Kolem třetí hodiny ráno nás svlažil jarní deštík, který nás ihned probral. Mlčky jsme vstali, sbalili si věci a vyrazili do skal dál na sever.
„Co máš vlastně v plánu Gnesisi?“ zeptal se mě Hragbar po půl hodině šplhání.
Usedli jsme pod převisem v jakési skalní kapse a odpočívali. Hragbar vyndal dýmku, nacpal si, zapálil si a mocně zadýmal. Chvíli jsem mlčel a naslouchal padajícímu dešti.
„Máme dva měsíce na to, abych se zaučil do magie Patriarchy a pak už bude vše jasné,“ řekl jsem a vytrhl svého pobočníka ze zadumání.
„Dva měsíce jsou sakra šibeniční doba,“ pronesl po chvíli.
„Vím to,“ řekl jsem.
„Určitě se taky budu muset naučit nový věci,“ protáhl zamyšleně Hragbar.
„Nebude to jednoduché,“ pronesl jsem. Ale my to zvládneme.“
Hragbar jen kývl hlavou, vysypal popel a opřel se o skalní stěnu.
„Ještě jsem nedospalý, takže navrhuji se ještě trochu vyspat,“ řekl jsem a vybalil pokrývky.
Během chvíle jsem upadl do hlubokého spánku.
„Zdarec pánové,“ ozval se Ganoširův hlas.
„Kde to kurva jsme? Vždyť jsme před chvílí usnuli,“ řekl Hragbar.
„Vítej v mém vnitřním světě,“ řekl jsem.
Stáli jsme na žulové plošině uprostřed prázdnoty. Hragbar nevěřícně zíral na Ganošira a pak na mě.
„Toto je můj bratr Ganošir. Mé dvojče, které nepřežilo porod,“ představil jsem svůj téměř identický protějšek.
„No ale když je teda mrtvej…“ začal Hragbar, pak se zarazil. Jasně, magie Patriarchy. A navíc tu jsem i já, takže se to začíná hejbat.“
„Pálí mu to Gnesisi, líp sis vybrat nemohl,“ zasmál se Ganošir.
„Počkat,“ zarazil se znovu Hragbar. Už vím, odkud tě znám Gnesisi. Ty jsi ten malej parchant, kterej mi prorokoval, že budu Patriarchovým pobočníkem. Ale jak…“
„Díky Estelar a Ganoširovu kouzlu,“ řekl jsem s úsměvem.
„Tak teď se mi to začíná líbit ještě víc. Tušil jsem tehdá, že v tom usmrkanci něco je, i když jsem si to nechtěl přiznat,“ zašklebil se Hragbar. A musím říct, že jako dospělej jsi hustej, Gnesisi.“
„Ten chlap mě baví,“ zasmál se Ganošir. Budeš skvělý pobočník, Hragbare. Nejlepší za posledních dvě stě let a to si myslím, že nepřeháním.“
“Díky,“ řekl Hragbar. Co se teď bude dít?“
„Magie,“ řekl jsem. Budeš zasvěcen do některých kouzel Patriarchy. To další se musím dozvědět sám od Ganošira.“
„Pravda, bratře,“ přitakal Ganošir.
„Fíha,“ odfoukl si Hragbar.
„Zavřete oči chlapi, bude to chvíle pro dnešní večer,“ řekl Ganošir.
Poslušně jsem zavřel oči a chvíli čekal. Po chvilce jsem ucítil zvláštní mrazení v zádech, které se rozlévalo až do útrob mé hlavy. Slyšel jsem stovky šeptajících hlasů, které se mi vrývaly hluboko do mozku. Spatřil jsem výjevy ze života všech Patriarchů přede mnou. Jejich bitvy, úspěchy ale také jejich smrt, kterou způsobili severští válečníci. Poznal jsem obávané protivníky skřetů – Tuomary. Poslední se mi vryl zvláště do paměti. Znal jsem jeho jméno i podobu. Chargaal.
„Musíš ho najít a sprovodit ze světa,“ slyšel jsem Ganoširův hlas. Hragbar zná jednoho skřeta, který ti předá magii od bohů proti Tuomarovi.“
Pak se všechno rozmazalo a já se společně s Hragbarem propadl do nicoty.
„Dobrýtro, Gnesisi,“ oslovil mě Hragbar a podal mi misku s kouřícím čajem.
„Taky tak, Hragbare, díky,“ řekl jsem a napil se.
„Máme jasno, Gnesisi. Musíme najít toho zmrda Chargaala a sejmout ho,“ řekl pak Hragbar a zadýmal z dýmky.
„To je pravda. Ovšem máme na to málo času,“ odtušil jsem.
