| Dílo #66825 |
|---|
| Autor: | Seregil |
| Datum publikace: | 16.09.2012 09:22 |
| Počet návštěv: | 254 |
| Počet názorů: | 2 |
| Hodnocení: | 4 |
| Tuomar a Princezna - Kapitola XI. |
|---|
Ještě něco, Tuomare.
Hlas Vládkyně mě vyrušil, když jsem se o hodinu později myl ve velké kádi, kterou nechali Krixelovi podřízení dotáhnout do mé cely.
Ano?
Zítra se ti dostane informace o Janošovi. Zadržují ho v jednom místě, které je vzdálené od Zapomenutého města tři dny chůze.
Kdo ho zadržuje?Na jakém místě?
…
Vládkyně??
…
Do čerta, pomyslel jsem si. Tohle se mi nechce líbit.
Vylezl jsem z kádě a otřel se osuškou. Pak jsem se oblékl a zavolal na Trase.
„Ať káď odnesou,“ poručil jsem.
„Jak říkáš, pane Tuomare.“
Netrvalo to ani pět minut a byl jsem v cele opět sám. Chvilku jsem přecházel po místnosti se zapálenou dýmkou a pokuřoval.
Moje mysl byla prázdná. Žádné ozvy magie ani Vládkyně. Rozhodl jsem se, že se uložím ke spánku. Uhasil jsem dýmku a položil se na postel. Během chvilky jsem byl v limbu.
Ráno mě probudila Lilly.
„Jak se cítíš, Tuomare?“
„Odpočinutý.“
„Zítra před polednem tě čeká zápas.“
„Počítám s tím.“
„Ještě ti zde nechám nápoj, aby z tebe zmizely zbytky těch černokněžných čar.“
„Díky Lilly.“
„A ještě něco.“
„Ano?“
„Někdo s tebou chce mluvit.“
„Nechť vstoupí.“
Lilly mi na stole nechala džbán s lektvarem a odešla. Vzápětí vstoupila šestice gnómů. Mí soupeři – Šestka.
„Vítejte,“ pozdravil jsem je.
„Zdravíme,“ postoupila vpřed jedna z žen. Já jsem Farrela a chci ti za nás poděkovat, Tuomare. Naše přítelkyně je již na cestě s důležitým poselstvím a co je důležitější – je konečně svobodná a my už nemusíme dlít tady v tom městě.“
„Farrelo,“ začal jsem hovořit. Pro mě bylo čestnou povinností pro vás udělat to, co jsem udělal. Jsem Tuomar a být Tuomarem je věc cti a povinnosti. Nejen boje.“
„Jsem ráda, že jsem tě mohla poznat nejen v boji. A to myslím, že mluvím za nás za všechny,“ usmála se gnómka. Kdykoliv budeš potřebovat pomoci, jsme ti k dispozici.“
S těmito slovy mi podala stříbrný řetízek s amuletem v podobě mistrně vyvedené dračí hlavy. Nasadil jsem si jej na krk, kde se již skvěl můj stříbrný dubový list.
„Vážím si toho,“ řekl jsem a mírně se uklonil.
„Měj se dobře, Tuomare,“ rozloučila se Farrela a pak se všichni gnómové uklonili a odešli z mé cely.
Pak mi Tras přinesl snídani. Po jídle jsem si sedl ke stolu, popíjel léčivý lektvar a pomalými nádechy a výdechy jsem se ponořoval do hraničářské magie Chodců.
„Pane Tuomare?“ vytrhl mě hlas ze zamyšlení.
„Trasi?“
„Budeš chtít jít zase do hostince?“
„Ano, zajdu tam.“
„Já jen, že už je večer.“
„Cože?“
„Mno. Seděl jsi tu nehybně a oběd jsi nechal netknutý.“
Uvědomil jsem si, že mám docela hlad. A také jsem cítil nesmírnou magickou energii, která mnou proudila. Rychle jsem se oblékl a vydal se s Trasem do hostince U arény.
„Vítej, pane Tuomare,“ pozdravil mě hostinský. Tvůj stůl je připraven.“
Usedl jsem ke stolu s červenou lampou.
„Co ti přinesu?“ byl u mě hned hostinský.
„Džbánek piva a pořádné jídlo.“
„Jak říkáš.“
S těmito slovy šenkýř odešel splnit objednávku. Nacpal jsem si dýmku, zapálil si a zabafal. Přitom jsem sledoval šenk, který se postupně naplňoval různorodou směsicí hostí. Po necelé čtvrthodince mi hostinský přinesl tác s pečenými kuřecími křídly, misku s bramborami politými smetanovou omáčkou, velký džbán s pivem, vidličku a štíhlou sklenici. Nalil mi pivo a chvilku stál opodál.
