jak nemluvňátko
v prostěradle schoulená

leželas v hluboké posteli

jako chobotnice

samá chapadla

hadice a šňůry

odevšad

......
 až jsem se tě bála

   „Má mozek zalitý krví, už nevnímá.“

 a přece jsem tam byla s tebou
hladila tě po rameni

a ty tak živá

a teplá

dýchala si

ještě jsi tu byla

 a já

 vychutnávala tvou vůni,

protože jsem věděla,

že to je naposledy
a 
i když všichni říkali,

že slyšíš

 „Mačká mi ruku, když na ní promluvím!!!“

 dávno jsi lezla po stromech a trhala třešně
se smíchem  je házela na zem
bosky běhala po lesích
usmívala se na mne
a říkala
Hančičko moje

 
p r o b o h a ,  t o l i k  m i  c h y b í š  ! ! !