„Vím, za kým jít. Je to tadyk v horách, takže o to je to jednodušší,“ zamumlal Hragbar s dýmkou v ústech.
„Nějaký šaman?“ zeptal jsem se a dopil čaj.
„Ne… je to čaroděj. Chirmaš.“
„To je ten, kterého chtěli jeho vlastní soukmenovci upálit?“
„Jo, to je von. Je to schopnej čaroděj. Má vize, který se vždycky splní.“
„Takže spíš věštec.“
„Nó… umí ještě léčit a tak.“
„Aha. No takže vlastně svým způsobem šaman.“
„To nejni ouplně přesný. Vyhodili ho z šamanskýho studia, protože uměl za chvíli víc než učitelé. Pak rozvíjel magii u Estelar mimo jiný.“
„To jsou věci. No každopádně se u něj zastavíme. Už teď vím, že musím. Ta předtucha… a také mi to řekl Ganošir. Slyším, že přestává pršet, vyrazíme?“
„Jasnačka, šéfe!“
S těmito slovy jsme se zvedli, Hragbar sbalil misky a udusil oheň. Pak jsme vyšplhali ještě o kus nahoru po skále a po téměř nepoužívané stezce jsme šli dál.
„Kurňajsfixajs!!! To jsu rad, že pozřívam teba Hragbaru!! Tiež samotny Patriarcha sa přišiel mrknot na vopuštenca Chirmaša!!“ čaroděj nás uvítal svojí zvláštní mluvou.
Za každou větou, kterou ze sebe vyrazil, viselo několik vykřičníků. Mluvil rychle s důrazem na každé slovo, zvláště na ta poslední.
„Věďal jsom, že přijechatě!! Pre mňa je to posledny dieň samotařstva!!“ přitom nám nalil víno z demižonu do hliněných misek.
„Jak to myslíš Chirmaši?“ zarazil se Hragbar a upil vína.
„Mosim tadyk Gnesisovi předat nějaka kuzla od bohov proti Tuomarom!! A tjem buďe dokonana ciesta mojho žitie!!“ vysvětlil čaroděj.
„Přesně tak,“ přikývl jsem a také se napil.
„Tím chceš říct, že Chirmaš zemře?“ zakabonil se na mě můj pobočník.
„Nemosiš si to tak brať Hragbaru!! Pre mňa je to oslobodenie z tych večnych halucinaci!!“ řekl Chirmaš se smutným úsměvem. Žijem s tymito chrobaky v kebuli viacej jak osem rokov!! A mam teho juž po krkoň!! Gnesis mňa týmto da večny klud!!“
„Sakra!“ zaklel Hragbar. Zrovna když jsem si na tebe zvyknul, Chirmaši.“
„Ber to takhle. Předá mi část sebe, takže vlastně zůstane,“ řekl jsem, když jsem viděl jeho ztrápený výraz.
„Hragbaru!! Klučino milej!! Patriarcha povída praudu!! Buďem v ňom vďaka bohom!!“ řekl čaroděj a zašklebil se na skleslého Hragbara.
„Vím to,“ řekl po chvilce se zachmuřeným výrazem. Zase ta jistota. Prostě to tak bude.“
„Saďajtě!! Připravime sa na předaní kuzel a čiasti mojej duše!!“ vyzval nás pak Chirmaš.
„Připrav si zbraně Hragbare,“ řekl jsem.
Můj pobočník na mě udiveně pohlédl.
„Bude to potřeba. Tvoje první zkouška,“ vysvětlil jsem a usadil se na rákosovou podložku.
Hragbar tasil meč, připravil si sekeru a posadil se po mé levici. Chirmaš si sedl napravo, uchopil mě za ruku a pak se druhou rukou dotkl Hragbarova kolene. V tu chvíli jsme se všichni propadli do zcela jiného prostředí.
Stáli jsme na poušti rudého písečného prachu. Vzduch byl těžký a dusivý. Chirmaš vykřikl a jeho tělo se roztrhlo na dvě půle, které padly do prachu před nás. Z jeho vnitřností vyrostla humanoidní postava se dvěma hlavami vysoká asi šest stop. Neměla žádnou kůži, vše pulzovalo žijícími obludně zvětšenými vnitřnostmi mrtvého Chirmaše. Zároveň s tím mi hlavou začala prýštit bolest spojená s Chirmašovým hlasem, který mi něco nesrozumitelně říkal.
„Hragbare! Musíš toho netvora zaměstnat, ale nezabíjej ho!“ zařval jsem a klesl jsem na kolena.
