| Dílo #66676 |
|---|
| Autor: | Seregil |
| Datum publikace: | 11.08.2012 09:36 |
| Počet návštěv: | 252 |
| Počet názorů: | 2 |
| Hodnocení: | 2 |
| Prolog |
|---|
|
| Gnesis - Patriarchův boj - Kapitola VII. |
„Nech si chutnat, Gnesisi,“ oslovil mě Šrakram, když jsem se zakousl kančí pečínky, kterou mi přinesli do kobky. Co oči?“
„Je to lepší, díky,“ zamumlal jsem plnými ústy.
„Všem to dojde, až odjedeš z Kreghagu. Mám takový pocit,“ řekl zaklínač.
„Nechám tomu volný průběh," řekl jsem a odložil okousanou kost. Slib mi jedno. Nesleduj mě. Vím, že úkolem zaklínače je studovat vše, co ostatní příliš nechápou…“
„Tohle pochopí všichni. Ale bude to chtít čas. Rozhodně ti nechám volnou ruku. Boží vyvolenec přeci nemůže být předmětem zaklínačova studia,“ řekl Šrakram s vážným výrazem.
„Uvidíme. Musím ještě porazit Hragbara a to bude oříšek. V úvodní bitce mě mohl dostat,“ zapřemýšlel jsem nahlas.
Šrakram jen pokýval hlavou a podal mi čutoru, kterou vyndal z kapsy u kalhot.
„Napij se. Je to domácí kořalka mé sestry,“ vybídl mě.
„Neboj rozhodně to není lák ze sarkofágu, který pálí hostinský od Žíznivce,“ dodal, když jsem zaváhal.
Trochu jsem tedy upil a pocítil příjemně se rozlévající teplo v žaludku. Na jazyku mi zůstala jemná chuť bylinek.
„Z čeho to je? Je to moc dobrý,“ řekl jsem pochvalně.
„Prachobyčejná kmínka ale s dodatkem několika specifických bylin. Moje sestra se hodně vyzná. Kdybys měl chuť na jakékoliv bylinné speciality, náš dům je ti kdykoliv otevřený…“
„Rád přijdu,“ usmál jsem se.
„No nic, pomalu se připrav. Já jdu napřed. Uvidíme se v aréně,“ řekl zaklínač, vzal čutoru a odešel z mé kobky.
„Přivítejte naše borce, Hragbara a Gnesise!!!“ zařval velitel do kornoutu, když jsme vešli do arény.
Po jeho slovech se spustila bouře potlesku.
„Taky chci slyšet potlesk pro soudce finálovýho boje!“ křikl velitel, když potlesk utichl.
„Ať žije Šrakram!!!“ ozval se divácký řev.
Šrakram se postavil mezi mě a Hragbara. Pak se diváci zklidnili, protože Šrakram zatroubil na roh. Mečem jsem pokynul Hragbarovi, když zaklínač ustoupil stranou. Můj soupeř se ušklíbl a pokynul mi sekerou. Chvíli jsme kolem sebe kroužili. Vyrazil jsem mečem a tesák skryl za záda. Hragbar se protočil kolem čepele mého meče a udeřil sekerou. Uskočil jsem a vykryl ránu jeho meče. Udeřil jsem pak mečem a zároveň bodl tesákem. Hragbar ztěžka uskočil. Proříznutá kazajka a šrám na jeho boku hovořily v můj prospěch. Následovala výměna rychlých výpadů a krytů. Čepele zvonily zhruba minutu. Když jsme od sebe odskočili, krvácel jsem z mnoha šrámů na hrudi a obličeji. Hragbar na tom byl velice obdobně. Z ochozů se ozývalo bušení do štítů. Chvilku jsme kolem sebe kroužili. Hragbar vyrazil mečem. Kroužením meče jsem ránu vykryl a uhnul úderu sekerou. Přitom jsem sekl tesákem. Hragbar zlostně uskočil. Na levici se mu táhl dlouhý šrám. Cítil jsem, že je unavený, proto jsem vyčkával. Hragbar vyrazil sekerou, přitom provedl otočku a sekl mečem. Sklonil jsem se pod nízko svištící čepelí a opět sekl tesákem. Další šrám. Tentokrát na břiše. Hragbar se zapotácel a padl k zemi. Ustoupil jsem o dva kroky zpět. Šrakram mi pokynul a sehnul se k Hragbarovi. Po půl minutě se zvedl a mávl na velitele.
