LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #66706
Autor:	Seregil
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza/Povídka
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	17.08.2012 09:33
Počet návštěv:	395
Počet názorů:	6
Hodnocení:	4

Prolog

Něco z roku narození mého syna (2006) - takový pokus - příjemné počtení přeji

Tomissův boj

V tíži snu odpoledního směřuji kročeji vstříc Temnému drakonautu – plazu dštícímu temnotu namísto plamenů. Skloně hledí zřím jeho obludnou hlavu a sto a jeden jedový zub. Doba žádá čin, tedy vsedám v sedlo oře svého, jest toto mým osudem.
Ó reku - ve třmeni se vzepři a vysvoboď divu tu srdce tvého před stvůrou, kterážto nejen výparem umrlčím po vyvolené sápe se... Myšlenka ta jako blesk prochází mou hlavou.
Síla tisíců dme hrudí mou. Erevior – očarovaný meč zakalen posvátnou vodou Erä – Vyšších bytostí nebes – svistem tasen silou dalších tisíců hovoří.
„Ach zemru dříve, nežli soumrak padne. Raději zachraňte město mé před zkázou jezdců –přisluhovačů Temného drakonauta!“ slyším dívky spanilé výkřik.
Křičí stojíce pod nepřítelem obtočena vláknem černým čnícím z těla plaza mrzkého.
„Erä il Erevior!“
Přímo z duše mé vychází výkřik zaklínadla mocného meče očarovaného. Z ruky mé zbraň třímající stává se pěst nebeská, která padajíce drtí hada zrádného. Nemeškám ohlížením, zda Drakonaut stále žije. Diva má – hraběnka Míniel – dlí stále připoutána k tělu nepřítele. Dýkou přetínám žijící vlákno a poklekám před bytostí, jíž miluji.
„Má nejdražší,“ pronáším a vstávaje podpírám ji – zesláblou, zraněnou.
Oheň v srdci mém stravuje duši mou záští k Drakonautu ničemnému, však především láskou k divě života mého.
„Sire Tomissi – lásko ztracená,“ slyším šepot plynoucí ze rtů mé vyvolené.
„Hovořte Míniel má. Každé vaše slovo hltám s láskou – tou nehynoucí,“ hřmí z úst mých.
„Nemeškejte tu a zachraňte lid můj. Trpí nyní jhem řádících jezdců nepřítele našeho,“ pronáší s naléhavostí v hlase znaveném.
„Jest osudem mým vám býti ve všem poslušen a povinován, má milovaná. Nechť tedy zhynou ti proradní zlu sloužící,“ s těmito slovy již třmen oře mého jest rozkomíhán a já se vrhám vstříc městu a vsím hořícím.
Pobíjím jezdce po desítkách – ne po stovkách padají ze sedel koní svých. Takto projíždím celé město, pak ves za vsí. Jen jedna kapka znoje odlétá a to když po činu přilbici snímám ve vytržení svatém coby anděl pomsty.
Krom skučení větru, který náhle se zvedá, aby příkoří učiněná na lidu Hrabství Malleore uhasil, slabě z dálky výkřik své vyvolené slyším.
„Ó můj pane,“ ruší mě plebejec poddaný zděšeným hlasem. Naše paní je v zajetí ještěra. On tu bitvu přežil. Odlétl s ní do své sluje.“
Chvíli mlčím, jen myšlenky na další úkol převzíti vedení nad tělem chvátají.
„Zástavu,“ promlouvám k plebejci bez hnutí brvy.
Z rukou dalších příchozích přebírám kopí s rozvinutým praporcem, na němž se Malleorská rudá orlice ve zlatém poli skví.
„Do rozbřesku zítřejšího budu zpět, nenechám toho hada zlotřilého naživu!!!“
Výkřik můj ztrácí se v hluku jásajících poddaných.
Ach reku, síly ti proudí skrze dav milujících poddaných. Musíš též proto vyvolenou svou vyrvat ze spáru nepřítele! Myšlenky míhají se myslí bijíce v prsou hrdinných.
„Střez se Temný drakonaute, sir Tomiss ti vyrve srdce zrádné z těla tvého prohnilého!!!“
Hrozivý pokřik bojový nabírá intenzitu a nese se daleko přede mne. Pobízím oře svého v prvních kapkách deště očistného.
Dnes večer ni později spánkem nespočinu, dokud nebude dokonáno.
S touto myšlenkou pevněji otěže i zástavu svírám a nasazuji ostruhy oři svému. Cílem mým jest sluj Dagorladská – sémě zla, kde se Temný drakonaut skrývá a čerpá síly své nečisté.

