LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #38894
Autor:	Jelizaveta
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza/Povídka
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	30.04.2007 02:17
Počet návštěv:	1934
Počet názorů:	11
Hodnocení:	6 3 1 1
Patří do archívu:	<Soukromý> stanislav: temná taškařice

Ježíš byl omyl.

Začneme omylem, protože všechno se stává omylem. Já jsem se omylem narodila ve spratka, protože mi maminka omylem našla špatného tatínka. Ježíš je taky omylem a myslím, že zrovna on byl velký omyl. Kdyby ten slavný duch svatý vstoupil do jiné, tak by to nebyl ten ježíš. Váš Ježíš, který káže dobro. Třeba by to byl spratek, který by tahal osly za ocasy a pak žaloval mamince, jež se může stále chlubit tím, že je panna, že ho to zlé zvíře poprskalo. No a měli byste hubenější Betlém. Bez oslů. Počkejte.. tohle všechno je vlastně šumafuk. Ježíš by nikdy nebyl ukřižován, protože by to byl hajzl. A těch bylo.. a neměli byste betlém. Neměli byste nic. Pro co žít, kde se opřít a kde na sebe vyšpetnout těch pár hříšků. Nikdy byste už nezažili tu krásnou úlevu, že když si odříkáte to a to, tak se zbavíte hříchu, který spočíval v tom, že jste souložila. A víte jaká by to byla rána pro úchylné pány, kteří sedí za plentou a vše si to představují? Lidí by bylo daleko méně, těch sebevražd!
Dobře, chtěla jsem se v předmluvě mého tragického příběhu trochu utěšit. Nejsem největší omyl. A nedělám je. Jenom jsem jednou slyšela hlas z podzemí, který mi říkal, že mám přejít na červenou, že budu ONA. Nevěděla jsem, kdo ona, jestli královna krás nebo ona blbá kráva. Lehce se ke mně přiblížilo auto, lehký smyk a letmý úsměv z otevřeného okýnka. Tohle byl on. Tak jsem se rozkřičela do kanálu, že se asi spletl, že já nejsem ona, ale on je on. I přes tuhle nesrovnalost se na mě ten řidič usmál, nebo dokonce zazubil a pronesl cosi o kafi. Má matka, dávno ne už panna mě před tím varovala, ale já jsem MUSELA. Sedla jsem si do jeho auta a začalo se mi po zádech snášet veliké teplo. První příznak toho, že ho miluji, říkala jsem si v duchu a koukala zasněně z okýnka a jaksi mě uklidňovalo, že to je kouzelné zrcátko, přes něj mě nikdo nemůže vidět. Nemám ráda, když se na mě někdo dívá, když jedu autem. Nebo když jím. Nebo když někoho vysvlékám. No, a on pak zastavil, otevřel mi dveře a měla jsem druhý příznak. Jenomže jsem po chvíli se skoro pláčem musela konstatovat, že je to teprve první příznak. Prohlásil: „Jak se vám líbí mé vyhřívané sedačky?“ neodpověděla jsem. Nebyl to dobrý dotaz. Ale přesto všechno jsem si začala přát, aby mě svedl. Aby mi neobjednal kávu, ale vodku. A další.. a u těch dvou bych nezůstala.
Kávu jsem dostala, což mě mírně rozladilo, ale spoléhala jsem se na to, že ten proti mně je šibal a ještě něco vymyslí, přijde s nějakým super nápadem, s nějakým alkoholem, který opíjí víc.
Opila jsem se. Nakonec ano a to překvapení bylo opravdu skvělé, předčil mé fantazie. Pozval mě k sobě domů a nalil mi cognac. Ne, možná ne jeden, třeba i víc, ale co na tom sejde? Pomilovali jsme se. Zůstala jsem přilepená k té posteli, poševního sekretu bylo až moc. Zbytky cognacu, spermatu a poševního sekretu. Byla jsem šťastná.
Střízlivěla jsem měsíc, po měsíci jsem zjistila, že čekám něco malého. ON neměl radost a vykázal mě z bytu. VŽDYŤ TEN CHLAP BYL OMYL!
Naděje, že se to dítě narodí omylem mrtvé tu byla a já se styděla, tak jsem se styděla, že tak přemýšlím! Jenomže.. jeho jsem nenáviděla a já si to malý uměla přesně představit… bude po něm, jako jsem byla já po otci. A matka mě za to milovala, samozřejmě. A jak dopadne to?
Trošku jsem se svěřila a hned mě hnali. Hnali mě jako mě vždycky hnala babička, když mě viděla. Hnali mě na psychiatrii, kde jsem poprvé dostala vražedné tužby. Tomu pánovi za dvoumetrovým stolem bych dala jednu nebo dve dobře mířené, protože celou tu dobu, co jsem se mu svěřovala (a věřte, že to dalo práci!), koukal do papírů. Sem tam jsem zahlédla růžek novin, které byly skryty pod těmi papíry. Pak si asi uvědomil, že jsem tam přišla kvůli něčemu jinému, že idioty můžu vidět i jinde. Řekl: „A to je vše? Takže já vám teď předepíšu prášky a bude vám hned líp.“
„ano.“. Jen na to jsem se zmohla, protože…
ale to je jedno. Porodila jsem, tamto jsem měla doma týden, poté mě cosi napadlo. Co takhle tatínka? Lepší než žádný, lepší úplně necitový než tamten pán.
Začala jsem do ordinace docházet pravidelně v minisukních a sedala si na stůl. Abych ho lépe slyšela, že, Chichi. A má pomsta se zdařila!!! Teď mám doma toho doktora a toho hrozného slintajícího tvora, co pořád něco chce. On se teď musí starat o tu zrůdu. Zrůdu, která je čím dál víc podobná mému životnímu omylu. Já stojím v povzdálí. Směju se a směju a on má zvláštní řeči. O nějakém ozdravném pobytě. Vem to čert, Kristus byl stejně největší omyl.

Názory čtenářů

30.04.2007 14:34

Kačírek

Ty jo dobrý. Tak na politování a úvahu nad hodnotama na týhle planetě.

01.05.2007 12:30

tassik

....značně depresivní....ke konci mě trochu mrazilo....ale jako krátká povídka se mi to hrozně líbí..(bavilo mě to číst)! Působí dost autobiograficky, kdyby tě člověk neznal...:-)

01.05.2007 15:32