| Dílo #66912 |
|---|
| Autor: | Seregil |
| Datum publikace: | 05.10.2012 08:56 |
| Počet návštěv: | 332 |
| Počet názorů: | 3 |
| Hodnocení: | 4 2 |
| Prolog |
|---|
|
| Cesta Prokletého krví I. - Kapitola VII. |
Po šesti dnech jsem z hor sešel na planiny. Svěží vítr od severozápadu hnal mračna za mě. Ještě že jsem si nechal plášť, začínalo bejt o nocích docela tuho. Dorazil jsem s tmou ke dvěma velkým kamenům na kraji lesa. Rozbil jsem tábořiště, trochu pojedl jídla a rozdělil se s Rattonem. Pak jsem popíjel pivo z láhve, kterejch mi v hostinci vnutili šest. Nechal jsem půlku piva a vylil ji do dřevěný misky, kterou jsem dostal darem od jednoho chovatele psů.
„Haf, díky, Lione, haf, srk, srk, srk, ách, to je dobrý pívo, štěk.“
Ten chlapík – Manufer se jmenoval – byl vzdáleným příbuzným Heleny a docela jsem si s ním padl do oka. Toužil jsem, abych se tam zase moh někdy objevit. Tolik přátelsky naladěnejch lidí jsem už dlouho nepotkal. Ale reálně mi to bohužel nezapadalo do toho, co se mnou má být. Síla mojí Zuřivosti sice furt spala, ale byla jenom otázka času, kdy se probudí. V těch myšlenkách jsem usnul a vzbudil mě až Ratton zuřivým lízáním obličeje.
„Vzbuď se, Lione. Haf, haf. Máme hosty. Nevstávej, jenom se převal na bok, abych opatrně seskočil, haf.“
Zařídil jsem se podle Rattonovy rady a nahmátl přitom jednou rukou topor sekery a druhou se chopil štítku.
„Na něj!!“ ozval se pokřik.
Vymrštil jsem se a štítkem v levý ruce odrazil ránu mečem. Pak jsem srazil druhou ránu dalšího meče sekerou a vypustil Zuřivost ven. Jen jsem ji úskostlivě hlídal, aby mě netlačila do zabíjení. Přede mnou totiž stál Demetrius a jeho tři kumpáni. Rychle jsem poslal k zemi údery naplocho dva z jeho nohsledů a bil se s Demetriem a posledním z jeho kumpánů. Nečekali takovej odpor. Po chvilce lehnul i třetí kumpán. Dostal silnou ránu štítkem do hlavy. Pak zbejval už jenom Demetrius, kterej sprostě klel. Ratton to všechno sledoval z povzdálí a zuřivě štěkal. Když už se zdálo, že mám Demetria tam, kde ho chci mít, náhle ho obklopil černej kouř a můj soupeř zmizel.
„Ty šmejde,“ odplivl jsem si.
„Je tu poblíž, haf, haf,“ řekl Ratton. Ale nevidím ho, tak buď ve střehu, Lione, haf, haf, vrr.“
Otáčel jsem se na místě, kroužil sekerou a druhou rukou brázdil vzduch štítkem. Náhle jsem ucítil bodnutí do boku. Demetriův meč mě probodl bok a škrtl o obratel. Čepel se vynořila z druhý strany. Zranění to bylo smrtelné, ale já jsem to nevnímal. Demetrius v hrůze sledoval moji reakci. Zařval jsem jako raněný medvěd, pustil sekeru a uchopil ho za předloktí ruky, kterou svíral meč. Následovalo křupnutí zlomenejch kostí, když mu ruply pod mým zběsilým stiskem. Demetrius vykřikl bolestí a pustil meč. Věděl jsem, že meč z rány nesmím vytáhnout. Uvnitř mě to šíleně bolelo a to mi dodalo další síly. Jednou ranou štítkem jsem Demetria smetl k zemi a ještě ho nakopl do břicha.
„Do prdele,“ vydech jsem pak a zhroutil se na kolena.
„Haf, haf, Lione, vydrž, haf, haf. Přivedu pomoc. Cejtim nějaký lidi kus odtud, haf. Hlavně neusínej, štěk, kní, kní, kní.“
„Pokusim se, Rattone, ale nevim, jak dlouho to vydržím,“ procedil jsem skrze rty a odplivl krvavou slinu.
V útrobách mě to svíralo a meč mě v ráně pálil, jako by byl rozžhavenej ohněm. Ratton se rozeběhnul po pachový stopě. Klečel jsem asi patnáct minut, během nichž se začali probírat omráčení soupeři. Demetrius stále ležel na zemi. Z přeraženýho nosu mu crčela krev. Postavil jsem se a sebral sekeru. Každej pohyb mě bolel, ale nehodlal jsem umřít. Ještě ne.
