Kdesi známý hudební kritik napsal pohoršeně, že hudba francouzského všeuměla Yanna Tiersena se hodí leda tak do kaváren někde na předměstí Paříže. Na to říkám já: panebože, proč jsem se tak dlouho vyhýbal Montmartru a okolí se všemi těmi zakouřenými putykami a předzahrádkami? Album La Phare, které se mi po letech dostalo do rukou (natočeno v roce 1998), svou líbezností okouzlí každého romantika.

Začnu nástrojovým obsazením. Není zbytí, když celá produkce začíná hrou na kastróly. A to zdaleka není vše. Akordeon jistě do Francie patří, časem se nám zdálo, že ustoupil jaksi do pozadí, ovšem tak moderní nástroj jsem dlouho neslyšel. Piano, průsvitné, zádumčivé, do kýče nesklouzne, ač se pohybuje na oné ostré hraně mezi uměním a fraškou. Autor všech skladeb na albu je mistr, tak si dovede poradit i s tímto složitým stavem, který trápí většinu současníků.  Když spustí akordeon společně s houslemi ve skladbě La Noyee, jakoby nás navštívil sám Nigel Kennedy nebo celý Kronos Q. Jsou nepolapitelní, ďábelští. Zastaví je až vrzání dveří, zajímavá nástrojová pomůcka, obohacující již tak nápadité aranže. Neobvyklých nástrojů je na albu řada, jako například cvrček z kola (frantíci jsou známými fandy cyklistiky), zakončující jednu skladbu, banjo nebo dětský klavír.

Několik skladeb na albu je zpívaných. To v dnešní době není nic neobvyklého. Člověka ani nenapadne, že je taková poptávka po písničkách na úkor instrumentální tvorby. Toto album je víc hrané než zpívané. A neškodí mu to. Pouze několikrát zazpívá Yann, je vynikající. Samosebou i ta dvě děvčata Claire a Dominika, co si přizval na vylepšení vokálů. Autor alba je původní profesí violoncelista, skladba Sur Le Fil je toho pravým důkazem. Vyřádil se s nástrojem, zakončil typicky po svém, lyricky. Náhlé stop ve skladbách je jeho specialita. Líbí se mi i použitý spinet, mandolína a bretaňská kutálka.

        Napsali o něm, že je Nyman z Bretaně. Nemyslím. Inspirační zdroje má evidentně širší, sahající od bretaňského folklóru, přes Chopina, po styl tinttinnabuli, jehož bude velkým pokračovatelem. V pozadí zaslechneme Philipa Glasse a celé to hnutí minimalismu, co nás okouzlilo před pár léty. Jenže Tiersen tam přidává jakoby víc myšlenek. A to je nóvum.

Moc se těším na další opusy tohoto multiinstrumentalisty.