| Dílo #1126 |
|---|
| Autor: | Piškot |
| Datum publikace: | 26.11.2003 20:12 |
| Počet návštěv: | 140 |
| Počet názorů: | 1 |
| Hodnocení: | |
| Prolog |
|---|
Jak si jistě všimnete, první čtyři řádky z jsou z písničky Obsidián od D. Landy. Těmi jsem se inspirovala. Je tu ale i hlubší význam. Možná na něj přijdete a tuhle věcičku pochopíte správně...
|
|
| Pán temnoty |
Zavři oči a nastav dlaň,
vložím ti do ní obsidián.
Magická slova naplní chrám
a slzy skanou na pentagram.
Začíná noc a duchové přichází,
stíny smrti po těle přechází.
Obsidián září, pentagram se chvěje
a dávno mrtvý předek se tomu všemu směje.
Snažíš se probudit, opustit chrám,
utéct, i když nevíš kam.
Chceš nechat mrtvé dále spát,
s magií černou přestat si hrát.
Já však ne, chci zůstat dál,
přidat se k duchům, kdo by se bál?
Nirvána přijde snad už brzy…
a pak budeš říkat, jak tě to mrzí!
Duchové a přeludy zaplňují chrám,
s nimi nikdy nikdo nebude sám!
Ale mě vůbec nejde o ně,
ale o toho na vysokém trůně.
Znám ho ze snů, z příběhů dávných,
on je panovník mladých i starých
On je temnota, bolest i žal,
utrpení každému vždy se jen smál.
Ale je tak krásný, má jakési kouzlo…
„Chci tě…“ náhle ze rtů mi sklouzlo.
V jeho mladé tváři se úsměv objeví,
je tak mrtvolně bledý, ale mě se to tak nejeví…
Jak z noci utkané má vlasy
a černo-černé má i řasy…
Za nimi oči – také černé
a ty ústa – sotva věrné…
Sotva však přes svou krásu někdy miloval,
jen smrt každému sliboval.
Sliboval, slibuje a slibovat bude…
Od nepaměti nesnáší čísla sudé.
Nikdy nežil s někým v páru,
co je láska nemá páru.
Žije sám, nezná soucit,
z arogantní nálady kdy sotva procit.
On je všechno a přitom nic,
uvažuji a chci říct:
„Jdi pryč a nech mě být!“,
něco mě však přinutí k němu jít.
Blížím se k němu, strach mi svírá srdce,
ale touhou chvějí se mi ruce.
Vždyť Pán temnoty po mně touží!
V tu chvíli už mou mysl nic nesouží.
Stanu před ním a nastavím ústa…
Pak přijde polibek a já tak chci zůstat.
On se však zasměje zlověstně
a dýka se mu v ruce zaleskne.
On chce mou smrt! Uvědomím si náhle
a nějaký skřet zavyje táhle:
„Bodni! Bodni! My ji chceme!
Přijmeme ji k nám do kmene!“
„Ne, ta je má!“ odpoví však
a tím všem zrůdám vytře zrak.
„Já ji jen zkoušel, co vydrží,
zda-li mou ruku nezadrží…“
Nechápavě se na něj podívám
a on se stále usmívá.
Co po mě chce? Ptám se sama sebe
a najednou mne z té temnoty kolem zebe.
„Pusť mě!“ chci vykřiknout, avšak mlčím,
vím, že tím pak všechno zničím.
Chci být s ním, stát po jeho boku,
chci u něj hledat ochranu jak loďka v doku.
Ale to nejde, musím odejít,
odejít, nebo klidu nedojít.
Žít se Smrtí je nesmysl,
to že mě miluje – výmysl.
Musím pryč, ale já chci zůstat,
jeho srdce z ledu dostat.
Pak uslyším hlas odnikud…
Tam, za zdí zrůd mě někdo volá,
snad překážky temných zdolá.
Dostane se ke mně a také mne zachrání,
před slizkým rejem snad mě ochrání.
Odtrhne od něj, od Pána temnoty,
s kterým jsem si však padla do noty.
Kdyby nebyl tak krutý, tak s ním zůstanu
a možná i jeho lásku jednou dostanu…
Ale ne, to je hloupost, prostě musím pryč,
ale stále chci dostat od jeho srdce klíč.
Nejistota zmítá mou omámenou myslí,
já jsem však tvor, co svou lásku syslí.
Ne, zůstanu s ním, pryč nepůjdu,
nikde jinde klidu nedojdu.
„Jdi pryč! Nech mě tu! Nech mě být!
Já s ním chci tady navždy žít!“
křiknu zpátky a pak vkročím do jeho náručí
a svět se se mnou zatočí…
„Vybrala sis‘…“ slyším ho říkat
a pak zaslechnu sama sebe vzlykat.
Ztratila jsem svůj svět
a zůstala tady,
zbyl mi jen černý květ –
- on – a jeho mrtvé sady…
|
|
| Názory čtenářů |
27.11.2003 12:15
 narvah
|
to není ani dobrý |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|