Kumpáni se sebrali a když mě viděli, kterak krvácím ze smrtelný rány, ale neumírám, vzali nohy na ramena a Demetria tu nechali. Za chvilku jsem zaslech klapot kopyt koní. Před očima se mi najednou zatmělo a já znovu klesnul na kolena.
„Kurva, to bolí,“ zavrčel jsem zuřivě a podíval se na nehybného Demetria.
Pak jsem se ohlédl, protože jsem zaslechl kroky.
„Vítej, Heleno,“ zašklebil jsem se na dívku, která mě sledovala se zděšením v očích.
Za dívkou stál muž v těžkém plášti s kněžskou holí v rukou. Jakmile mě spatřil, přistoupil ke mně a položil mi ruku na čelo. Skrze dotyk vyslal silný proud léčivé magie a pomalu vytáhl meč z rány. Meč se mu v ruce změnil v hada, kterého zneškodnil dalším zaklínadlem a mrtvé tělo hada odhodil stranou.
„Díky, pane,“ hlesl jsem.
Bolest zcela ustoupila a já se posadil na zem.
„Ještě není všemu konec. Zůstaneme u tebe po zbytek noci, Lionare. Do těla se ti skrze tu prokletou ocel dostal jed.“
„Šmejd jeden,“ odplivla si Helena a zkřivila nenávistí svůj krásný obličej.
„Takhle nemluv, Heleno,“ řekl jsem. Nesluší ti to.“
Dívka se usmála – tentokrát krásně.
„Bohové,“ zasténal Demetrius.
Kněz se k němu sklonil a hojivým dotykem mu nechal srůst zlomené kosti. Pak mu ji umístil do šátku.
„Milý Demetrie, levou ruku máš ošklivě polámanou, takže bych ti doporučoval odtud zmizet a hezky si lízat rány doma. Budeš trpět horečkami, protože se tam dostal zánět, no to víš, kdo s čím jak zachází, tím také schází. Vnesl jsem ti do žil část jedu z Lionarova těla, takže to máš jako poučení pro příště. A teď zmiz.“
Demetrius zaúpěl, ale vstal a odpotácel se pryč. Za chvilku jsem zaslechl klapot kopyt. Pak jsem se zhroutil a usnul.
Ráno mě probudila Helena a dala mi napít odvaru. Kněz byl pryč.
„Dnes budeš moci jít dál, Lione.“
„Moc díky za všechno, Heleno.“
„Rádo se stalo. Jen mi slib, že se vrátíš do Istaku a navštívíš nás.“
„Nemůžu to slíbit, Heleno. Jsem prokletej. To ti ostatně může ten kněz, kterej mě léčil, říct taky. Určitě si to přečet.“
„Jak, prokletý?“
„To je na dlouhý vyprávění, Heleno.“
„Mám čas.“
Tak jsem jí to všechno vyklopil. Byla natolik krásná, že bych jí řek cokoli a pro její úsměv bych zabíjel.
„Netrap se tím, Lionare. Věřím, že to dobře dopadne. Ten amulet si pověs na krk a nos ho. Dovede tě tam, kde by ti někdo mohl pomoci. Tušila jsem, že budu mít komu to věnovat. A nešťastný ork… to mě trápilo. Když jsem tě uviděla poprvé, bylo mi jasné, že s tebou není něco v pořádku. Byl jsi plný smutku a teď už chápu proč.“
„Jsem rád, že mě chápeš, Heleno. A svým způsobem mi to i stačí.“
„Měj se krásně, Lione. Čekám tě v Istaku.“
„Bohové tě ochraňuj, Heleno.“
Políbil jsem dívčinu ruku, pak jsem stiskl amulet, pověsil si ho na krk a nevěřícně zíral na ty kameny, k nimž jsem došel. I Helena se na ně dívala s údivem. Můj amulet se rozzářil a mezi kameny se vytvořil černý portál. Posbíral jsem si svoje věci, popadl Rattona a vstoupil do portálu.
„Měj se krásně, Heleno!“ zakřičel jsem ještě, než se mi všechno rozmazalo v barevný spirále. |
|
| Epilog |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Seregil', 06.10.2012 08:22.
| Názory čtenářů |
06.10.2012 22:33
 josefk
|
...jsem dostal darem od jednoho chovatele psů.
esipa byl organizovanej? :) |
07.10.2012 13:08
 fungus2 |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|