„Potlesk pro dnešního vítěze! Je jím Gnesis z kmene Gžarachorců!!!“ zařval velitel do kornoutu.
„Umí!!! Gnesis, Gnesis!!!“ začali skandovat diváci.
Unaveně jsem kynul svými zbraněmi. Šrakram mi pokynul a pomohl vstát probranému Hragbarovi. Společně jsme zmizeli v jediné otevřené brance z arény.
„Máš něco lepšího na sebe, než to, v čem jsi oblečený?“ zeptal se Šrakram, když jsme seděli u něho v domku a pojídali nakládané Kásbá v bylinkovém nálevu.
Byl jsem již ošetřený a do slavnostního večera jsem se na radu velitele uklidil k Šrakramovi.
„Nemám. Na to vyhlášení by to asi něco chtělo, že?“ potřásl jsem hlavou a upil heřmánkového čaje, do něhož zaklínačova sestra Saša přilila trochu té dobré kmínky.
Šrakram si mě přeměřil.
„Jsi větší než já a širší v ramenou,“ zabručel po chvíli.
„Mám nějaké věci z předloňské zimy, byl jsi tehdá nemocný a přibral jsi, vzpomínáš?“ prohodila Saša, která seděla u stolu s námi a dosud mlčela.
„To je fakt,“ kývl Šrakram. Co třeba ty kožené kalhoty a ta prošívaná halena?“
„Přinesu to,“ řekla Saša a odešla od stolu.
„Máš skvělou sestru,“ řekl jsem a schroupal další kobylku.
„Je to taková dobrá duše. Ostatní skřeti se jí straní, protože ji podezřívají z čarodějnictví. Proto se poslední dobou příliš nevzdaluji z Kreghagu. Nijak nestojím o to, abych našel Sašu mrtvou.“
„To chápu,“ hlesl jsem a vzpomněl si na Estelar.
„Tadyk to máš, Gnesisi,“ řekla Saša, když přišla ke stolu. Možná bude potřeba tu halenu trochu zabrat a ty kalhoty…Prostě si vezmeš ty svý vysoký boty.“
„Díky,“ usmál jsem se.
„Převlíkneme se vedle. Za půl hodiny začíná ceremonie, takže tam budeme tak akorát, když vyrazíme,“ řekl Šrakram a zvedl se.
Společně jsme zapluli do zaklínačovy ložnice a převlékli se. Pak jsme se rozloučili se Sašou a vydali se do Arény.
„Povstaň Gnesisi!“ zazněl Šaríšův rozkaz.
Klečel jsem ve velkém sále Arény před shromážděnými náčelníky a soutěžícími, kteří přežili. Všichni byli oblečeni ve slavnostních oděvech. Když jsem vstal, spatřil jsem dva poskoky, kteří na kovovém podnose přinášeli Rudý kyrys. Velitel mi za Stejblovy pomoci nasadil novotou zářící zbroj. Hrudní a zádový pancíř spojený přezkami, kryty na ruce a ramena. Vše s drobnými rytinami bojujících skřetů. Pak jsem na velitelův pokyn opět poklekl. Slyšel jsem svist taseného meče. Pak jen klepnutí ploché strany na hlavu a levé rameno.
„Buď vůle Kaichara – měsíčního strážce, také vůle Hnikrany – ochránkyně nemocí, které zocelují tělo i ducha a nakonec Kawra bijce – vyvoleného mezi bohy,“ pronesl velitel Kreghagu a podal mi ruku.
„Povstaň a vítej mezi vítězi!“
Vstal jsem a usmál se.
Už se to hýbe, pomyslel jsem si a nechal ze své mysli uplynout slovo nového kouzelného sousloví – Oddanost Patriarchovi. Věděl jsem, že všichni přítomní se mě díky tomuto kouzlu časem rozhodnou následovat.
