Po cestě Janoj zjistil, že dívka toho jména se v kraji objevila před půl rokem. A než jsme došli do Istaku, narazili jsme na ni u památečního kamene, kterak se choulí do klubíčka a nepřítomně zírá na zem.
„Kastusi,“ oslovil jsem vůdce dračích mužů.
„Postaráme se o to, Lione.“
Dračí muži se pustili do léčících procedur.
„Tedy, tomu říkám klika,“ pronesl Janoj.
„Neuvěřitelná,“ přikývl jsem. I tak ti děkuji. Sám jsem nečekal, že to bude tak jednoduchý.“
„Život je i o náhodách, Lione.“
„To rozhodně, Janoji. Prosvětlí se mi den a život.“
V tu chvíli se nad dračími muži a Helenou otevřel portál a velká ruka hrábla po nehybné Heleně.
„Nikdy ji nedostaneš!“ zařval jsem a pohotově ťal sekerou po ruce.
Čepel se zasekla do ruky a vystříkl proud krve. Pak se ruka stáhla a portál se zavřel.
Tohle ti ještě spočítám, Lionare, ozvala se nevrlá myšlenka v mé mysli.
Uvidíme, kdo z koho, vyslal jsem posměšný vzkaz.
„Můžeme odtud vypadnout?“ zeptal jsem se.“
„Půjdeme,“ pronesl Kastus.
Helenu jsem vzal do náruče a šli jsme do Istaku. Tam jsme neomylně zamířili do hostince U stříbrného orla. Sice to tam měli úplně jiný lidi, ale byli s námi v pohodě. Helenu jsem přenesl do pokoje a zůstal u ní celou noc. Pivo jsem si nechal přinést na pokoj. Ratton se schoulil u mejch nohou a usnul. Já nakonec vytuhnul vedle spící Heleny. Ráno jsem se probudil první. Helena se převalila a pak se probudila.
„Lione!“ zavýskla radostně. Tys mě našel.“
Objal jsem ji a ona objetí vřele opětovala.
„Jsem rád, že jsme zase spolu, Heleno.“
„Já taky, Lione.“
„Už budeme pořád spolu?“ zeptal jsem se.
„Rozhodně.“
„Pamatuješ si, co se stalo po tý noci Spalování?“
„Vůbec nic, Lione. Všechno je v mlze. Vzpomínám si jen, že jste mě našli u toho kamene. Ale jak jsem se tam dostala a co jsem dělala posledních tři a půl roku, si nepamatuji. Mám tak nějak matný přehled o ubíhajícím čase.“
„To nevadí,“ řekl jsem. Teď už budeme jenom spolu. Ale hodně cestuju.“
„To mi vyhovuje,“ usmála se Helena. Istak je pro mě v srdci mrtvý bez mých blízkých.“
Pak jsme se políbili. Bylo to náhlý jako blesk a já cejtil, že skrze polibek jsem jí do útrob vyslal svoji sílu. A něco se v tý mojí dívce probudilo.
„Ještě se chvíli prospím a pak půjdeme pryč odsud,“ řekla Helena, když jsme se odtrhli z polibku.
Usnula skoro okamžitě, zvláčněla mi v náruči v hlubokým spánku. Položil jsem ji na postel. Seběhl jsem pro snídani, najedl se, oblékl se a čekal, až se dívka probudí. Když se probrala, dal jsem jí její snídani a pak jsme sešli dolů. Zaplatil jsem nocleh, rozloučil se s Janojem, nakonec se rozhodl zůstat v Istaku. A s dračími muži jsme se vydali dál na sever. Přeci jen, chtěl jsem ještě zkusit najít Zapomenutý hory.
A aby to nebylo málo, z Heleny se stávala postupně lovkyně. V lese si ochočila velkýho vlka a v jedný vesnici, kde byl kovář, jsem zaplatil za novej luk, toulec se šípy, meč a dýku. Taky koženou kazajku, která by Heleně padla. Stálo to dost, ale mě to bylo srdečně jedno. Něco vyděláme.
|
|
fungus2 