„Fuj, haf, haf, škyt, kní, blé…“ Ratton se pozvracel, když jsme vypadli z portálu uprostřed lesa.
Bylo příjemně teplo, kolem nás protejkaly potůčky s vroucí vodou, půda pod nohama byla měkká, ale nebořil jsem se hloubějc. Díval jsem se na Rattona, kterak dávivě kašle a sám měl problém udržet žaludek v klidu. Všechno se kolem mě houpalo. Povolil jsem si tkanici na košili, abych měl hruď volnou a mohl se pořádně nadechnout. Tiše jsem přemýšlel, kdy ten nepříjemnej pocit odvane pryč.
„Vítej, válečníku orkské krve,“ vyrušil mě ze zamyšlení hluboký hlas.
Ohlíd jsem se a zíral na bytost vysokou asi dva sáhy. Vypadala jako člověk, jen měla plazí hlavu s mnoha kostěnými výrůstky a rudou barvu kůže.
„Jsem Lionar,“ vyrazil jsem ze sebe.
Měl jsem pocit, že tomu válečníkovi můžu věřit. Taky jsem se v jeho přítomnosti začal cejtit líp. Považoval jsem ho za válečníka, protože přes rameno měl přehozenu obouruční palici.
„Já jsem Kastus z dračí krve.“
„Kde to jsem?“ zeptal jsem se a pohladil Rattona, který se přestal dávit.
„Říše dračích krve. Přátelská říše Ysery a Alexstraszy, dvou dračích aspektů.“
„Haf, haf, tady by ti mohli možná pomoct, Lione, haf, haf, štěk, kní, kní. Kní?“ řekl Ratton.
„Možná,“ zabručel jsem.
Pak jsem se otočil na Kastuse.
„Mám takovou věc na srdci.“
„Pojď za mnou, Lionare.“
A šli jsme. A najednou…
Jsem stál po kolena ve vodě se sekerou a štítkem v rukách. Kastus stál vedle mě a zcela zkoprnělej na mě zíral. Po čepeli mojí sekery stejkala krev, štítek byl omlácenej a sekera měla několik zubů. Krvácel jsem z mnoha ran, ale nijak mi to nevadilo. Ratton stál vedle mě a kňučel.
„Lione, ty jsi ďábelskej, haf, haf, kní, knír, frf, haf!“
„Co se kurva stalo?“ zeptal jsem se a nevěřícně zíral na okolní skály, kde jsme se najednou nacházeli místo lesa předtím.
Všude ležela spousta mrtvol. Zřetelně jsem poznával tváře svejch soupeřů.
Před chvílí jsem zabíjel, prošlo mi hlavou.
Můj odkaz, Lionare, zachechtal se mi v hlavě Illidanův hlas.
„Ten zmrd,“ utrousil jsem a odplivl si. Nikdo nepřežil?“
„Nikdo,“ hlesl Kastus, který se třásl šokem. Nestačil jsem ti v tom zabránit.“
„Pomoc,“ ozvalo se zasténání.
„Heleno??“ zachraptěl jsem a šlehl pohledem po Kastusovi.
Kastus ztuhnul a společně v závěsu s Rattonem jsme vyrazili k jednomu vozu. Odtamtud vypadla Helena v zakrváceném a potrhaném oblečení.
„Co to ke všem čertům znamená?“ otočil jsem se na Kastuse.
„Kdybych to věděl, řekl bych ti, Lionare. Sám nevím, co se stalo.“
„Jsi v pořádku, Heleno?“ otočil jsem se na dívku.
„Celkem to ujde. Vezmi mě pryč.“
„Co se stalo?“
„Ten had Demetrius. S tou jeho partičkou mě chytili a prodali do otroctví.“
„Je tu někde?“ rozhlídl jsem se rozzuřeně.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Helena. Vykašli se na něj. Oni si ho podají.“
„Kdo?“
„Zdejší strážci. Jeden z nich mě oslovil ve snu. Prý vyslali pro pomoc.“
„Jak vypadal?“
„Představil se jako Koralthas z dračí krve.“
„Co se tu u všech bohů stalo?“ vyrušil nás z debaty sametový hlas.
„Koralthasi, vítej,“ pozdravil ho Kastus.
„Drahý Kastusi,“ usmál se příchozí.
Byl z polovice ještěr a z polovice člověk s plazí hlavou plnou ostrých tesáků, celý rudý. V rukou svíral kopí.
„Lionar pozabíjel všechny otrokáře,“ vysvětlil Kastus. Přežila jen tato dívka, kterou zná.“
„Vyslal jsem Strážce, aby konali a obvinili toho muže, o němž se Helena zmínila, když jsem s ní mluvil,“ zabručel Koralthas. Horší je, že jsem nestihl zabránit takovému masakru. Co jsi zač, Lionare?“
„Zabiják,“ odplivl jsem si pln Zuřivosti.
V náhlým popudu jsem vzal sekeru a chtěl seknout na svoji levou ruku.
Když se potrestám, třeba mi někdo někdy odpustí, pomyslel jsem si.
V poslední chvíli mi v tom zabránila Helena.
„Co blázníš, Lione?“ klepla mě přes tvář rukou.
„K čertu,“ ulevil jsem si. Zabil jsem víc lidí, než kdykoliv předtím. A nepamatuju si to.“
„To je možná dobře,“ pronesla Helena a sedla si vedle mě.
„Musíš domů, Heleno,“ řekl jsem po chvilce.
Dívka mi však neodpověděla. Usnula, jak jsem si s úlevou uvědomil.
„Vezmi ji, Lionare, půjdeme,“ řekl Kastus. Koralthasi postaráš se o mrtvé?“
„Ano. To je můj úkol, když už jsem se do toho namočil,“ odpověděl druhý z dračí krve a povzdechl si. Tolik zmařených životů, ach jo.“
Kastus pak mávl rukou a všichni jsme se octli zpět v lese. Po několika metrech jsme došli ke skále, která se otevřela a pohltila nás.
|
|
1
josefk 
fungus2 