„Co ti nabídnu, pane Tuomare?“ oslovil mě ork v zástěře stojící za barovým pultem.
„Něco k jídlu a …“
„A?“
„Vodu k pití. A ještě něco. Kdo mi může poskytnout nějaké informace?“
„Zatím se posaď támhle k tomu stolu s červenou lampou a já to zařídím.“
„Díky.“
Usedl jsem ke stolu a rozhlédl se po hostinci.
Moji pozornost upoutala mladá černovlasá žena sedící u stolu s nemrtvým společníkem. V tu chvíli mě vyrušil příchod hostinského, jemuž v patách kráčel zjizvený člověk. Ork přede mě položil tác s uzeným bokem, chlebem a strouhaným křenem, džbán s vodou a čistou sklenici.
„Tady Rezher ti je k dispozici,“ řekl pak a odešel.
„Pane Tuomare,“ uklonil se mírně zjizvený.
„Rezhere,“ pokynul jsem mu.
„Mám dvě otázky,“ řekl jsem, když se Rezher posadil.
„Ptej se.“
„Kde najdu princeznu Natálii, to je první otázka. A druhá, kde bych mohl najít gladiátorského uchazeče Janoše, který nedávno zmizel.“
„Jedna otázka lehká a proto levná,“ začal hovořit Rezher. Princezna sedí u stolu za mnou s tím nemrtvým chlápkem. To koštuje osm stříbrných.“
„Druhá tedy bude dražší,“ poznamenal jsem a nenápadně hodil očkem po dvojici, která mě zaujala hned, jak jsem vstoupil.
„Tak,“ pokýval hlavou informátor. Janoše hledá kdekdo. Pověřím pár svých známých, ale nezaručuju výsledek. Vyžádá si to investice.“
„Kolik?“
„Pro začátek stovku. Ale ve zlatě.“
Vytáhl jsem jeden z měšců a posunul ho k Rezherovi. Z dalšího jsem vytáhl jednu zlatou minci.
„Jaký je přepočet stříbrných?“
„Jedna zlatá drachma je deset stříbrných tolarů,“ odpověděl Rezher.
Posunul jsem k němu tu minci.
„Nechme to tak. Kdy můžu očekávat nějaké první plody tvojí práce?“ zeptal jsem se.
„Sejděme se tu zítra.“
„Výborně. Na dalších penězích se domluvíme posléze.“
„Tak,“ kývl hlavou Rezher, vzal měšec i minci a vstal. Buď zdráv, pane Tuomare.“
„I tobě přeji zdraví, Rezhere.“
Po těchto slovech informátor odešel z hostince.
Pustil jsem se pak do jídla a zapíjel to vodou přímo ze džbánu. Po dojedení vynikajícího bůčku, pšeničného chleba a čerstvého křenu jsem z kapsy vyndal váček s tabákem a dýmku. Nacpal jsem si, zapálil si a zabafal. V tu chvíli se u mě objevil hostinský a podal mi pohár s kouřící tekutinou.
„Machabor,“ řekl a otočil se na dvojici u stolu přes uličku. Od princezny Natálie a jejího společníka černovlada Mor – dotze. Mohou si přisednout?“
„Samozřejmě,“ řekl jsem a kývl na ně.
Ork sebral tác a sklenici a odešel. Pak ke mně přisedli oba hosté, kteří mě pozvali na Machabor.
„Zdravím, Tuomare,“ pronesla Natálie a odhrnula si neposlušný pramen vlas z obličeje.
„Mír s tebou, princezno,“ řekl jsem. I s tebou Mordotzi.“
Najednou jsem totiž věděl, že hostinský jeho jméno řekl špatně. Krátký záblesk v myšlenkách.
„Konečně člověk, kterej moje jméno nekomolí,“ zašustěl hlas nemrtvého.
„Pro tebe Natálie, Tuomare,“ řekla bojovnice.
Pohlédl jsem jí do očí a … Pak se to stalo. Hloubka pohledu pětadvacetileté bojovnice mě propálila až do morku kostí. Moje magie vysílala jeden impuls za druhým a odkrývala mi další taje starodávného Tuomarského řádu a hraničářského umění Chodců. Už jsem věděl, co naznačovala Vládkyně. Pochopil jsem.
Půjde o lásku této tvrdé dívky, prošlo mi hlavou.
Bohové, ten chlap má ale zvláštní pohled, zaslechl jsem její myšlenku.
A vycítil jsem z ní i něco víc než jen zájem o mojí osobu.
Napil jsem se, abych zakryl rozpaky. Nápoj chutnal sladce po smetaně a medu. Poznal jsem i příměs bylinek – hřebíčku a drceného pepře. A samozřejmě charakteristickou chuť kořene Sahlep.
