„Nazdar Gnesisi,“ ozval se Ganoširův hlas, když jsem uléhal do postele ve svém pokoji v aréně.
Můj bratr stál v koutě vedle dveří a mračil se.
„Co se děje?“ zeptal jsem se a vztyčil se na posteli.
„Ráno ti přivedou zajatce,“ pronesl Ganošir.
„Zajatce? Netuším, co mi …“ začal jsem. Počkej, nemám žádnou tuchu o něčem takovém.“
„Ta osoba je obetkaná nějakým kouzlem, takže ti ani neřeknu, jak vypadá a hlavně, kdo to je. Pochází z Ardenopomského kraje, to je všechno, co vím,“ řekl Ganošir.
„Tak se na to vyspím. Co můžu dělat,“ konstatoval jsem a přikryl se dekou.
„Jo. Jenom aby z toho nebyl malér,“ řekl Ganošir a zmizel.
„Můj pane. Omlouvám se, že tě budím, ale…“ vzbudil mě brzy ráno Sanskrtův hlas.
„Já vím. Máme zajatce…“ zívl jsem a vstal.
„Ale jak je to možný, dyk teprva před chvilkou dorazili Kreštarci a …“ rozhovořil se Sanskrt, ale zarazil se. Jasně, jsi Patriarcha, tak proč bys to neměl vědět.“
“Nevím zdaleka všechno, pokračuj,“ řekl jsem s úsměvem a oblékl se.
„Chytli jí před dvěma dny. Je to elfka,“ řekl Sanskrt, když jsme společně sešli do sálu arény.
Tam stál Gurd, náčelník Kreštarců se dvěma svými pobočníky Ectelem a Ragrešem, kteří mezi sebou drželi pohlednou elfku.
Všiml jsem si mnoha jizev pod potrhanou halenou.
„Můj pane, Gurd se svým kmenem hlásí příchod,“ řekl náčelník a uklonil se. Navíc se nám podařilo zajmout tadytu ženskou.“
„Kolik vás přišlo?“ zeptal jsem se a sledoval elfku, která si mě zkoumavě prohlížela.
Obklopovala ji zvláštní aura. Cítil jsem její emoce a strach mezi nimi nebyl.
„Je nás asi osm stovek. Holt jsme malej kmen,“ řekl Gurd.
„I tak jsem rád, že jste přišli. Připojte se k ostatním,“ řekl jsem. Vězně mi tu nechte, postarám se o to. Jen mi řekněte, kde jste na ni narazili?“
„Brali jsme to oklikou jižní částí Chewlapskejch hor. Dva dny jsme jí sledovali, šla směrem ke Kreghagu. Nevíme, jak se mohla tak dlouho vyhejbat všem kmenům, kerejch je po cestě docela hafo, takže jsem pak dal pokyn Ectelovi a Ragrešovi, ať jí chytěj,“ vysvětlil Gurd.
Pokýval jsem hlavou a vzal od Ectela provaz, jímž byla elfka svázaná.
„Dobře,“ řekl jsem. Odpočiňte si, odpoledne se všichni shromáždíme před městem.“
„Ták,“ protáhl jsem, když jsem usedal na postel u sebe v pokoji.
Zajatkyni jsem posadil na židli před sebe.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se.
„Jsem Erin, dcera Rísil a Chaorha,“ řekla dívka tiše. Nejsem čistý elf. Můj otec je skřet – temný elf.“
„No a co já s tím?“ zeptal jsem se a v duchu se usmíval.
„To já nevím,“ řekla Erin a pohlédla mi do očí.
Líbila se mi. Moc mi připomínala Estelar. Štíhlá a velice pohledná. Na rozdíl od Estelar měla tato dívka vlasy temně černé a oči pomněnkově modré. Pak jsem si uvědomil, že na ni dlouho zírám.
Je to kočka, zaslechl jsem Ganoširův hlas. A mluví pravdu. Je to půl skřet půl elf. Trochu se poodkryla ta aura, která jí obklopuje.
Co s ní mám dělat? Vyslal jsem k němu otázku.
Tak tady ti poradím jenom jediný. Řiď se srdcem, zaševelil mi Ganošir odpověď.
„Co jsi hledala tady v Chewlapských horách?“ zeptal jsem se a rozvázal provaz.
Dívka si promasírovala ruce a chvíli mě zkoumavě sledovala.
„Hledám Tuomara,“ řekla prostě.
„To já také,“ řekl jsem. Víš o něm něco více?“
„Jen to, že má chránit obyvatele Ardenopomského kraje před skřety. Chtěla jsem ho najít a učit se u něj,“ vysvětlila. Hledám ho už několik dní. Vím, že má být někde tu v horách.“
„Nicméně jsi byla chycena skřety,“ řekl jsem. Víš, co se děje?“
„Připadá mi to, jako byste se chystali do války,“ odpověděla Erin.
„Připadá ti to správně. Jsem Gnesis, Patriarcha, který skřety povede do boje proti Ardenopomskému kraji. Mám plán jak to provést, aby se skřeti namlsali bojem a přitom nedošlo k úplnému zpustošení celého kraje,“ řekl jsem.
