| Dílo #66703 |
|---|
| Autor: | Seregil |
| Datum publikace: | 16.08.2012 09:31 |
| Počet návštěv: | 254 |
| Počet názorů: | 3 |
| Hodnocení: | 3 2 |
| Prolog |
|---|
|
| Gnesis - Patriarchův boj - Kapitola XI. |
Uplynuly dva týdny. Dorazili další skřeti z osmi vzdálených kmenů. Celkem síla dvanácti tisíc skřetů. Gharuk a Degrul se vrátili z úspěšné výzvědné akce, stejně tak i oddíl průzkumníků. Jediná znepokojivá informace byla o novém Tuomarovi. Tuomar Chargaal byl mrtev a nechal po sobě nástupce, který putuje Ardenopomským krajem.
Hýbe se to, sdělil jsem myšlenkou Hragbarovi, když jsme seděli kus za městem.
Musíme udeřit, Gnesisi. Na dračí jezdce se nemůžem spolíhat, vyslal myšlenku Hragbar.
„Zítra vyrazíme,“ řekl jsem. Tažení začíná.“
Tuto myšlenku jsem předal všem velitelům. Pak jsem se zvedl.
„Jdu se vyspat, čekají nás náročné dny,“ řekl jsem.
Hragbar pokýval hlavou a též se zvedl. Společně jsme došli do Kreghagu a uložili se ke spánku.
Ráno dalšího dne jsem byl již časně na nohou. Válečníci se všichni připravovali na dobyvačnou cestu. Přesně v poledne jsme vyrazili.
„Přiveďte mi toho vojáka,“ řekl jsem dvěma ostrodlakům ze své gardy.
Seděl jsem ve stanu na bojišti před dobytým městem Kasich. Již šestý den uplynul od odchodu z Kreghagu. Vypálili jsme všechny vesnice na severu Lamorského knížectví. Město Kasich se bránilo udatně, avšak nevydrželo nápor obrovské přesily. Všichni mí skřeti bojovali zběsile. Až příliš zběsile, jak jsem si uvědomil. Chovají se jak smyslů zbavení.
Hragbar stál kus od provizorního stolku.
„Nevyvíjí se to dle tvejch představ, co?“ zeptal se mě.
„Všichni jsou jak ďáblem posedlí,“ řekl jsem a povzdechl si. Nechci ten kraj vyhladit.“
„Já vím, co chceš,“ kývl zasmušile hlavou Hragbar. Jenže se obávám, že tohle ti asi fakt nevyjde.“
„Jsme tady, pane,“ řekl ostrodlak, když vstoupil.
Za ním stál holohlavý muž ve středních letech. V jeho obličeji se zračilo vyčerpání a smutek. Strach nebo nenávist jsem u něho nespatřil, když jsem se díval vnitřním zrakem.
„Tvé jméno?“ zeptal jsem se.
„Astorius, vojenský velitel Kasichu,“ hlesl zajatec a posadil se na židli, kterou mu Hragbar přistrčil.
„Co s tebou, Astorie,“ zamyslel jsem se nahlas.
Pošli ho na jih, ať vyřídí, všechno co dosud viděl, vyslal myšlenku Hragbar.
„Astorie, nechám tě naživu. Vydej se na jih a řekni všechno, cos viděl. Nastává věk skřetů,“ řekl jsem.
„Tím si nejsem tak jistý,“ řekl Astorius a zvedl se.
„Jdi, než si to rozmyslím,“ zavrčel jsem.
Velitel se uklonil a odešel.
K čertu, proč mám pocit, že má ten Astorius pravdu? Zeptal jsem se v duchu.
Musíme nějak podlomit jejich víru, je tu jeden člověk, kterej říká, že s tebou chce mluvit, sdělil mi Hragbar v myšlenkách.
Ať mi ho přivedou, odpověděl jsem.
„Sanskrte,“ křikl ven ze stanu. Přiveď toho šaška!“
Během chvilky se objevil Sanskrt spolu se změkčile vypadajícím mužem.
„Tvé jméno?“ zeptal jsem se a prohlédl ho vnitřním zrakem.
Měl strach, ale více z něho sálala nenávist. Avšak nenávist mířená k lidem. S údivem jsem zjistil, že chce zradit svého knížete. Jeho vzezření vzbuzovalo veselí i odpor. Byl navlečen v potrhané kroužkové košili a dlouhé vlasy mu poletovaly rozcuchané kolem hlavy. V jeho víceméně ženském obličeji zářily zapadlé kruté šedé oči.
„Jsem Arkádius, šlechtic Lamorského knížectví,“ řekl tiše.
„Mluv,“ řekl jsem zhnusen z jeho myšlenek.
„Můžu zdržet knížete od nějakého řešení této situace,“ pronesl Arkádius.
„Co za to?“ zeptal jsem se.
„Potřebuji nějaké peníze, které na to použiji,“ řekl Arkádius.
„Budiž,“ řekl jsem a pokynul Sanskrtovi. Přines tu větší truhlici s penězi.“
„Dělej jak uznáš za vhodné, Arkádie,“ řekl jsem šlechtici, když nasedal na svého koně.
Truhlici s penězi měl připevněnou k sedlu.
„Neboj se Patriarcho, tohle zvládnu. Mám na knížete určitý vliv,“ řekl Arkádius a zle se pousmál.