Oblaka trhaje svlažují proudem boji znavenou zemi a já tímto dopuštěním Božím projíždím s jedinou myšlenkou.
Nechť je Míniel – luzná ta diva života mého – stále naživu.
Však co to? Oko mé spočívá zbystřeno nepokojem na mraku temném před slují Dagorladskou.
„Ha, Černí jezdci – obávaní lupiči a násilníci, jež terorizují okolí sluje Dagorladské v nečistém svazku s Temným drakonautem. Střezte se před silou rytíře srdce čistého!“
Zvolání to odráží lásku k mé milované.
Jezdci, ano již jsou vidět – ti Zmaru synové, nezpomalují své líné tempo. Však v tvářích jim čtu rostoucí strach. Zbraň má – krásný Erevior zářící barvou Erä – již tasena jest a oř od sebe sám pro potěchu pána svého více rajtuje běhy své. Jezdci kolísají, jak spatřuji, však to nic pro mne – rytíře řádu lásky k bližním srdce i ducha dobrých – ničeho neznamená. Nemohu trasu své jízdy přímo zběsilé změnit, má diva milená čeká.
A to už plane světlem Erevior můj. Srážím prvních deset a neubývá nepřátel, však já obdařen silou tisíců zběsile srážím protivníky ratištěm zástavy i Ereviorem. První stovka již v krvi pod kopyty vlastních koní leží a já dále ujíždím, neboť zbylí jezdci děsem uchváceni do všech stran prchají.
Již výkřik srdceryvný slyším, sluchu mému zlá to kletba doléhá. To Míniel brání se plazu mrzkému, který chce jistojistě obcovati s ní. Jen ve sluji své ten proklatý červ slouha pekel mění podobu svou v člověka bídného. Vybavuji si jeho podobiznu – tmavovlasý ďábel s úlisnýma černýma očima a pekelně bledou pokožkou – a ta mě žene vstříc boji, coby anděla spásného.
Před slují seskakuji z oře a již spěchám do nitra Dagorladu. Myšlenkou nadnesen překonávám schodiště a do místnosti nepřítelova sídla vrážím.
„Střez se ničemníče! Rci slova na obranu oumyslů svých nečistých, aj tak čeká tě ocel chladná meče mého!“
Slyším se křičeti kráčeje v krvi nepřátel koupané zbroji.
„Zhyň ty jeden usoplený pachtýři bez bázně a hany!“ křičí a popadaje meč ze stěny vrhá se mi ústrety.
Čepele zběsile se míhají. Již i únava doléhá na hřbet můj a poklesám prvně v kolenou. Sok můj hbitě situace zneužívá a dále útočí. Stačí pohled reka na Míniel bezmocnou – a hle! Znovu síly tisíců dmou hrudí mou a vstávám. Vykrývám rychlé údery nepřítelovy a zasazuji ránu. Šrám přes hruď jasnou řečí hovoří. Krev černá z rány prýští a soupeř kletby skrze zuby dští. Však v boji neumdlévá.
Ach ty bastarde pekel! Duší kletba mi zní. A podruhé klesám v kolenou, již s ranou přes levici, má krev vytéká současně se slzou z oka mé milované.
Vím, že síla Erevioru ve světle dlí, nemohu tedy použíti zaklínadla, jež by mohlo být pro soka mého smrtelné. Tedy vstávám a vrhám se smějícímu ďáblu v ústrety. Znovu čepele se míhají. A hle! Soupeř můj – pekelník v lidské podobě vtělený – dívá se na meč můj trčící z hrudi jeho. Hasne zrak jeho a s podivným úsměškem padá k zemi, kde z něho jen černá kapalina zůstává. Zasouvám meč svůj do pochvy a do třetice klesám na kolena, však již proto, abych snímaje přilbici políbil svou milovanou.