„Jsi velký idealista,“ usmála se Erin. To se ti nemůže povést. Ač jsem vyrostla mezi elfy, tak jsem mluvila s dědou a babičkou, to byli čistokrevní skřeti. A ti vyprávěli, že Patriarcha povede všechny skřety do ničivého boje. Vím, čeho jsme my skřeti schopní.“
„Takže také tušíš, co tě může čekat nyní,“ řekl jsem suše.
„Nevypadáš na zabijáka,“ řekla Erin a zamrkala.
„Skutečně?“ utrousil jsem s úsměvem. Jenže co ostatní skřeti?“
„Roztrhají mě,“ řekla Erin. Ale…“
„Na tom zájem nemám, drahá Erin,“ povzdechl jsem si. A budu muset udělat dost složitou věc.“
„Jak moc složitou?“
„Znáš Kaicharovo pouto?“ zeptal jsem se.
„To je velice mocné zaklínadlo lásky,“ hlesla překvapeně dívka.
„Přesně tak, Erin. Když jsem tě spatřil, připomněla jsi mi moji lásku. Jsi velmi krásná a já tě prostě nemůžu jen tak zabít,“ řekl jsem a pohladil ji po ruce.
„Co chceš provést?“ zeptala se a pohlédla mi do očí.
„Počkám, až se vrátí Hragbar, můj pobočník. Do té doby budeš chráněna tímto kouzlem. Pak budeš muset odejít,“ řekl jsem.
„A nyní?“ zeptala se s úsměvem.
Místo odpovědi jsem ji políbil.
Na přehlídku jsme dorazili se zpožděním. Vzhledem k tomu, že Erin byla pod ochranou kouzla, skřeti nic nenamítali proti její přítomnosti. Gurd a jeho pobočníci, kteří Erin lapili, ani nic namítat nemohli. Z jejich mysli byla vzpomínka na zajatkyni dočasně vyjmuta díky božskému zaklínadlu. Pozorně jsem shlédl představení jezdců na vlkodlacích. Kombinace ostrodlaků na vlkodlacích s tím zvláštním kopím, kterému začali všichni přezdívat Ohnivé dopuštění, působila velice hrozivě.
„Tím se trochu srovnávají šance proti jejich jízdě,“ řekl jsem Dragouraašovi a Acharamirovi po skončení přehlídky.
„Jak říkáš, můj pane,“ uklonil se Dragouraaš.
Acharamir se jen zazubil.
„Cvičte dál. Musíme počkat na další kmeny. Počítám, že za dva týdny se vydáme na tažení Ardenopomským krajem. Teď půjdu na schůzku s veliteli obsluhy dobývacích strojů,“ řekl jsem.
Erin se do mě zavěsila a společně jsme se vydali do sálu arény.
„Tyjova Gnesisi,“ promluvil Hragbar a posadil se ke stolu naproti mně, když jsem ukončil schůzi s veliteli obsluhy dobývacích strojů.
Erin stála kus za mnou a smutně se usmívala.
„Jaká byla cesta?“ zeptal jsem se.
„Mno šlo to,“ zabručel můj pobočník. Mluvil jsem s Kásachem, kterej velí letcům.“
„A?“
„Nejsou rozhodnuti. Část z nich na nás kašle. Raděj žijou s drakama a staraj se o svý věci. Ty ostatní by byli ochotný přispět. Kásach se k tomu staví neutrálně. Řek, že kdo chce, ať se sebere a jde nám píchnout, to je všechno,“ řekl Hragbar a napil se vína, které mu přinesl Říhal.
„To zní povzbudivě,“ kývl jsem hlavou.
Co má znamenat ta elfka? Zeptal se mě v myšlenkách.
Je to složité, čti v mojí duši, Ganošir ti to objasní, vyslal jsem odpověď.
Hragbar se zamračil a ponořil se do soustředění.
„Je to osudová pojistka,“ řekl Ganošir. Erin je půl skřet a půl elf. Po první noci v Kreghagu je v očekávání potomka. Ale Gnesisovi to neříkej, zbytečně by se ukvapoval, ani ona to ještě neví. Kdyby náhodou byl Patriarcha zabit, je tu ještě Estelar a Erin. Přeber si to jak chceš, Hragbare. Je možný, že taky tvůj čin bude hrát roli v budoucnosti.“
„V pořádku, Gnesisi,“ kývl hlavou Hragbar, když procitl. Co bude dál, Patriarcho?“
„Musíme propustit Erin,“ řekl jsem. Kouzlo vyprchává.“
„Co ostatní na to?“ zeptal se Hragbar.
„Budou mít nejasnou vzpomínku,“ řekl jsem s povzdechem. Jen já budu mít v srdci druhou ránu.“
„Láska ti není moc souzená, Gnesisi,“ řekl Hragbar. Vítej v klubu osamocenejch.“
„Hodně trpké víno,“ řekl jsem a podíval se na Erin.
„Dělej, co musíš, Gnesisi,“ řekla.
„Sbal si věci a odejdi, Erin,“ řekl jsem. Je to pro tvé dobro.“
„Mám tě ráda, Gnesisi,“ řekla Erin. Věřím, že se ještě setkáme.“
S těmito slovy se otočila a odešla ze sálu arény.
„K čertu,“ ulevil jsem si.
„Je mi to líto, Gnesisi,“ řekl Hragbar.
„Já vím, díky,“ řekl jsem a tupě zíral na stůl.
|
|
fungus2 