Šílená bolest mi hořela už v celém těle, věděl jsem však, že musím naslouchat Chirmašovu hlasu. To bylo možné jen tehdy, když stvůra z Chirmašových vnitřností bude zaměstnána bojem, aby mě nemučila bolestí své existence v pekelném dole, v němž jsme se ocitli. Hragbar nezaváhal a vyrazil proti bestii. Viděl jsem jen to, že se jí objevil v ruce meč, kterým odrazila Hragbarův výpad.
Drž se můj pobočníku, vyslal jsem myšlenku nového dorozumívacího kouzla. Pak jsem zavřel oči a vnímal Chirmašův klidný a vyrovnaný hlas protkaný emocemi, avšak bez dialektu a důrazů na poslední slova.
„…pomínej na následující formuli. Dost to ztíží Tuomarovi rozběsnit se do stavu berserka. Stačí, když budeš myslet na klid v přírodě. Slova jsou: Srna právě přežvykuje a opatrně se rozhlíží. A já se chystám skolit ji svým oštěpem.
To je všechno, musíš si přitom vybavit představu, že ji lovíš. Díky za vysvobození Gnesisi. Pozdravuj Hragbara. Od teď s vámi budu už navždy ve vašich srdcích a v tvé mysli.“
Když utichl Chirmašův hlas, otevřel jsem oči. Znal jsem oblast, kde můžu Tuomara nalézt. Hragbar stál nad zaceleným čarodějovým mrtvým tělem a zasunoval zbraně za pás. Všiml jsem si, že Chirmašovi v posmrtném okamžiku na rtech zůstal jemný úsměv.
„Půjdeme, Hragbare,“ řekl jsem a vstal.
„Sere mě to,“ pronesl Hragbar a zvedl čarodějovo nehybné tělo. Moh to bejt dobrej kamarád. Skřet do nepohody.“
„Zdraví tě ze záhrobí,“ řekl jsem na to.
„Díky.“
Chvíli jsme kráčeli prachem beze slova.
„Co bude teď?“ zeptal se Hragbar po několika minutách.
„Další magie,“ pronesl jsem temně.
„Jo. Je mi to jasný,“ zabručel Hragbar, tělo si přehodil přes pravé rameno a v levici se mu objevila sekera.
Šli jsme nazdařbůh pouští, která se pomalu měnila v kamennou pustinu. Padala tma, která byla zvýrazněná temně fialovou barvou kamení. Všiml jsem si, že vstříc nám jdou tři postavy. Žena skřetice s odpudivou vizáží oblečena do různobarevných hadrů, pak mohutný skřet v zašlé zbroji z tmavé oceli se zakřiveným mečem v náruči a nakonec velice vysoká humanoidní postava podobná elfu i skřetu zároveň oděná do černého hávu protkaného stříbrnými nitkami. Hragbar se zastavil, opatrně položil Chirmašovo tělo, poklekl a sklonil hlavu. Učinil jsem to samé, protože mi došlo, že to jsou naši bohové. Skřetice Hnikrana – ochránkyně nemocí, Skřet Kawr bijec – bůh války a Kaichar měsíční strážce, v podobě temného elfa – společný pro skřety i elfy.
„Povstaňte oba,“ zaduněl Kawrův hlas.
Já i můj pobočník jsme vstali a mlčky čekali.
„Hragbare, jsi povolán, přistup,“ ozvalo se zaskřehotání rušené dusivým kašlem, to promluvila Hnikrana.
Hragbar se mírně uklonil a popošel k bohům. Kaichar mu položil ruku na rameno.
„Budiž naše vůle,“ řekl přitom.
Hragbarovo rameno chvíli bylo obklopeno černými plameny, které proudily z bohovy ruky. Když bůh sňal dlaň, spatřil jsem znamení boží můry. Můj pobočník padl k zemi v bezvědomí.
„Gnesisi, přistup k nám,“ řekli všichni tři najednou.
Přistoupil jsem k boží trojici. Všichni vztáhli ruku k mé hlavě a potichu začali odříkávat kouzelnou formuli.
„Patriarcho, veď skřety do nekonečna bitev. Zocel ducha každého skřeta. Poslouchej rad svého bratra a pobočníka. Nezapomeň zkoumat nepřítele. Patriarcho, veď skřety …“
Tuto mantru zopakovali přesně šestkrát, přičemž jsem poznával nová kouzla, která mi pulzovala hlavou díky moci proudící z trojice bohů.
„Pamatuj, v jednotě je síla,“ řekl pak Kawr.
„Zoceluj tělo v boji za jakéhokoliv stavu,“ pronesla Hnikrana.
„Pamatuj, noční čas, je čas všech skřetů,“ řekl Kaichar.
S těmito slovy všichni tři zmizeli a já padl vyčerpaný k zemi, kde jsem ihned usnul.
|
|
fungus2 