Po půlhodině a dalším pivu, ke mně přisedl Walibar v doprovodu dvou lidí. Ostražití, černovlasí a zjizvení pobudové, jimž se u opasků houpaly meče a každej měl dva bandalíry s vrhacíma kudlama. Oblečeni v koženejch kalhotách, hrubejch halenách a plášti podšitejma kožešinou s kapucí. Nohy jim vězely v koženejch botách s kožešinovým lemováním. Nelíbili se mi a Ratton jen utrousil:
„Vrr. Tyhle vypadaj jako pěkný zmetkové, Lione, haf, haf, štěk, vrrrr.“
„Tohle jsou Ian a Roscheld Tarinovi. Byli mi doporučený jako ochránci. Teď teda valíme na sever do Istaku.“
„Ian,“ zavrčel ten vyšší z pobudů.
Měl bledě modrý oči bez výrazu. Vlasy měl krátce zastřižený v bezvousý tváři se na mě šklebily jizvy, který vypovídaly o tom, že tenhle chlap je hodně nebezpečnej. Druhej měl přes pravý oko černou pásku, která se ztrácela v záplavě černejch dlouhejch vlasů. Jeho obličej byl taky bezvousej s mnoha jizvama. Jeho jediný oko zářilo živou hnědou barvou. Byl poměrně nízkej a zavalitej. Jen o dvě hlavy převyšoval Walibara zatímco jeho vyhublej parťák dosahoval bez mála dvou sáhů vejšky.
„Roscheld Tarin,“ představil se valibuk.
„Lionar,“ zavrčel jsem a kývl jim na pozdrav.
Šenkýřka se k nám přitočila.
„Dáte si něco?“
„Zaplatim,“ zabručel jsem.
„Jednu kalskou drachmu,“ řekla stroze.
Prohlídl jsem mešec a vyndal jednu zlatou minci, na který jsem četl zřetelně Drachma Kalska. Že umim číst mi přišlo divný. Před smrtí u Illidana jsem to moc neuměl. Dal jsem minci šenkýřce a zvedl se.
„Jdeme, Rattone k noze.“
Walibar pokýval hlavou a vydali jsme se na cestu. Ratton mě následoval a já celou cestu po městě a pak venku ve skalách poslouchal jeho lamentování.
„Vrr. Smrděj, hnusáci. Haf, haf, štěk, vrr. Kní, Lionare, podřízneš jim krky? Mě se prostě nelíběj, vrrrr. Štěk, haf, haf.“
Je fakt, že kromě představení v hostinci, už oba Tarinové nepromluvili. Takže jsem si na ně začal dávat pozor. Po dvou dnech klidný chůze jsme dorazili do malý dřevorubecký osady. Přespali jsme v takový pastoušce na kraji osady. Lidi byli hodní a dali nám nějaký jídlo na cestu. V noci jsem nemohl spát, takže jsem si sednul ke vchodu a potmě sledoval celou místnost. Ratton chrápal u mých nohou. Po půl hodině přestal chrápat. Zbystřil jsem. A všiml si, že oba bratři se sklánějí nad spícím Walibarem. Po chvilce se oba přesunuli ke dveřím. Sáhnul jsem po dýce. Když kolem mě procházeli, vymrštil jsem se a dýku zabodl Ianovi do krku. Pak jsem se sehnul pod ránou mečem od Roschelda a nabral ho zaťatou levičkou do břicha. Roscheld vyhekl a zlomil se v pase. Druhou ranou pěstí do hlavy jsem ho srazil k zemi, kde pobuda znehybněl. Vytáhl jsem dýku z Ianova krku a očistil ji o jeho plášť. Pak jsem oba prohledal. Roscheld u sebe měl oba Walibarovy měšce. Vzal jsem mu je a hodil je vedle stále spícího Walibara. Pak jsem odtáhl stranou Ianovu mrtvolu. A následně jsem vstoje s dýkou v ruce stál nad nehybnym Roscheldem. Meč jsem mu vykroutil z ruky a zbavil ho obou bandalírů. Ratton kolem čenichal a pak se zastavil u mojí pravý nohy.
„Vrrr. Hnusáci všiví, haf, haf. Pěkně jsi ho kuchnul, Lione, štěk, kní, kní.“
Sehnul jsem se k němu a poplácal ho po hlavě. V tu chvíli se Roscheld probral.
„Ani se nehni, kámo,“ zavrčel jsem a položil mu čepel dýky na krk.
„Vrr. Zakuchni ho taky, vrr, štěk, haf, haf,“ zaštěkal Ratton.
Roscheld se náhle vytřeštěně podíval na mýho psa.
„Co to mělo znamenat?“ syknul jsem na ležícího valibuka.
„Co chceš slyšet?“ zašeptal Roscheld.
Byť byla tma, viděl jsem docela dobře a taky to, že pohnul rukou směrem k opasku.
„Dám ti ještě šanci. Vyser se na okrádání chlebodárce a zůstaneš na živu. A taky budeš bohatší o odměnu, kterou ti slíbil Walibar, to zní fér, ne?“
„Jo, když to říkáš,“ zasyčel Roscheld. Ale bráchu mi to nevrátí, ty svině.“
S těmito slovy bleskově tasil tenkou dýku z opasku a bodl na mojí hlavu. Uhnul jsem jen taktak. Špička mě lehce řízla na levé tváři, takže jsem tedy jako reakci přitlačil na dýku a prořízl mu hrdlo. Proudu krve jsem na poslední chvíli uskočil.
„Všiváci, haf, haf, haf,“ rozštěkal se Ratton.
V tu chvíli se vzbudil Walibar a rozsvítil lucernu, kterou jsme tam měli. Když spatřil oba bratry mrtvé, zkoprněl.
„Chtěli tě okrást,“ řekl jsem tiše a otřel si dýku do valibukovy haleny. Měšce ti uřízli od opasku, ležej na místě vedle tvýho místa na spaní.“
Walibar si sáhl k pasu a pak se ohlídl.
„K čertu,“ odplivl si. Kurvy jedny zlodějský.“
„Co s těma tělama?“ zeptal jsem se.
„Necháme je vesničanům, ať si to nahlásej. Dostanou odměnu za lapky.“
„Dobře, jdu vzbudit šéfa týhle osady.“
„Jo, počkám tu.“
Po dvaceti minutách bylo všechno zařízený a těla přenesený do márnice, kromě kaple jediný kamenný budovy v osadě. Usínal jsem klidně, protože vesničeni rozestavěli hlídky. Ráno jsme se nadlábli dobrý snídaně a s Walibarem a Rattonem jsme se vydali dál.
|
|
1
Stínohra 
fungus2 
josefk 