LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #39521
Autor:	Jelizaveta
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza/Výkřik do tmy
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	21.05.2007 20:31
Počet návštěv:	1824
Počet názorů:	5
Hodnocení:	6 1

Jen sem, pod ten topol.

Zhroutila jsem se.
Někdo říká, že mluvím špatně a lžu, když říkám, že se cítím prázdná. Ale ono to tak je, bohužel, nebaví mě si pořád dokazovat, že mě mají pořád rádi. Že o ně nepřicházím. O jednoho z nich možná tímto způsobem přicházím. Neřeším, jestli mě má pořád rád a nedokazuji mu, že ho pořád miluju. Ne, prostě vím, že to tak je a proč dělat zbytečné scény? Proč mám vyvolávat zbytečnou žárlivost?
Je nezbytné, abys tu byla. To jsem slyšela mnohokrát, ale já mám čím dál víc větší nutkání všechno zahodit a ujet. Klidně si i změnit totožnost, to je úplně jedno, nechci dopadnout jak spolužáci. Je libo matka nezvladatelných dětí, zchudlý podnikatel, nebo snad týraná žena?
Chci tančit v dešti. Chci se líbat pod stromem.

Otvírám oči a nahlas si říkám: „Odmítám takhle uvažovat.“. Pak radši zmlknu, protože je okolo dost lidí a nechtěla bych budit rozruch. ale myšlenku rozvádím dál.
Musím se tomu postavit. Té tragice, to líbání pod stromem si stejně budu přát dál. To nevadí. A nemuselo by to být ani pod nějakým majestátním stromem. Tropickým a krásným. Beru všechno, každý topol, každou břízu.
Taky bych si přála, abys přišel a nasadil mi korunku. Korunku, která by znamenala, že já jsem ta nejlepší a nejkrásnější. Korunku, která by znamenala doživotní lásku (vím, že je to jen v knihách). Nejsem s to si uvědomit, že má láska k tobě taky někdy vyprchá. Ne. Já budu věčně.
A ano- už jsem zase u tebe. Vydržela jsem to asi pět minut, myslet na všední věci, jako je deprese, pochyby a smutek.

Zvedám se a vím kam mířím. Pár ulic, doprava, doleva, rovně a jsem tam. Tvůj žlutý dům. Zapaluji si cigaretu, jako bych se chtěla na chvíli rozmyslet, uvážit, jestli dělám správně a hlavně si zavzpomínat co všechno se tu stalo. Jak jsi mě vyhazoval z bytu a zlomil mi ruku. Jak jsme se usmiřovali. Jak jsme plakali v domečku složeném z dek. Jak jsi v něm byl růžový.
Na to, abych zazvonila potřebuju mít zavřené oči. Třikrát stisknout.
Bzučák. Výtah.
Díváš se zmateně. Nevíš, co tu dělám a v předsíni jsou dámské boty. Hlupáčku, myslíš si, že mě teď tohle zajímá? To, že jsi jen v ručníku a já tě věčně miluji? Ne.
Beru tě za ruku a tahám tě ven. Jdeš, asi jsi zmaten, že nebyla žádná scéna.
Ještě kousek, ještě kousek pojď. Jen sem, před dům. Jen sem, pod ten topol.