zdá se
jež po zrnu chřadne hladově
vstaň oráči teď je to na tobě
a zaboř radlici tu není kámen
Přemysl poslušně vůní zmámen
vnoří se v brázdu uhrančivou
nevidí strniště jen zemi živou
jak Herkules v pluh mocně opírá se
není strniště to niva v plné kráse
pod pluhem uhýbá a zase se vrací
oráč i půda opilí jsou tou prací
a než odpadne šťasten a znaven
půdu svlaží životodárný pramen