„Co tě přivedlo do Zapomenutého města, Tuomare?“ zeptala se Natálie a upila ze svého poháru s vínem.
„Říkej mi Tomáši,“ řekl jsem tiše. Objevil jsem se tu s jedním úkolem, který se mi doufám podaří splnit. A mimoto jsem si dal ještě jeden.“
„A povaha těchto úkolů?“
„Musím najít dvě osoby.“
„A co pak, Tuomare?“ zeptal se Mordotz a napil se vína ze svého poháru.
„V prvním případě bude záležet na té osobě, co zvolí. Ta druhá osoba má svoje úkoly a nedostavila se pro jejich plnění.“
„Aha. Takže hledáš toho Janoše,“ pronesla Natálie.
„Ano. I jeho.“
„A kdo je ten druhý?“
Chvíli jsem se díval do jejích hnědých očí a přemýšlel, co mám říct.
Budu upřímný, běželo mi hlavou. Tím nemůžu nic zkazit.
O čem přemýšlíš, Tuomare? Kdo je ten druhý nebo snad druhá? Jsi zajímavý chlap. Takový…
Cítil jsem kromě těchto myšlenek i lehké bodnutí ostnu žárlivosti.
„Ty, princezno Natálie,“ vypálil jsem.
„Mno, já se asi podívám na něco zajímavého,“ zaskřehotal Mordotz. Ta láhev, kterou hostinský právě uklízí se mi zdá jako dobrý důvod k napití.“
S těmito slovy se černokněžník zvedl a zamířil k barovému pultu, kde se pustil do rozhovoru s hostinským.
„Já?“ zeptala se Natálie a zčervenala.
Náhle jsem se jen díval do jejích hnědých očí a zcela se v tom pohledu utopil.
„Asi jsem ztratil hlavu, princezno,“ řekl jsem po chvilce.
Dívka se na mě nesměle usmála a sklopila zrak.
„Jsi zvláštní, Tuomare… Tomáši.“
„Někdy si říkám, že až moc.“
„Jsi první muž, který ve mně vyvolal bouři emocí.“
„Tys mi zase popletla hlavu, prin… Natálie.“
„Máme naději?“
„Naději na co? Myslíš-li na to, abychom mohli být spolu, pak si myslím…“
„Nic neříkej. Povíme si to později. Musím jít.“
„Jít? Kam?“
„Něco zařídit, Tomáši. Uvidíme se zítra?“
„Budeš-li mě chtít vidět, Natálie.“
„Chci.“
„Tak tedy… zítra.“
Poté se Natálie zvedla, pokynula Mordotzovi, který zaplatil, mávl mi na pozdrav a následoval princeznu, která zmizela za dveřmi.
Bohové, proudilo mi hlavou. Ona do toho spadla, ale neví, zda se tomu má poddat. Tohle jsem opravdu nečekal.
Však ona v tom lítá, zaslechl jsem hlas Vládkyně. Jen si to musí urovnat. Dlouho je sama. Dlouhý čas byla se svojí láskou, černokněžnou princeznou Harrigan. Stále ji to bolí.
S princeznou?
Harrigan odešla za svým štěstím a nechala tu po sobě Natálii se zlomeným srdcem a Mordotze, aby na Natálii dohlédl. Nyní se pomalu začíná naplňovat Harriganina předtucha.
Předtucha?
Natálie potká muže, do něhož se zamiluje a on do ní.
Já jsem osud?
Přesněji řečeno – Osud.
Tak tedy Osud. Netušil jsem, že předtucha někoho, koho neznám, může takto zamíchat s mým životem.
Teď je jen na tobě, jak se to vyvine. Zda zůstanete zde v Zapomenutém městě či se vydáte do tvého světa.
Budu se moci vrátit?
S mou pomocí ano. A já tě podpořím, Tuomare.
Díky, bohyně.
Vládkyně, Tuomare. Moje slovo je vždy poslední.
Jak říkáš, Vládkyně.
Hodně štěstí, Tuomare.
Pak jsem ucítil, že bohyně opustila moje vědomí.
„Zaplatím,“ oslovil jsem kolemjdoucího hostinského.
„Netřeba, pane Tuomare. Pan Krixel se postaral o Váš účet.“
„Pak tedy děkuji.“
S těmito slovy jsem se zvedl a zamířil ke dveřím, jimiž jsem do hostince vstoupil. Tras čekal přesně tam, kde jsem ho opustil. Dovedl mě k mojí cele a posadil se na židli u dveří.
|
fungus2 
josefk 