Všiml jsem si Šrakramova letmého pokývání hlavou, na což jsem reagoval spikleneckým mrknutím. Zachytil jsem též Hragbarův zamyšlený pohled. Mírně se pousmál a pozdravil mě levicí, kterou se dotkl svého pravého ramene.
Po té jsme se všichni vydali ke stolům, které se prohýbaly různými pochutinami. Studená kančí a srnčí pečeně, syrové ryby obalené v několika druzích koření, nakládané Kásbá, guláš ze Schizpythona, vařené rybí hlavy, pečená žebra zubřího, silně kořeněné kukuřičné placky, černá rýže s kousky uzeného kančího, guláš ze zubřích vnitřností a pšeničné kapsy plněné směsí mletých Kásbá, chilli, oregána a čerstvé krve kuřat. K tomu sluhové nalévali nejlepší kyselé víno, kořalku z jedu horských škorpiónů a horký zkvašený jablečný mošt se skořicí a hřebíčkem.
„To byla noc,“ protáhl Šrakram, když jsem se probudil.
V ústech jsem měl vymeteno a hlava mi třeštila bolestí. Ležel jsem na zemi v zaklínačově ložnici přikrytý těžkou houní. Rudý kyrys visel na stěně naproti mně.
„Napij se,“ vybídl mě Šrakram a podal mi čutoru s kmínkou.
„Nevím, zda je to dobrý nápad,“ začal jsem, když jsem převzal kořalku.
„Vytahovák je po takové noci to nejlepší, věř mi,“ řekl vážně zaklínač. Navíc tahle bylinná je prostě bestovní.“
Na to jsem nic neřekl a zhluboka si zavdal. V ústech mi explodovala pálivá bolest a žaludek se začal bouřit. Po chvilce nepříjemné nevolnosti se vše ustálilo. Jediné, co mi zbylo z opice byla ustupující bolest hlavy.
„Jak je?“ zeptal se Šrakram a vzal si ode mě čutoru.
„Mnohem líp,“ zaskřehotal jsem.
„Co teď budeš dělat, Gnesisi?“ zeptal se mě zaklínač po chvilce ticha.
„Odejdu do hor a rozvinu v sobě magii,“ řekl jsem, vstal, navlékl si kyrys a přes ramena si přehodil plášť.
Pak jsem si posbíral věci a zbraně.
„Něco ti ještě dlužím,“ prohodil zaklínač.
„Ano. Moje vrhací dýka,“ řekl jsem.
Šrakram ji vytáhl ze zásuvky jedné skříně a podal mi ji.
„Máš už vyhlídnutého pobočníka?“ zeptal se pak a posadil se do křesla.
„Mám,“ kývl jsem a připevnil si zbraně k opasku.
„Někdo, koho bych mohl znát?“
„Hm.“
„Soutěžící?“
„Jo.“
„Mladý a úspěšný?“
„Hm.“
„Áha.“
„Přesně tak.“
Pak nastalo ticho. Šrakram vyndal dýmku, nacpal si a zapálil si.
„Lepšího bys asi těžko hledal. Je dost spolehlivý, co jsem slyšel,“ promluvil a z úst vypustil několik proužků dýmu.
„Jinak by nebyl tam, kde je,“ kývl jsem. Dost řečí. Vydám se na cestu. Nechci se tu zdržovat, protože mě čeká hodně práce a Patriarcha má přeci přijít zhruba za rok, že?“
„Nechceš to uspěchat, chápu,“ usmál se Šrakram.
„Uvidíme,“ zašklebil jsem se.
„Inu, vidím, že tě tadyk nic neudrží,“ zasmál se zaklínač a zvedl se.
Společně jsme vyšli před dům. Saša tam už stála a v ruce držela naplněný vak.
„Nějaké jídlo a čutora s naší kmínkou. Doufám, že se ještě někdy ukážeš,“ řekla a vesele se zašklebila.
„Díky. Slibuju, že se objevím,“ usmál jsem se a vzal si vak.