Pak popohnal koně a odjel z vypáleného města.
„Zítra v noci se pohneme dále!“ křičel jsem z jedné málo pobořené budovy dobytého města. Nyní se uložte ke spánku a ráno chci všechny vidět při veselení se. Víno bude stále na příděl. Hodně zdaru, mí vojáci!“
„Sláva Patriarchovi!!!“ ozval se hromový pokřik z necelých dvanácti tisícovek hrdel.
„Myslíš, že to vyjde?“ zeptal se mě Hragbar, když usedl na kámen vedle mě.
„Je to hnusný bezpáteřní plaz,“ řekl jsem. Ale může posloužit našim záměrům. Spíš mám určitou nejistotu ohledně Tuomara.“
„Měli jsme toho Chargaala najít,“ řekl Hragbar, napil se vína a odplivl si.
„Nebylo dost času,“ řekl jsem.
„Jo, to vím,“ kývl hlavou Hragbar. Mám dost nepříjemnou jistotu, Gnesisi.“
„Ven s tím,“ řekl jsem.
„Za osm dní zemřeš,“ řekl Hragbar a odvrátil se.
„Mám podobnou předtuchu,“ povzdechl jsem si. Ganošir mi to vnucuje poslední dva dny každou noc ve snu.“
„Co jsme podělali?“ zeptal se Hragbar.
„Nevím,“ řekl jsem. Ale to nehraje roli. Musím pokračovat. Ostatní mi věří a to je teď důležité. Necháme to volně plynout.“
„Máš recht,“ řekl Hragbar. Třeba se to tak nevyplní.“
„Možná,“ řekl jsem.
Uplynulo sedm dní, během nichž jsem spolu se svou armádou přišel k hlavnímu knížecímu městu a dal se do obléhání. Večer se stalo něco, co mě přesvědčilo o tom, že to nedopadne dobře. Mí vojáci neumdlévali. Připojil se k nám Arkádius, jehož kníže vyhnal z města.
„Co nevyšlo Arkádie?“ zazněla jediná otázka z mých úst.
„Můj soupeř Seridian mě přemohl. Navíc Tuomar je na cestě. Tohle všechno mě zradilo,“ vysvětlil bledý šlechtic.
Brzy ráno po té jako blesk z jasného nebe přišel Tuomar, který se doslova prorubal do města. Nechal jsem skřety bojovat a uchopil Hragbara za rameno.
„Rozhodne se to dnes,“ řekl jsem mu. Dám Tuomarovi vzkaz.“
„Mám skřety odvolat z boje?“ zeptal se mě pobočník.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. Společnou mocí Tuomara a Patriarchy budou všichni drženi na uzdě, takže by to stejně nemělo význam.“
„Koukni,“ ukázal Hragbar na bránu, která se otvírala.
Ven vyšel muž se dvěma meči v rukou, oděný v kroužkové košili se zlacenou přilbicí na hlavě. Skřeti byli drženi naší společnou mocí. Nikdo se nemohl ani pohnout. Vytvořila se ulička, kterou jsme si kráčeli vstříc.
Ani jsem nestačil promluvit a odrazil jsem jeho první údery. Chtěl jsem vyslovit Chirmašovo kouzlo, jenže Tuomar také začal kouzlit. Do prsou mě udeřily údery jeho kouzla, jako kdyby mě udeřil kovářský perlík. Soupeř se mi rozmazal. I já jsem byl rychlostí přesunut mimo čas. Čepele se míhaly a dopadaly. Cítil jsem jak mi ruka s tesákem odletěla odseknuta od těla. Vnořil jsem čepel svého meče do Tuomarovy hrudi. Přitom jsem cítil, jak se mi do mé hrudě zabodávají oba jeho meče. V tu chvíli jsem se díval do jeho hasnoucích očí.
„Buď proklet, Tuomare,“ plivl jsem mu do obličeje kletbu a krev.
Spatřil jsem, jak mi Tuomar trhá z hrudi medailon darovaný od Estelar. Pak už nic. Tma. Klid a konec mé magie. Byl jsem mrtev.
|
|
| Epilog |
Stál jsem v jakési komnatě. Mimo mě tam stál i Ganošir.
„Co teď?“ zeptal jsem se.
„Je konec, brácho, ale ne úplnej. Všechno se dozvíš za těmahle dveřma,“ řekl a podal mi ruku.
„Už se neuvidíme,“ řekl jsem a stiskl jeho pravici.
„Už nikdy, Gnesisi,“ řekl on. Ty jdeš teď do Síní bohů a já do pekelnýho dolu. Nesplnil jsem očekávání, ale už mi to nevadí. Na satisfakci bude čas. Měj se brácho.“
S těmito slovy zmizel. Otevřel jsem tedy dveře a vstoupil do Síní.
|
|
| Názory čtenářů |
16.08.2012 12:13
 patafyzik
|
pěkné to bylo |
16.08.2012 13:39
 Stínohra
|
Ano, pěkné a ty dobře píšeš... tyhle prózy na pokračování sou hrozně nevděčný. Voni prózy tady vůbec, málokdo to čte :( ale můj obdiv za schopnost delšího souvislého textu rozhodně máš. |
16.08.2012 22:02
 fungus2 |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|