Na sklonku třetího dne jsem vešel do putyky U žíznivce, jak hlásal zašlý nápis na jednom z větších domů v Kreghagu. Bylo plno. Kam jsem se podíval, tam posedávali bojovníci z různých koutů Chewlapského pohoří. Tu a tam jsem poznával známé tváře z našeho kmene. Nejmladším byl Hragbar Hrbáč. Změnil se za ta dvě léta, pomyslel jsem si a usedl k jednomu stolu, kde se uvolnilo místo. Ihned ke mně přišel hostinský. „Jídlo a pinta vína jsou zadáčo. Teda jestli se zúčastníš soutěže,“ oslovil mě. „Kde se můžu přihlásit?“ zeptal jsem se. „U mě,“ řekl hostinský a vybalil zpod zástěry tabulku. Jméno?“ „Gnesis,“ řekl jsem. „Z kterýho kmene?“ „Gžarachorci,“ řekl jsem jméno kmene, z něhož pocházeli mí rodiče. Po jejich smrti jsem patřil k Hragbarovu kmeni – Kreštarcům. „Jak jsi starej?“ „Třicet,“ řekl jsem po chvilce přemýšlení. „Tak jo, Gnesisi. Jseš přihlášenej. Co si dáš k jídlu?“ „Jaká je nabídka?“ „Tak třeba hrachovou kaši s uzeným kančím, Gulášek ze Schizpythona a kukuřičnej chleba…“ „Nějaký ryby?“ přerušil jsem ho. „Soráč. Nemam. Leda bys něco ulovil v Říčný. Všichni mí lovci jsou v terénu. To víš na soutěž zejtra přijechaj hlavouni ze Sukba, Granargu, Hegzeru a dalších měst. Musím ukmochtit něco spešl,“ vysvětlil. „Dej mi ten guláš, dvojitou porci a tři chleby. Až se najím, tak ti obohatím jídelníček o nějaký ryby, souhlas?“ řekl jsem. „Kliďánko,“ zasmál se hostinský. Ale když to nestihneš nalovit dneska večír, tak budeš muset vstát ráno trošinku dřívějc. Máš, kde spát?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Zařídíme, až se najíš,“ řekl a odešel. Někteří skřeti, kteří byli na doslech, na mě chvíli zírali. Nevzrušeně jsem vytáhl tesák a přiostřil ho brusným kamenem, který ležel pod židlí. „Máš odvahu, Gžarachorče,“ utrousil mohutný jednooký skřet, který se zvedl od sousedního stolu. Věděl jsem, že guláš ze Schizpythona je jídlo, které dokáže zamávat s jakýmkoliv skřetem. Schizpython je smrtelně jedovatý had, který žije v blízkosti skřetů. Jeho uštknutí ochromí tělo a mysl pošle na několik hodin do nejhoroucnějších pekel, jak zjistili šamani. Pak se během jediného okamžiku po pár hodinách tělo rozpadne na hnijící směsku krve, masa a rozdrcených kostí, kterou se Schizpythoni živí. Mysl se odpojí od těla nadobro a zůstane v pekelných dolech. Maso z tohoto predátora je velice chutné, zvláště když se dobře upraví. Nejoblíbenější je právě guláš. Způsobuje však silné halucinace spojené s drobným krvácením nosní sliznice. Většina skřetů si hodně rozmyslí, zda si dopřeje tento gurmánský zážitek. Já jsem chtěl vyzkoušet, co vydržím. A také si navodit silnější stav svého šestého smyslu v halucinacích. Nějak tu magii musím rozvinout, pomyslel jsem si a zasunul tesák do pouzdra. Mezitím mi hostinský přinesl pintový džbánek s vínem a chleba. Upil jsem vína a rozhlédl se. Většina skřetů se bavila o vyhlídkách v soutěži. Kasali se, hádali se, předváděli se. Ti zkušenější se jen usmívali a mlčky popíjeli. Nejhlučnější byl Hragbar. Byl už opilý a právě procházel kolem mého stolu. Nenápadně jsem mu nastavil nohu. Zakopl a všichni, kteří to viděli se rozřehtali. Hragbar se pomalu zvedl a zlostně se rozhlížel. V ruce se mu náhle objevila sekera. „Kterej šmejd?“ zařval a hospoda rázem ztichla. Hragbar byl sice nejmladší v místnosti, ale své místo mezi dospělými měl evidentně tvrdě vydobyté. Co mu scházelo v síle zřejmě doplňoval taktikou a neobvyklou kombinací meče a sekery. „Trochu jsem se protahoval a nevšiml jsem si, že procházíš,“ řekl jsem po chvilce. Omlouvám se.“ Hragbar se na mě pozorně díval krví podlitýma očima. Zřejmě však nebyl až tak opilý. Atmosféra v putyce se dala krájet. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se. „Gnesis,“ řekl jsem. „To mi něco říká,“ zamumlal zamyšleně. Předpokládám, žes přišel na soutěž.