mé břicho a Adélka, aneb vzájemná opora v praxi

  Tak jo. Jeli jsme nějakou čtyřproudovou silnicí, nebo dvouproudovou, já už nevim, jen si pamatuju, jak jsme vjeli do nějaké zalesněné oblasti a Stanislavovi se přitížilo a chtěl lulat. Tak jsem mu zastavil, on přeběhl silnici jak srna, vykonal potřebu a vrátil se. Já si mezi tím zkoušel řazení, protože jsem celou dobu jel bez řazení asi - uvažuji tak, jelikož jsem se vždycky nemohl nějak rozjet... Tak jsem zkoušel tu páku, a tím jsem zjistil, jak ohromnou má sílu, že jsem při jejím zkoušení vypadl z auta, ale nějak jsem se přemohl a jelo se dál. Teď už jsem se řadící páky bál jak čert kříže, začal jsem také jezdit přinejmenším podivně, ke krajnicím a různě tak. Když jsem pak v Praze objel nástupní tramvajovej ostrůvek místo zprava zleva, prohodil jsem na Standu: To je asi blbě, co. On jako kejv, že je to blbě.
  A tak jsem vystoupil a šel bůhví kam, byl podzim a mlha...

 Probuzení přišlo právě v tenhle okamžik. Chvíli jsem panicky koulel očima a přemejšlel, že ježišmarja to bude trapas, až se to všichni dozví co se stalo, že jsem tam Standu chudáka nechal v tom autě samotnýho, že se na to určitě vysral, a že taky odešel, a že vlastně teď tam to auto stojí tak samo a bez dozoru, uprostřed silnice... To byl signál k návratu do reality: vždyť já žádný auto  nevlastním... Tak jsem se uklidnil a šel si udělat kafe a přemejšlel o objemu toho snu, proč se mi zdál, co mi zas Nejvyšší chtěl... snad mi chtěl jen naznačit, že ona řadící páka je On, a že není radno si s ní zahrávat, těžká alamara je bedna s mými hříchy, a že to nezvladatelný auto a já, jsem já a můj příběh, a že můžu kdykoliv vystoupit...  Díky Bože, jsi velkorysý.