Seděl jsem v cele a upíjel ovocné šťávy, kterou mi Tras donesl.
Co se stalo, že jsem opět mezi živými? Ptal jsem se sám sebe v duchu. Nějaký úkol? Ani netuším, kde leží Zapomenuté město. A vzhledem k tomu, že se tu pohybují skřeti – tedy zde jim říkají orkové nebo goblini – poměrně volně, tak to bude jiný svět.
Tvým úkolem je najít princeznu, ozval se mi v mysli cizí hlas.
Kdo jsi? Vyslal jsem otázku do hlubin svých myšlenek.
Vládkyně smrti tohoto světa.
Princeznu?
Natálie. Princezna arény.
A až ji najdu, tak co?
Uvidíš sám, Tuomare.
Pak se hlas odmlčel a já tupě zíral na podlahu. Ze zamyšlení mě vytrhl Tras, který vstoupil do mé cely.
„Už je čas, pane Tuomare.“
„Dobře,“ kývl jsem a vstal.
Goblin mě odvedl spletitým bludištěm chodeb k brance do arény.
„Hodně štěstí,“ popřál mi a otevřel.
Vstoupil jsem.
Aréna mě uvítala bouřlivým potleskem a jekotem. Příliš jsem se nenechal unášet nadšením davu a přeměřil si svého soupeře, který právě vyšel z podobné branky naproti mně. Stáli jsme v od pohledu menším bojišti, než v jakém jsem bojoval předtím. Kamenná podlaha byla vysypána pilinami a celá aréna měla v průměru deset metrů.
Mým soupeřem byl metr devadesát vysoký trol s modrou pokožkou. Tesáky mu čněly z úst a v jeho očích jsem četl jako v otevřené knize. Již dávno se tento tvor zaprodal aréně. A byl si jistý sám sebou. V jedné ruce svíral masivní palici, jejíž hlavice byla vytvarována z jakéhosi bílého kamene do podoby rohaté lebky s rudými kameny zasazenými do otvorů pro oči a v druhé velký kulatý štít. Oblečen v koženém oděvu a hruď mu obepínal vyleštěný ocelový pancíř.
Vytasil jsem oba své meče a rozkročil se. Pomalu jsem se nadechl a zhluboka vydechl.
Přesně tak, Tome. Uvolni se před bojem a čerpej svoji sílu. Sílu Tuomara. Proti Gnesisovi jsi nevyužil celý potenciál Tuomarské síly. Bude to velké, chlapče, slyšel jsem náhle důrazný hlas mého mistra, který přehlušil bouření arény.
Nyní jsem nevnímal nic jiného než sebe, své dva meče coby prodloužené ruce a soupeře, který zařval a vrhnul se na mě. Bleskurychle jsem uhnul a v mírném předklonu sekl oběma meči naráz. Jedna z čepelí zazvonila na zádovém pancíři a druhá se zakousla do trolových stehen. Soupeř setrvačností šel dál a padl k zemi.
„Aaaaarghhh!“ zařval a pomalu se sebral ze země.
Cítil jsem poryv síly, který mu zastavil krvácení. Rozhodl jsem se vyčkat. Postavil jsem se do střehu a sledoval svého soupeře.
O´Jo Bezzeb se zašklebil a kroužil kolem mě. Přimhouřil jsem oči, protože po chvilce jsem stál přímo proti slunečním paprskům pronikajícím skrze průhlednou střechu naší arény. Trol udeřil. Zkříženými meči jsem zachytil ránu palice. Vzápětí jsem se sklátil k zemi. Trol využil zaklesnutí zbraní a udeřil mě štítem. Kargangraš mi vypadl z ruky.
Ale, ale, pomyslel jsem si a s obtížemi uhnul před další ranou.
Rychle jsem vyskočil na nohy a sevřel meč obouruč. Ihned jsem prudce odrazil úder palice. Překvapený trol najednou zjistil, že síla nárazu mu vyrazila zbraň z ruky. Pokračoval jsem v úderu a z otočkou kolem své osy jsem ťal znovu. Tupý náraz, až mě zabrnělo v rukách. Najednou se všechno rozmazalo. Do žil mi začala proudit zvláštní energie. Síla a rychlost Tuomarského šermíře. Vyskočil jsem a sekl shora. Výsledkem byla odlétávající pravá ruka mého soupeře. Rozlomený štít ležel opodál a O´Jo Bezzeb rychle se zuřivou nadávkou vyštěkl léčivé kouzlo a sebral svoji zbraň. Viděl jsem, že z pahýlu jeho pravice přestala téci krev a rána se zacelila. Slintající rozzuřený trol stál přede mnou a roztočil svoji palici, jejíž oči se temně rozzářily. Nechal jsem uplynout sílu svého hraničářského úderu a pak se opět nechal unést silou Tuomara. Několikrát mě něco udeřilo do hrudi a cítil jsem, kterak mi prasklo několik žeber. Mezitím jsem však v opojení z míhajícího se meče rozdal desítky rychlých ran. Náhle jsem strnul. Obklopily mě bílé blesky a já zíral na trola.
Ležel na zemi celý posekaný. V ruce ke mně vztahoval zbytek palice. Proudila z ní síla, která mě zraňovala. Pohodil jsem hlavou a soustředil se na svoje Tuomarské kouzlo.
Strašlivě jsem zařval a naposledy sekl mečem. Trolova hlava odlétla s proudem krve a palice pomalu klesla k zemi. Blesky, které mě obklopovaly, zmizely jako mávnutím kouzelné hůlky. V horečnatém šoku jsem zasunul meč do pouzdra, sebral ze země Kargangraš, uklonil se ječícím divákům a odporoučel se k zemi.
|
|
fungus2 
josefk 