„Buď zdráv. A hodně štěstí,“ rozloučil se Šrakram a potáhl z dýmky.
Ještě jednou jsem se usmál a vydal se cestou severním směrem z Kreghagu. Minul jsem několik chýší a domků. Když se cesta za hradbami změnila v jakousi skalní stezku, věděl jsem, že Kreghag je minulostí.
Putoval jsem deset dnů podél Říčné proti proudu a užíval si jarní přírody. Na sklonku desátého dne jsem seděl na břehu Říčné a lovil ryby. Vychutnával jsem si šumění řeky, šelest a vůni jarního vánku a křik dravých ptáků. Po třetím úspěšném úlovku jsem sbalil prut, rozdělal oheň a pustil se do přípravy jídla. Během půl hodiny jsem ryby posypané solí a pepřem opékal nad ohněm. Po jídle jsem ulehl a zasnil se.
Kde je ti konec, Estelar? Pomyslel jsem si. Kéž bych mohl vidět svoje dítě. Bude to kluk, to je jasný. I když holčička by byla lepší. Tu bych si hýčkal víc.
„Gnesisi,“ vyrušil mě Ganoširův hlas.
Posadil jsem se a rozhlédl se. Bratr seděl na kameni kus od ohniště.
„Konečně,“ zabručel jsem.
„Nechtěl jsem tě rušit, tak sis užíval ty pomíjivý okamžiky slávy. Ta žranice musela Kreghag dost vysát, nemyslíš?“ začal Ganošir.
„Nějak jsem si nevšiml,“ řekl jsem a posadil se.
„Šaríš je docela krutě ve při s náčelníky Sukba a Hegzeru. Dragouraaš – náčelník Hegzeru – obvinil Šaríše ze zbytečného utrácení. Kamolar – vůdce Sukba – si hned přisadil a vytáhl na světlo jakési osobní záležitosti. Tím vyvolal docela pěknou hádku,“ pronesl Ganošir.
„Vím, že tam cosi proběhlo, ale nevěnoval jsem tomu pozornost,“ řekl jsem a zamračil se. Asi vím, co tím sleduješ. Pokračuj.“
„Ostatní kmenoví náčelníci a velitelé měst se jen tiše dívali, anebo na to kašlali. Jenže Šaríš je teď pěkně nasranej,“ vysvětlil Ganošir.
„A je schopný vyvolat kmenovou bitku, to mi chceš naznačit,“ konstatoval jsem.
„No přesně tak, a?“ protáhlo mé dvojče.
„Jedna kmenová bitka může strhnout lavinu dalších, protože klid mezi kmeny je dost krátkou dobu od posledních elfských nájezdů,“ řekl jsem. „Sakra. To vlastně znamená, že Patriarcha se musí objevit dřív než do roka.“
„Dva měsíce,“ kývl Ganošir.
„To je dost vražedný tempo na magii, nemyslíš?“ řekl jsem zamyšleně.
„Jsi přeci budoucí Patriarcha, nebo ne? Jo a mimochodem, víš, kdo tě celou cestu stopuje?“ usmál se Ganošir.
„Řekl bych, že Hragbar,“ odtušil jsem.
„Tohle na tobě mám fakticky rád. Vždycky se díky tvýmu šestýmu smyslu dozvím to, co ti teprve chci říct,“ zasmál se a zmizel.
Chvilku jsem seděl a tupě zíral do ohně.
Bude to fofr, pomyslel jsem si přitom. Pak jsem vstal a protáhl se. Vzal jsem do ruky dýku a pohazoval si s ní.
„Zdravím tě Hragbare,“ řekl jsem po patnácti minutách a pomalu se otočil.
„Zdarec Gnesisi,“ zašklebil se Hragbar, který vylezl zpoza skály kus ode mě.
Chvilku jsme oba mlčeli. Hragbar si mě zkoumavě prohlížel a já se v duchu usmíval.
Vzpomene si na usmrkaného Gnesise? Pomyslel jsem si.
„Někoho mi moc připomínáš, Gnesisi,“ začal zamyšleně.