„Ach reku srdce mého!“ štká Míniel zasypávaje mě polibky.
„Lásko má. Již nikdy vás neopustím,“ pronáším a beru ji do náruče své.
Společně odcházíme ze sluje Dagorladské. Oř věrný stojí venku, radostně ržá sotva mě a mou milovanou spatřuje. Posazuji Míniel do sedla, beru zástavu a společně se vydáváme zpět do hrabství Malleore.
„Tomissi nejdražší,“ oslovuje mne hraběnka, když za jásání poddaných dorážíme do hradu jejího.
„Poslouchám, má milovaná,“ pronáším a pomáhám jí seskočit z oře mého.
„Chci již ukončiti nejistotu vaši, rytíři můj,“ říká Míniel.
„Ach, mohu tedy doufati ve svazek manželský s vámi?“ vydechuji pln rozbouřených emocí.
„Ráda se oddám vašim citům, Tomissi milovaný, však Drakonaut…“ zadrhává se hraběnka.
„Ano, vím. Stále žije ten červ bídný,“ pronáším temně. Budiž tedy podmínkou sňatku našeho, že nejprve skolím ďábla toho proklatého.“
„Beru na vědomí tuto přísahu vaši. Počkám vás,“ pronáší má diva milovaná.
Skláním se k políbení ruky její a pak vsedám do sedla oře svého. Již bez zástavy nasazuji ostruhy a vydávám se opět směrem ke sluji Dagorladské.
Temná mlha obklopuje sídlo nepřítelovo. Bez okolků mířím do mlhy, budiž mi odvaha a láska mé Míniel pomocníky proti Drakonautu – ještěru proradnému.
A již první postavy nepřátel se objevují. Nemrtví vráceni do života bolestí strašlivou. Ni vidu po paprscích slunce. Sesedám z oře a rcím:
“Oři věrný, vydej se zpět k Míniel.“
Oř můj řičí neklidně, však navzdory vydává se zpět. Ledva mi z očí mizí, odrážím spár útočícího nemrtvého. Silou stovek pobíjím nemrtvé a vracím jim spánek klidný. Stojím před slují Dagorladskou. Naproti mně Drakonaut v podobě ještěra.
„Toto je tvůj konec, Tomissi!“ zní jeho hlas hromový.
Však co to, náhle? Mlha je trhána paprsky slunce.
„Erä il Erevior!“ slyším se křičet zaklínadlo meče mého.
Čarovná moc meče mění mne v draka – Bílého Tomidragona.
„Šance jsou vyrovnané,“ pravím Drakonautu – ještěru temnému.
Než cokoliv stačí říci on – slouha pekelný – vydechuji oblak páry světelné. Se zařváním děsivým nepřítel zraněn vážně útočí tlamou svou. Uhýbám a vzlétám. Drakonaut též letí a opět mě napadá. Oba se zaklesáme za máchání křídel tlamami do těl. V tlamě své cítím černou krev nepřítelovu. Trhám silou mocnou a vytrhávám srdce z těla jeho. Drakonaut zeslabuje sevření své a za výkřiku hrůzného vypouští duši svou zrádnou. Tentokráte již nadobro. Po činu odlétám v podobě dračí zpět na hrad hrabství Malleore. Uprostřed nádvoří ruším účinek zaklínadla, kteréžto mě v draka změnilo. Meč zasouvám do pochvy a kráčím k usmívající se Míniel.
„Drahý Bílý Tomidragone – sire Tomissi!“ křičí objímajíce mě.
„Temný Drakonaut je mrtev,“ říkám a líbám ji. Konečně již nadobro.“

Epilog

Za dva dny na to se svatba slavná a obrovská konala. Rytíř Tomiss – Bílý Tomidragon vstoupil do svazku posvátného s Míniel hraběnkou malleorskou.

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Seregil', 17.08.2012 10:03.