| Dílo #66906 |
|---|
| Autor: | Seregil |
| Datum publikace: | 04.10.2012 10:24 |
| Počet návštěv: | 305 |
| Počet názorů: | 2 |
| Hodnocení: | 4 |
| Cesta Prokletého krví I. - Kapitola VI. |
|---|
Walibar toho moc nenamluvil. Dozvěděl jsem se, že je obchodník a občas cestuje na jih, aby domlouval obchody a vyřizoval placení za dodávky kovu, zbraní, nástrojů pro sedláky a rolníky. Zbytek cesty uběhl klidně. Po šesti dnech jsme došli do Istaku. Moje podivná síla se pomalu ponořila do hlubin mojí duše a tam dřímala. U brány Istaku mi předal dvacet pět zlatých drachem.
„Moc dík, Lionare. Měj se fajně,“ rozloučil se Walibar a zmizel v uličkách.
Uschoval jsem prachy a vykročil do města. Stráž mě ihned zastavila.
„Hele, kam se ženeš?“ zeptal se zostra jeden ze strážnejch.
„Potřebuju se najíst a pak půjdu dál,“ řekl jsem klidně.
Všiml jsem si, že kolemjdoucí po mě vrhají neklidné pohledy. Nebylo divu. Byl jsem v Aliančním městě, který bylo plné lidí a trpaslíků. Nikoho jiného jsem mezi okolojdoucími neviděl.
„Máš to za poplatek půl drachmy a u druhý brány ti bude vrácená půlka peněz, pokud odejdeš ještě dneska,“ řekl strážnej a natáhl ruku.
Hrábl jsem do měšce a vyndal pět stříbrnejch Lechkovských dukátů. Strážnej si je vzal a vydal mi kus pergamenu s pečetí.
„Tohle pak předlož u druhý brány nebo tady, pokud půjdeš tudy.“
„Jak říkáš,“ pokýval jsem hlavou.
„Jo a ještě něco, skřete. Do měšťanský čtvrti ani nezkoušej vejít. Tam je ti přístup odepřen podle vyhlášky města. Rozuměl?“
„Jasně,“ zavrčel jsem.
„Hodnej kluk,“ zašklebil se strážnej, ale pustil mě dál.
Přehodil jsem si kapuci do obličeje a vydal se nazdařbůh městem.
„Tam ne!“ křikl za mnou strážnej. Tamtudy se jde k tý nóbl čtvrti. Takže doleva nebo rovně.“
„Jo, díky!“ zahromoval jsem mu nazpátek a vydal se doleva.
Zpočátku mi všichni ustupovali z cesty, ale po několika minutách jsem musel vzít Rattona do náruče a prodírat se davem. Takto jsem došel až ke kašně, kde už tolik lidí nebylo. Položil jsem Rattona na zem a rozhlídl se po náměstí.
„Nechceš trochu napít?“ ozval se andělskej hlas, kterej mě vytrhnul z přemýšlení.
Ratton vynořil hlavu z kašny a zakňučel.
„Húú, kní, ta je ale pěkná, haf, kní, kní.“
Otočil jsem hlavu a podíval se směrem, kterým se ohlíd Ratton.
Přede mnou stála mladá dívka. Člověk, krásná, světlý vlasy jí ve dvou copech spadaly na ramena a na mě se usmíval dokonalej obličej. Modrý oči, malá pusa, drobnej nos. Zalapal jsem po dechu. Nebyla to orka, ale i tak byla moc krásná. A teď mi bezelstně podávala džbán s moštem. Odložil jsem trojzubec i palici a vzal si od ní džbán. Mimoděk jsem si posunul kapuci z čela a zhluboka se napil. Mošt byl moc dobrej. Vrátil jsem dívce džbán a sáhnul do měšce. Podal jsem jí zlatou drachmu. Dívka mě pozorovala zkoumavým pohledem a nepřítomně převzala minci.
„To je moc,“ řekla tiše, aniž by se podívala na minci. Můžu ti ještě nějak pomoci, pane?“
„Chtěl bych si ještě koupit něco na cestu, jídlo, provaz, lepší zbraň, možná luk a šípy a ještě něco teplýho do žaludku pro mě a tady Rattona,“ vychrlil jsem ze sebe a přitom nespouštěl zrak z jejích očí.
„Provedu tě, pane. Za ty peníze si zasloužíš minimálně aspoň to.“
„Žádnej pán. Jsem Lionar.“
„Těší mě, já jsem Helena Rottari.“
„Krásný jméno ke krásný dívce,“ prohlásil jsem a zvedl se.
„Díky, Lionare, pojď se mnou.“
Dívka mě spontánně vzala za ruku a šli jsme. Cestou jsme si vysloužili několik závistivých a znechucených pohledů. Než jsme došli na konec náměstí, zastoupili nám cestu čtyři hejskové s meči v pochvách u pasů. Ležérně jsem se opřel o trojzubec a ušklíbl se na ně.
„Obtěžuje tě tady ten skřet, Heleno?“ zeptal se jeden z nich a sáhl po meči.
„Nikoli, drahý Demetrie,“ odpověděla dívka s líbezným úsměvem na rtech. Dala jsem mu napít a najala si ho na ochranu před dotěrnými pitomci.“
S těmito slovy na mě krátce mrkla a mladík zrudnul. Několik čumilů zaburácelo smíchy, který jim na rtech zmrzl, když pohlédli na mě. Postavil jsem se do střehu s trojzubcem a sáhl po palici, která se mi houpala na opasku na poutku.
