LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #66882
Autor:	Seregil
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza/Na pokračování
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	29.09.2012 09:47
Počet návštěv:	246
Počet názorů:	4
Hodnocení:	4

Prolog

„Potácím se od smrti ke smrti. Kdy bude konec?“

Orkský válečník Lionar – prokletý krví Magtheridona

Cesta Prokletého krví I. - Kapitola I.

„Pij, bratře, démonický válečníku,“ vyzval mě démon stojící přede mnou.
Věděl jsem, že Illidan se nespokojí jenom s usrknutím. Netoužil jsem po tom, změnit se podle představ zvrácenýho bastarda, ale nezbývalo mi nic jinýho. Byl jsem lapenej, přemoženej a mučenej démonem pětkrát větším než jsem já. Už jsem neměl sílu vzdorovat.
„Proklínám tě, zrůdo,“ zachraptěl jsem a zhluboka se napil nápoje, který mi Illidan držel u úst.
Tělem mi proběhla bolestivá křeč, kterak jsem umíral. A pak po hnusný mlze další bolest, jak jsem se probudil k životu. Něco bylo jinak. Moje kůže nabrala rudou barvu a cítil jsem v hloubi duše novou sílu. Věděl jsem, že je to zvrácená síla zrádce. Čili jsem byl na věky prokletej.
Ty zkurvysyne, proběhla mi nenávistná myšlenka hlavou.
Zabral jsem a přetrhal řetězy, který mě věznily u kamene, u něhož mě předtím Illidan mučil. Pak jsem se bleskurychle přesunul a srazil démona na zem. Kopnul jsem ho nohou do čelisti a pak z něho seskočil. Ze zdi jsem vytrhl pochodeň a šel pryč z kobky. Věděl jsem, že mám velmi málo času, než se Illidan probudí.
Po cestě jsem zlomil vaz jednomu elfovi a sebral mu palici a plášť, abych zakryl svoje zasychající rány na těle. Pak jsem se proplet několika chodbama a vylezl ven ze skály, v který jsem pobýval ve vězení. Zhluboka jsem se nadechl a seskočil z ochozu a rychlým tempem jsem se vydal na cestu nazdařbůh zvoleným směrem. Podle podzimního slunce jsem hádal, že jdu na jih. Bylo poledne a já měl hrozný hlad.
Tak na lepší začátek, pomyslel jsem si při běhu.
Své svižné běžecké tempo jsem zvolnil, až když se smrákalo. Byl jsem unavený, takže jsem se složil mezi stromy a usnul.
Příteli. Obávám se, že nemáš kam uniknout, duněl mi Illidanův hlas v hlavě, sotva jsem zavřel oči.
Tak jen vyšli svý bastardy, ty svině démonská. Já ti uniknu nebo chcípnu.
Jak myslíš, Lionare. Aspoň se dobře pobavím.
S těmito slovy vystoupil z mojí mysli a já spal klidně až do rána.
Probudil jsem se hlady. Věděl jsem, že musím něco ulovit. Zdejší les byl temnej a nesliboval nic příjemnýho, jak jsem soudil ze všudypřítomnýho zatuchlýho pachu. Povzdechl jsem si a rozeběhl se dál. Takto jsem hladovej překonal poměrně velkou vzdálenost od skály. Les ale jako by nekončil. Hlad začínal bejt nesnesitelnej a já pomalu propadal stavu bezmocný zuřivosti. Proto, když přede mě zpoza stromů vyskočili čtyři elfové krve s holemi, jsem se zlověstně zasmál. Tyhle byli jedni z kněžích sloužících Illidanovi.
„Pán si chce hrát,“ zavrčel jsem a vrhl se do útoku.
Elfové hbitě uskočili před prvními ranami a začali zaklínat. Z každého skrze ruce postupně vyšlehly bílý blesky jejich stínový magie. Do prsou mě udeřila tupá bolest – ozvěna kouzel. Rozeřval jsem se a přestal se ovládat. Během následujících dvaceti minut jsem je zmasakroval. Každej skončil na zemi s proraženou lebkou či rozdrceným hrudníkem, jejich krví jsem si pomazal ukořistěnou palici a snědl jejich srdce, který jsem jim vytrh z těla.
Bod pro mě, Illidane, pomyslel jsem si, když jsem si otřel ústa.
Náhle ta bolest, kterou mi kněží způsobili svým čarováním, zcela ustoupila a já se vydal dál na cestu.

Epilog

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Seregil', 30.09.2012 09:27.