Venku byla zima. Oblékla si teplý vlněný svetr, oteplovačky, pletené ponožky a šla se obout. Hodila na sebe péřovku, naposledy se rozhlédla. Otočila klíčem, prošlapala si cestičku sněhem a zrychlila krok. Už abych tam byla, je fakt, že by měl chvíli čekat, ale i tak. Hodlám si to pořádně užít, takže nač ztrácet čas.

            Stál tam jako vždy. Čekal na ní s květinou v ruce, uši zrůžovělé mrazem, nedočkavý pohled a úsměv na tváři.

„Ahoj, lásko.“

„Roberte. Ty jsou pro mě?“

„Jistě. Dnes ti to obzvlášť sluší. Pojď, mám pro tebe překvapení.“

„Překvapení? Víš, že je nesnáším.“

„Tohle se ti bude líbit.“

„Dobrá.“

Vedl ji za ruku. Držel ji pevně, snad aby neutekla, ale něžně.

„Tak jsme tady. Otevři dveře.“

„Jsi si jistý? Já.. nevím. Mám strach.“

„Neboj se, otevři je.“

„Dobrá.“

Vzala za kliku a zámek cvakl. Dveře se pomalounku otevřely a ona jen beze slov koukala.

„No tak, miláčku, běž dál.“

„To… to… to…“

„Ano, to jsou lístky růží.“

„Ehm. Ano.. to.. to.. děkuji.“

„Není zač. Otoč se ke mě“

Mezitím zabouchl dveře, sundal si kabát a jí péřovku.

Lehce ji políbil. Jen tak, jako by zkoušel, co udělá.

„Roberte, ..“

Další, nyní tvrdší a vášnivější polibek.

„Roberte, ..“

Líbal jí, utišil její ústa tak jemně, jak to jen šlo.

Odtrhla se.

„Roberte.. Miluji tě.“ Dotkla se jeho rtů. Nebránila se. Vášnivě se líbali.

Vzal ji do náruče a pomalu stoupal po schodech. Na nohou ho šimraly lístky růží, když ji pokládal na postel. Lehl si k ní a zasypával ji něžnostmi. Laskal ji, líbal ji na uchu, na krku, vískal ji ve vlasech.

„Dneska ses oblékla extra teple. Ne, že by ten svetr nebyl pěknej, ale je trochu nepraktickej.“

Zvedla ruce, aby jí ho mohl stáhnout přes hlavu, svlékl jí i rolák a po chvíli ležely na zemi i oteplovačky.

Byla s mužem, o kterém vždy snila, téměř nahá, v posteli s růžemi a líbala se s ním. Rozepla mu košili, pásek, kalhoty. Netrvalo dlouho a byl vedle ní nahý. Rozpustila si vlasy, svlékla ze sebe zbytek prádla.

Vložila ho do svých dlaní a dala se do práce.

. . . . .

            „Ach! Roberte! Roberte! Cožpak mě neslyšíte?! Několikrát jsem zvonila!“

„Promiňte, paní. Včera jste blouznila. Volala jste mé jméno jako dnes, myslel jsem, že zase blouzníte.“

„Vy nemáte myslet! Zavolejte doktora! Je mi špatně. Je mi zima!“

„Celá hoříte, paní. Asi máte zimnici vinou té několika denní horečky. Už pro něj běžím. Hned tu bude.“

. . . . .

„Je mi líto. Už nelze nic dělat. To ta horečka. Měla nějaké příbuzné, Roberte?“

„Ne, pane. Sloužil jsem pro ni deset let a nikdy za ní nikdo nepřišel. Měl jsem ji rád, byla tak sama.“

„Ona vás jistě také, Roberte.“