Domovní dveře v ty dny otvírají vážky.

A ani matka

přes rákos na pažích

necítí v mých vlasech polštáře.

Tak se potajnu odrazit

od toho domu pradávných skřítků se dvěma hlavami,

od zrcadlového města

a plout po kolejích

jak po dvou řekách mezi poli,

která ještě vydýchávají

spaní do právě zapáleného slunce.

Až do přístavu zadržovat dech.

Na břehu se kolem Tebe rozprší mléko –

šplháme po těch sladkých provazcích

až tam nahoru,

kde nahmatáváme úsměv hvězdy

a kde je všechna zelená

a skutečná.

Nevím, jak mě pak nesoucitné řeky

odhazují zpátky k domovním dveřím

- ty se dusí slaným rohlíkem

a já s nimi.