Dnes v noci se mi stala zvláštní věc. Vzbudil jsem se, podíval se na hodiny. Tuším bylo něco kolem půl čtvrté. Promnul jsem si oči a rozhlédl se po pokoji. Všechno se zdálo být v pořádku, jen něco mi nehrálo, balkónové dveře, které jsou v čele mé skromné místnosti, působily zvláštně. Skrz špinavé sklo jsem neviděl vůbec nic, ne snad proto, že by bylo tak špinavé, to vůbec ne, ale za zábradlím se rozprostírala červeň. Nevím, jak jinak nazvat to, co jsem viděl, nenapadá mě pro to vhodné slovo, poněvadž jsem tohle jindy nezažil, ale popsal bych to jako rozlitou temperu, kterou neprostupují žádné obrazy domů, obrysy, zkrátka vůbec nic. Jen červená plocha. Musím říct, že jsem se nejdřív šíleně vyděsil, ale po chvilce váhání přeci jen zvítězila zvědavost. Za hnusného skřípotu mé uříznuté postele jsem se zvedl a popošel na druhou stranu pokoje, zlehka (a hlavně opatrně) jsem zatlačil na kliku. Kupodivu na mě opravdu dýchla zima, vzhledem k tomuhle ročnímu období nic neobvyklého. Zřejmě jsem byl bláhový, když jsem si myslel, že ucítím teplo. Oklepal jsem se tedy a postoupil opět o něco blíže k zábradlí, ovšem to, bohužel, znamenalo stoupnout si bosky na betonovou podlahu. Nebylo to rozhodně nic příjemného, doufám, že si to víckrát nezopakuji. Nicméně jsem se chtěl dobrat pravdy, a tak nebylo moc na výběr. Když už jsem tam stál, naklonil jsem se horlivě přes zábradlí, abych se podíval dolů, co že se to děje.

            Drnkot plastu o dřevo. Nesnáším ten zvuk. Podivné vibrace telefonu. Fakt humus! Ale jak jinak se mám asi vzbudit?! Počkat.. tohle přeci není budík. Ten vydává i zvonění. Malátně zvedám ruku, pouštím ji na maličký přístroj dělající randál.. Po pár minutách, když už naštěstí nic neruší můj klid, ji zvedám a v ruce držím mobil. Ach ano, někdo mi poslal zprávu. Nemoh s tím ale počkat na pozděj?! Rozespale potvrzuji všechny ty úkony.. „Myslím, že bys měl vstávat. Vím, že se Ti nechce.. ale i tak.“ Házím telefon o kus dál do peřin. O dvacet minut později se zvedám. Spěšně si čistím zuby, upíjím trochu čaje, oblékám si zmačkanou košili a kalhoty. Utíkám do předsíně a skáču do bot, na zavázání tkaniček nemám čas. Popadám batoh a sprintuji na autobus. Samozřejmě.. zase pozdě.
            Zamýšlím se a vybavuji si konec nočního dobrodružství..

            … abych se podíval dolů, co že se to děje.  Napjatě jsem čekal třeba požár.. nebo já ani nevím co, ale něco jsem určitě čekal. Jenže tohleto to určitě nebylo. Musím říct, že jsem byl poněkud zklamaný, když se přede mnou objevila pouhopouhá mlha. Hustý vzduch obarvený lampami pod naším balkónem. Trapné. Doskákal jsem zpět do pokoje, střídavě se chytal za pravé nebo levé chodidlo, zabouchl dveře a rychle hupsl pod peřinu. Nohy jako kusy ledu. A k čemu? K ničemu.

            Na zastávku přijíždí druhý autobus. Nastupuji a odjíždím. Čeká mě perný školní den a já se nijak extra nevyspal. Blbče!