Upil jsem piva a pustil se do jídla.
„Výborné,“ zamumlal jsem po prvních soustech.
„To rád slyším,“ viditelně si oddechl hostinský a s mírnou úklonou odešel.
Pokračoval jsem v jídle a vychutnával příjemně kořeněná křídla, výborné brambory a jemnou smetanovou omáčku. Pivo bylo správně hořké a vonělo po kvasnicích. Po dojedení jsem znovu nacpal dýmku, zapálil si a zabafal. Hostinský se mihnul jen na okamžik, aby odnesl tác a misku. Popíjel jsem pivo a pokuřoval.
„Máš tu volno, Tomáši?“ vytrhl mě ze zamyšlení dívčí hlas.
„Pro tebe vždy, Natálie,“ usmál jsem se na bojovnici.
Mordotz se protáhl kolem nás k zaplněnému baru a dal se do řeči s šenkýřem.
„Nuže?“ zeptal jsem se. Jak se daří ženě, která mi popletla hlavu?“
„Dobře se daří, Tomáši,“ usmála se dívka a pohlédla mi do očí.
A zase mě ten pohled provrtal až do nejskrytějších hlubin vědomí. Mírně se mi zatočila hlava a zamrkal jsem.
„Děje se něco, Tome?“ starostlivý dotaz mojí sličné společnice.
„Nic a všechno, Natálie,“ odvětil jsem. Jsem do tebe zblázněný, to se děje.“
„Nešetříš mě,“ úsměv v dívčině tváři a následný ruměnec mi potvrdil, že i ona je na tom podobně.
Jen doufám, že proti sobě nenastoupíme v boji. Chtěla jsem to, ale už nechci, zaslechl jsem krátkou znepokojivou myšlenku bojovnice.
Dívka v tu chvíli sklopila zrak. Zdusil jsem dýmku a položil pravici na její levou ruku.
A náhle jsme se oba propadli do podivné temné hlubiny.
Co se to děje? Vystrašený dívčin dotaz, byla sice již dlouhý čas ženou, avšak cosi mě nutilo o ní přemýšlet jako o dívce.
Sám nevím, Natálie. Ale jsme tu sami. V hlubinách zvláštní magie, která nám nic nepřikazuje.
Nevím, co říct, Tome.
Já bych možná věděl.
Tak pověz.
Moje hlava je těžká jednou myšlenkou. Přečti si ji.
Chvilku bylo ticho. Jen se propojovala naše vědomí.
Jsi v tom ponořený stejně jako já. Zamilovala jsem se.
I já se zamiloval.
Pak tedy není co řešit. Zkusme to spolu. Žít.
Budu jenom rád, Natálko.
I já, Tome.
A zase jsme se vrátili zpět.
Už nebylo třeba slov. Chvíli jsme seděli jen tak, drželi se za ruce a usmívali se jeden na druhého. A v tom bylo hodně. Zvláštní hřejivá síla.
„Pane Tuomare,“ vyrušil nás mužský hlas.
„Rezhere,“ řekl jsem.
„Omlouvám se za vyrušení, pane.“
„Mluv.“
„Můžu tady před princeznou?“
„Ano. Nemám před ní tajností.“
„Moji lidi maj v merku, kde se Janoš nachází. Zamraženej v kusu ledu tři dny chůze od města na sever.“
„Jak je možné, že ses to dozvěděl tak rychle?“ zeptal jsem se a poškrábal se na hlavě.
„Mám svý speciální zdroje. Bude to ještě vyžadovat dalších sto a tím si budem kvit.“
Mlčky jsem sáhl pro měšec a podal jej Rezherovi.
„Díky, Rezhere.“
„Není zač, pane Tuomare. Kdykoliv k službám.“
S těmito slovy se informátor uklonil, vzal měšec a odešel.
„Předpokládám, že Krixel už tohle ví taky,“ poznamenal jsem po vstřebání informací. A já se tam můžu vydat až po souboji s tím Zarrakem.“
„Vydáme se tam společně, Tome,“ navrhla Natálie. Počkám na tebe po zápase.“
Pak jsme si povídali. O životě. O mě. O ní. O Mordotzovi. O mém poslání Tuomara. O Harrigan. O lásce. O trápení.
Těsně před půlnocí jsem zaplatil útratu, rozloučil se s dívkou mého srdce a jejím společníkem a vydal se zpět do své cely v Trasově doprovodu.
Uléhal jsem s jasnou myslí a srdcem přetékajícím emocemi.
|
|
| Názory čtenářů |
17.09.2012 19:02
 josefk
|
doufám, že umí plavat :) |
18.09.2012 20:08
 fungus2 |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|