„Vrr, haf, haf, chachacha, haf, štěk,“ zasmál se Ratton.
„Ustup, Demetrie. Nech mě a mého ochránce projít, buď tak laskav,“ pronesla pevnějším hlasem Helena.
Čtveřice mladíků se rozestoupila a nechala nás projít. Když jsem míjel rudého Demetria, zaslechl jsem jeho tichý šepot.
„Nevidíme se naposledy, zrůdo. Skřeti jsou hmyz, který je potřeba vymýtit z tváře Azerothu.“
A já si na tebe počkám, Demetrie, prošlo mi hlavou.
Jen jsem si odplivl na jeho boty a zašklebil se na něj.
Demetrius se otočil a rychle odkráčel pryč i se svými kumpány doprovázen posměšky čumilů. Jeden se mi vštípil do paměti.
„Děvkaři, kéž by ti někdo zmaloval záda!“
Hlas mladé dívky. Když jsem se ohlédl po hlase, spatřil jsem pohlednou tmavovlásku se strhaným výrazem a malým ročním dítětem v náruči. Krátce se na mě usmála a pak zmizela obklopena dalšími lidmi.
„Co tě to napadlo, Heleno?“ zeptal jsem se, když jsme se vzdálili z doslechu náměstí.
„Potřebovala jsem ho setřít,“ řekla s nevinným úsměvem dívka přede mnou. Je odporný a myslí si, že mu může všechno projít. Ta dívka, která ho nazvala děvkařem, je moje kamarádka Isabela. Má krásného chlapce Iana právě s Demetriem. Ale on se k ní nehlásí a neustále se poohlíží po jiných.“
„Slizák,“ prohlásil jsem.
„Ano. Jsme tady. Zde můžeš koupit jídlo na cestu. Počkám na tebe venku.“
„Díky, Heleno. Rattone zůstaň tu s Helenou.“
„Haf, jasně, štěk, vrr.“
Vešel jsem dovnitř a přetáhl si kápi do čela. Rychle jsem nakoupil jídlo na týden, provaz a větší vak. Další dvě zlaté drachmy změnily majitele. Pak jsem vyšel ven a šli jsme dál. U kováře jsem nechal trojzubec a palici a koupil si pádnou sekeru z dobrý trpasličí oceli – skvostnou práci lidskejch kovářů a malej štítek do druhý ruky.
„Tak a teď, můžu tě pozvat ještě na oběd, než se rozloučíme?“ zeptal jsem se, když jsem vyšel od kováře.
„Ráda přijímám tvé pozvání, Lionare,“ obdařila mě Helena jedním ze svejch okouzlujících úsměvů.
Zavedla mě do hostince U stříbrného orla, kterej byl poblíž tý nóbl čtvrti, kam jsem měl vstup zapovězenej. Helenu tam evidentně všichni znali, protože ji nadšeně vítali a mě vzali mezi sebe bez sebemenších předsudků. Někteří mi vyprávěli své vzpomínky na válku, kdy bojovali bok po boku orkskejch válečníků. Všichni se shodli na tom, že statečnější válečníky už dlouho nepotkali. Dobře jsme se najedli a popili trpasličího piva. Když se odpoledne nachýlilo k večeru, zvedl jsem se od stolu. Byl jsem plnej příjemnejch dojmů, ale věděl jsem, že pohoda končí. Skončila už tím, že jsem jinej ork, než jsem bejval dřív.
„Mějte se fajn. Rád se tu ještě někdy ukážu.“
„Zdarec, Lionare. Ahoj. Šťastnou cestu. Pozdravuj Behl Šabata, až ho uvidíš.“
Do paměti se mi vrejvaly všechny jména. Helena mi dala pusu na tvář a pohladila mě.
„Možná se potkáme dřív, než se naděješ,“ zašeptala a spiklenecky na mě mrkla.
Do ruky mi vtiskla malej medailonek na stříbrným řetízku. Bylo tam vyobrazení zelenýho draka v kruhu. Strčil jsem ho do kapsy u vaku, nechal na stole tři zlatý drachmy, a přes jejich protesty, že to mám gratis, jsem odešel z hostince. Naposled jsem se podíval na vývěsní štít, kde se skvěl nádherně vyvedenej stříbrnej orel v modrým poli.
Tady si to budu pamatovat rád, prošlo mi hlavou.
„Haf, haf, bylo to tu skvělý, co Lione?“ zaštěkal Ratton u mejch nohou.
„To bylo,“ procedil jsem mezi kly. Jdem.“
Pak jsem se vydal na cestu k severní bráně. Helena mi podrobně vysvětlila, jak se tam jde, takže jsem neměl problém tam dorazit. Strážnýmu jsem předal svitek a dostal zpátky dva stříbrný dukáty a pět měděnejch tolarů.
„Šťastnou cestu, ať jdeš kamkoli, poutníku,“ popřál mi strážnej v mnohem přátelštějším tónu, než ten na druhý bráně.
„Díky,“ mávnul jsem mu a s Rattonem jsme opustili město Istak.
|
|
| Názory čtenářů |
04.10.2012 21:42
 fungus2 |
|
06.10.2012 22:08
 josefk
|
malej štítek, to je snad štíteček :) |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|