Nakonec jsem se u Leny zdržel deset dní. Byla to doba, která byla plná klidu a spokojenosti. Naštípal jsem jí dřevo na zimu, poklidil zahradu, uložil seno a slámu do seníku a opravil střechu. Desátej den pobytu se ve mě však zase probudila moje krvežíznivá Zuřivost. Seděl jsem venku, oblečenej ve lněný košili a černejch vlněnejch kalhotách. Lenin pes skotačil dva sáhy ode mě. Naučil se mě akceptovat, ale blíž k tělu si mě nepustil. Lena právě vařila oběd a já seděl na lavici před domkem. Popíjel jsem víno z rohu a horečnatě přemýšlel, jak zkrotit tu vražednou sílu, která se ve mně probouzela.
„Je hotovo, Lionare,“ vytrhl mě ze zamyšlení gnómčin hlas.
Kněžka stála vedle mě a usmívala se. Trhl jsem sebou a vzhlédl shlédl k ní.
„Něco se stalo, Lionare?“ zeptala se a úsměv jí na rtech zmrzl.
„Probouzí se moje zrádcovská síla, Leno. Budu muset odejít.“
„To je mi líto.“
„Mě taky. Bylo mi tu s tebou dobře. Ale asi nastal čas, abych začal naplňovat svoje nový bytí.“
„Držet tě tu nemohu.“
„Asi se už nepotkáme, Leno.“
„Jednou se potkáme, Lionare.“
„Myslíš?“
„Ano. V síních Vládkyně. Já tam na tebe počkám.“
„Proč to takhle říkáš?“ zeptal jsem se a mysl mi naplnila hrůzná předtucha.
„Dnes je můj poslední den v Azerothu.“
„Cože?“ zeptal jsem se jí dost šokovanej.
„Důvod, proč jsem se uchýlila do ústraní a žiji tu jen se svým psem, je jednoduchý. Trpím závažnou nevyléčitelnou nemocí. Nic nemohlo zadržet zhoubu v mém těle. Dnes se mi zdál sen, že odejdu do síní.“
Stál jsem před ní zkoprnělej jak urvaná větev a nebyl jsem schopnej promluvit.
„Neboj se. Nakažlivé to není,“ řekla Lena po chvilce ticha. Pojď. Dáme si jídlo, pohovoříme si a pak půjdeš.“
Pak jsme přešli do domku a usadili se k jídlu. V tichosti jsme se najedli a pak se přesunuli ke krbu a popíjeli víno.
„Za tu krátkou dobu jsem neodhalila vše z tvého života, Lionare,“ začala hovořit Lena.
„Není na něm nic moc zajímavýho. Prostě ork ve službách Thralla. Zaláskovanej do šamanky Haruky. A tomu všemu je teď konec. Jsem zrádce a dřímá ve mně ničící síla. Asi to nebude trvat dlouho a brzo mě někdo sejme. A znovu se zrodím. Možná dřív, možná pozdějc. Ach jo, proklínám tě Illidane.“
„Nezoufej, Lionare. Všechno má svůj řád. Třeba ti bylo souzeno, abys zradil i Illidana a škodil mu.“
„A to hodlám naplnit,“ pronesl jsem temně.
Pak jsme mlčeli. Ticho rušil jen Lenin pes Ratton, který si hrál s kostí u krbu. Po chvilce vzhlédl a pomalu přešel k Leně. Gnómka ho pohladila a sedla si k němu. Pes ji soustředěně pozoroval a zakňučel.
„Musím jít, Rattone,“ prohlásila po chvilce.
To mě vytrhlo z myšlenek.
„Už je teda ten čas?“ zeptal jsem se zbytečně.
„Pohřbi mě na zahradě u té břízy,“ poprosila mě Lena a obdařila mě jedním ze svejch odzbrojujících úsměvů.
Pak přešla ke svý posteli a lehnula si. Pes se stočil do klubíčka u její ruky, kterou k němu z postele svěsila. Kleknul jsem si vedle Rattona, kterej nakrčil čumák, ale jinak neudělal nic.
„Bylo mi ctí, Leno,“ zachraptěl jsem tiše.
„I mě, Lionare.“
S těmito slovy zavřela oči a znehybněla. Po chvilce přestala i dýchat. Ratton se zvedl a vyběhl ven, kde se dal do žalostného vytí. Já jsem vzal rejč, kterej byl připravenej u dveří, a vydal se ven vykopat hrob u břízy. Když jsem dokončil jámu, vrátil jsem se pro Lenino tělo. To jsem předtím zabalil do lněnýho plátna, který k tomu gnómka připravila. Pak jsem ji uložil do hrobu. Pokleknul jsem před jámou a zavřel oči.
Život je příjemný míjení, Leno
Připiju si na tvojí duši
Přátelství, řeknu si jenom
I ve smrti ti to sluší
Leno, přítelkyně moje
Vládkyně ať opatruje tvůj klid
Potkáme se tam, asi to tak má být.
Hlavou mi prošla tahle modlitba. Otevřel jsem oči a hleděl na Rattona, který seděl u mých nohou. Odfrkl si.
„Haf,“ řekl.
„Navrším mohylu, Rattone,“ odpověděl jsem mu, postavil se a rýčem začal zasypávat hrob.
„Ty mi rozumíš, že jo?“ otočil jsem se pak na psa.
„Haf,“ řekl Ratton a kývl hlavou. Zvykni si, že budu mluvit v tvojim podvědomí, orku.“
„Půjdeš se mnou?“ zeptal jsem se ho.
V tu chvíli mi došlo, že tento voříšek je odkazem od Leny a bude mě následovat, dokud nezemře.
„Jasně, haf, haf, štěk,“ promluvil více štěkanou řečí Ratton.
„Dobrá,“ zabručel jsem a dokončil práci na hrobu.
Mohyla z kamenů byla navršena a já se pak vydal do domu. Ratton zůstal venku. Pobral jsem si svoje věci. Vzal jsem si měšec s nějakejma penězma a vak. Oblíkl jsem si vlněný kalhoty. Natáhl si kožený boty, přes košili jsem si natáhl hnědej vlněnej kabátec, opásal jsem se, připevnil k němu pouzdro s dýkou. Pak jsem si přes ramena přehodil plášť a se zbraněma a svejma věcma se vydal ven. Dveře jsem nechal pootevřený, klíč jsem dal pod rohož u dveří a vedle položil dopis, kterej Lena napsala před několika měsíci.
Pak jsem se vydal dál na sever. Z rozhovorů s Lenou jsem zjistil, že musím jít do Zapomenutýho města v Zapomenutejch horách. Tam bych mohl být v bezpečí. Čili stále na sever. Byl jsem rozhodnutej. Stanu se žoldákem.
|
|
fungus2 
josefk 