„Ale kvůli tomu jsi nepřišel,“ usmál jsem se a vytáhl z vaku čutoru s kmínkou.
Trochu jsem upil a nabídl mu. Hragbar si přihnul, vrátil mi kořalku a otřel si ústa.
„Výborná,“ prohodil pak.
Chvilku bylo zase ticho.
„Mluv Hragbare, něco ti určitě leží v hlavě, když mě sleduješ,“ řekl jsem.
„Asi takhle,“ začal Hragbar. Když jsem bojoval v hromadným boji, tak jsem ti mohl utnout tipec.“
„Pokračuj,“ vyzval jsem ho.
„Ale kdysi mi jeden usmrkanec řekl, že se stane Patriarchou a já budu jeho pobočník. Nebral jsem ho moc vážně. Už ani nevím, jak se jmenoval, nemůžu si vzpomenout,“ rozhovořil se. Jenže od tej doby se u mě mnohý změnilo.“
Věděl jsem, co řekne, ale nepřerušoval jsem ho.
„Najednou vím, že se tím pobočníkem stanu. Prostě zjevný předurčení. Taky proto jsem tě sledoval. Táhne mě to za tebou, protože ty se Patriarchou staneš. O tom žádná. Vím to. Cítím to. Nevím jak. Ale mám vnitřní jistotu. Ta mě totiž provází poslední roky a nikdy mě nezklamala.“
„Vítej tedy do světa samotáře,“ řekl jsem a napřáhl k němu pravici.
„Bude mi ctí,“ řekl Hragbar a stiskl nabízenou ruku.
Chvilku bylo zase ticho. Společně jsme naslouchali zvukům padající noci.
„Čeká nás hodně nového, Hragbare,“ řekl jsem po několika minutách.
„Jak říkáš,“ kývl můj pobočník.
„Víš, co se děje v Kreghagu?“ zeptal jsem se a rozdmýchal skomírající oheň.
„Jak ve vosím hnízdě to tam vypadá. Zasloužili by hodit mezi pářící se Schizpythony, kreténi pitomí,“ řekl pohrdavě Hragbar a odplivl si.
„Něco vím, ale tys tam byl déle. Nenech se pobízet a povídej,“ řekl jsem a usadil se naproti němu.
„Nejdřív se pohádali Šaríš s Dragouraašem,“ pustil se do vyprávění Hragbar. Připojil se Kamolar, kterej si přisadil s nějakou osobní špinavostí. Někteří další to jenom sledovali a jiní to ignorovali. Pak se strhla rvačka. Kamolar obvinil jednoho ze sloužících, že mu přelil víno nebo tak něco. Prostě kravina. Jenže to už Šaríš nevydržel a pustil se právě do Kamolara. Porvali se pěkně. Šest chlapů je muselo odtrhnout. Další den pak Šaríš oficiálně vyhlásil vojenskej stav. Kamolar i Dragouraaš se svýma oddílama se vypakovali z města. Ostatní si vzali nějaký jídlo a do večera se po všech zaprášilo. Řekl jsem si, že se na to vybodnu a půjdu za hlasem svý vnitřní jistoty. Nejsem nijak dobrej stopař, ale evidentně mě ta jistota zase nezklamala.“
„Vypadá to, že ani ne za měsíc tu máme kmenové bitky. A není to dlouho od posledních elfích nájezdů,“ řekl jsem a přiložil nějaké chrastí.
„Podle mýho se Kamolar spojí s Dragouraašem a za pár tejdnů je bude muset Kreghag řešit jako obléhatele,“ řekl Hragbar a přisunul se blíž k ohništi.
„Tím lépe pro nás,“ řekl jsem.
„Patriarcha se teda objeví dřív než za tu určenou dobu,“ konstatoval Hragbar.
„Přesně tak,“ kývl jsem. Zítra nám začne tvrdá práce, takže se na to vyspíme.“ |
|
| Epilog |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Seregil', 11.08.2012 10:02.
| Názory čtenářů |
12.08.2012 19:01
 fungus2 |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|