“ „Jo, to sedí,“ protáhl jsem. „Tak doufej, že nebudeš mým soupeřem,“ řekl hrozivě, schoval sekeru a chystal se odejít. „Já naopak doufám, že se potkáme na konci,“ kontroval jsem. „Sebevědomí ti teda nechybí,“ poznamenal Hragbar. Uvidíme.“ „Rád bych tě na něco pozval,“ začal jsem. Ber to třeba jako součást omluvy, Hragbare.“ Věděl jsem však, co mi odpoví. „Ech. Mám už dost napito, jdu se vyspat. Možná někdy jindy, pokud se dožiješ,“ usmál se Hragbar a odvrávoral. Nezměnil se tak moc, pomyslel jsem si s úsměvem na rtech. Je to v jádru stále ten výbušný dobrák. Z přemýšlení mě vyrušil hostinský, který nesl dřevěnou mísu s dvojitou porcí guláše. Ihned jsem se pustil do jídla. Všiml jsem si, že po mě většina osazenstva občas hází kradmé pohledy. Když jsem dojedl a odsunul prázdnou mísu, všichni na mě civěli s otevřenými pusami. „Bylo to naprosto skvělý,“ poznamenal jsem a pokynul vyjevenému hostinskému. „Jdu na ty ryby,“ řekl jsem a vstal. Kde se můžu pak vyspat?“ „Rozestelu ti na půdě,“ vzpamatoval se hostinský. „Potřebuju nějaký vědro,“ řekl jsem a sbalil si své věci. V hostinci bylo napjaté ticho. Hostinský se odbatolil a přinesl mi vědro. „Za hodinu jsem zpátky,“ utrousil jsem a vyšel z putyky do nočního chladu.
Během několika minut jsem dorazil k Říčné, jedné z mnoha říček, které pramenily v Chewlapském pohoří. Vyndal jsem náčiní a pustil se do rybaření. Ticho mě příjemně kolébalo, ale každých pět minut jsem musel válčit s úlovkem. Během hodiny jsem měl plné vědro. A guláš se mnou nic neprovedl, pomyslel jsem si. „Ahoj Gnesisi,“ zahlaholil Ganoširův hlas těsně vedle mě. Můj bratr stál zahalený v plášti a položil mi ruku na rameno. „Už jsem si říkal…“ začal jsem a zkoumavě si ho prohlédl. Ganošir se začal měnit. „Je ti něco?“ zarazil jsem se. V tu chvíli jsem už automaticky tasil meč a odrazil ránu pařátem, která na mě směřovala. Odskočil jsem nazad. Přede mnou nestál Ganošir, ale devět stop vysoká kreatura, která se velice vzdáleně podobala mému bratru. Odrazil jsem další výpad pařátu a vytáhl tesák. Úhyb stranou a bodnutí tesákem. Bestie zařvala a rozsypala se. Na místě netvora zůstalo několik krys, které se rozutekly. „Ahoj Gnesisi,“ zaslechl jsem znovu bratrův hlas za svými zády. „Ganošire, tohle není moc vtipný,“ poznamenal jsem a otočil se. Za mnou nikdo nebyl, ucítil jsem však píchnutí na levém rameni. Spatřil jsem tam lezoucí můru. Smetl jsem ji a sebral vědro s rybami.
„Tak jsem zpátky,“ zahlaholil jsem ode dveří, když jsem vešel do hostince. Už předtím jsem v duchu viděl užaslé tváře všech přítomných skřetů. Teď když jsem procházel ztichlou putykou k hostinskému, jsem si vychutnával jednotlivé škleby. „Nic neříkej,“ zarazil jsem ho, když chtěl promluvit. „Jednu si dám ještě teď upravenou na víně přelitou máslem,“ s těmito slovy jsem mu vrazil vědro s rybami a sedl na nejbližší volné místo. Hostinský se vzpamatoval z šoku a odběhl do kuchyně. Putykou se začal šířit šepot. Padala slova jako – šaman, zaklínač, berserk. V duchu jsem se usmíval a otřel si svědící rameno. Během několika minut se atmosféra uklidnila a přešla do normálního hospodského halasu. Hostinský mi přinesl džbánek s vínem. „Tadyk máš za ty ryby,“ usmál se a odkvačil. Pomalu jsem upíjel a třel si rameno, které mě svědilo stále víc. Pak mi hostinský přinesl vonící rybu s velkou porcí černé rýže. „Snad ti bude chutnat,“ řekl a přátelsky se na mě zašklebil. „Jo a jen tak mimo, vsadil jsem na tvý vítězství v zejtřejší soutěži, takže mě nezklamej,“ dodal se spikleneckým výrazem a odkráčel zpět k pultu. Ihned jsem se pustil do jídla. Bylo vskutku výborné. Obyčejný kapr, ale mírně nakyslá chuť vína, koření a um kuchaře z toho udělala skutečnou lahůdku. Když jsem dojedl a dopil, odebral jsem se na půdu dle pokynů hostinského. Svalil jsem se na slamník a během několika vteřin jsem upadl do hlubokého spánku.
|
|