| Dílo #66625 |
|---|
| Autor: | Seregil |
| Datum publikace: | 01.08.2012 10:16 |
| Počet návštěv: | 229 |
| Počet názorů: | 2 |
| Hodnocení: | 4 |
| Prolog |
|---|
|
| Poslední Tuomar - Kapitola IX. |
V kasárnách jsem osedlal Aršízara a vyvedl ho ven. Stálo tam patero vojáků v hloučku. Když mě spatřili, jeden z nich zuřivě zařval a vrhl se na mě s tasenou dýkou. Ostatní ho ale zadrželi včas.
„Körme, nech toho,“ ozval se Larsenův hlas za mými zády. Odpusť, Tomáši.“
„Nic se neděje,“ hlesl jsem. Asi si budu muset zvykat.“
„Válka už začala,“ řekl Larsen.
Körme se rozplakal.
„Přišla zpráva o vypálených vesnicích,“ dodal Larsen. Jeho dívka byla v jedné z těch vsí.“
„Které vesnice?“ zeptal jsem se a vyhoupl se do sedla.
„Harron a Skerhal,“ řekl vzlykající Körme. Moja dívka se jmenuje Ludmila a pochází ze Skerhalu. Pořád doufám, že to přežila.“
„Dělej, co musíš, Tomáši,“ řekl Larsen a pokynul mi.
„Až přijde ten správný čas, objevím se. Teď má každý chuť mě zabít, takže se budu muset držet stranou,“ řekl jsem a pobídl Aršízara. V mysli se mi vybavila Táňa a Tarnel.
„Mějte se tak dobře, jak to jen půjde, přeji vám hodně štěstí.“
S těmito slovy jsem opustil kasárna i město Arznak a vydal se dál na jih. Během deseti dnů jsem dorazil k Modrému moři. Po cestě jsem potkával verbíře, kteří se vraceli s „dobrovolníky“ a těmi, kteří se zavázali chránit svou vlast před nájezdníky.
Korbenhagen, hlásil název přístavního města, do něhož jsem dorazil po dalším dni cesty. Nejjižnější město Lamorského knížectví. Po moři jsem se mohl dostat do neprobádaných jižních zemí a Nepřístupného panství zámořských elfů. Dále podél pobřeží směrem na západ se rozkládalo království Ardenovenie. To vše mi prozradila mapa, kterou jsem studoval v hostinci U zkřížených seker. Město bylo hodně rozmanité. Byli zde lidé, trpaslíci, hobiti, elfové a mnoho míšenců. Povolání všemožná od obyčejných řemeslníků, přes obchodníky, žoldnéře, rybáře a námořníky až po šarlatánské šamany a zaklínače. Můj příchod nikoho kupodivu nevzrušoval. Nevynikal jsem výškou postavy a oproti všem těm povalečům a žoldnéřům ani svým vzhledem. Nijak jsem se nevyptával, ale zaslechl jsem slova válka, skřeti, nájezd a vypálené vesnice.
„Prominou pane,“ oslovil mě trpaslík, který v hostinci obsluhoval. Mám fofr. Co si dají?“
„Pivo a něco k jídlu, co nabízíš?“ zeptal jsem se.
„Mam vepřový špízy s vosmaženejma bramborama a smetanovym přelivem nebo …“
„Dám si ty špízy. Běžnou porci,“ přerušil jsem ho.
„Jak poroučej,“ kývl hlavou trpaslík a odkvačil.
„Koho to čujou moja vočiska?“ ozval se výkřik.
Otočil jsem se po hlase. Od jednoho stolu se zvedal Wurghan, můj známý z Chereše. Mávl jsem na něho. Trpaslík se odvalil od svého stolu a přisedl ke mně. V ruce držel džbánek s pivem. Byl už trochu podnapilý a díval se na mě krví podlitýma očima.
„Jak se daří Wur…“
„Tadyk mi řikajo Šlezar Drátořez,“ přerušil mě a spiklenecky na mě mrknul.
„Jak se daří Šlezare Drátořezi,“ usmál jsem se a napil se piva, které přede mě postavil hostinský.
„Jídlo bude za chvilku,“ dodal a odešel.
„Mjó… Ujde to. Co ty, kdeže sa tu bereš, neřikals, že budeš v Arznaku?“
„Předal jsem poselství a teď odpočívám,“ řekl jsem polopravdu.
„Tak sa napijem na setkanie,“ zahřímal Wurghan.
Pozvedl jsem džbánek a přiťukl si. Pak mi hostinský donesl jídlo.
„Dáš si taky?“ zeptal jsem se a pustil se do jídla.
„Nět, díkem. Ja huž jedl. Radši sa viacej napijem,“ zavrtěl hlavou trpaslík a zavdal si svého piva.
Když jsem dojedl, objednal jsem další dva džbánky a hostinskému vtiskl do dlaně zlaťák.
„Přines ještě něco malého k zakousnutí.“
„Jen pro nich, pane?“ zeptal se hostinský a roztáhl rty v přátelském šklebu.
„Já myslím, že nějakou dobrotu si dá i Šlezar Drátořez, že?“ mrknul jsem na Wurghana.
Opilý trpaslík se zakřenil a kývl. Hostinský se vytáhl, přinesl totiž obalované cibulové kroužky se speciální pálivou omáčkou a k tomu kousky uzeného hovězího jazyka v rosolu. Mezitím jsme dopili. Hostinský nelenil a přinesl další. Chytl jsem ho za zástěru.
„Máš volný nějaký pokoj?“
„Jedna cimra ještě zbejvá. Jak dlouho se zdržej, pane?“
„Dva dny,“ řekl jsem, vytáhl šest stříbrných mincí a vložil mu je do dlaně. Koně mám ve stáji. Určitě ho poznáte.“
„Bude voňho postarané, spolehnou se, pane,“ řekl hostinský a odešel.
„Co budeš robit, Tome?“ zahuhlal pak Wurghan.
„Trochu si odpočinu a projedu se tady na jihu,“ řekl jsem a přiťukl si s ním.
„Tadyk na južnej časti to poznam dobře, možu ťa provest, esli budeš chciet,“ řekl Wurghan.
„To bys byl velmi laskavý. Najdu tě tady pozítří?“
„Mam ňákou fušku. Přindu pre teba, tak pozitři večir?“
Přikývl jsem a dopil pivo.
„Jdu spát Šlezare. Takže pozítří.“
S těmito slovy jsem se zvedl a odešel k výčepnímu pultu.
„Cimra číslo sedumnacť,“ houkl na mě hostinský a hodil mi klíč. Snidaně bude ve vosum.“
Odešel jsem do pokoje, svlékl se a opláchl se v připraveném vědru. Pak jsem v kalhotách s pláštěm přes ramena sešel do stáje a zkontroloval Aršízara. Když jsem vstoupil, spatřil jsem v mysli skřeta vysokého asi sedm stop. Držel v jedné ruce zakřivený meč a v druhé tesák. Na krku se mu houpal na stříbrném řetízku mistrně vytepaný dubový list z bílého zlata. Pak jsem v té vizi zahlédl sebe. Ležel jsem na bitevní pláni mezi mrtvolami skřetů před Arznakem, jako bych spal.
Za pár dní bude vše vyřízeno, oslovil jsem Aršízara zaklínadlem. Budeme se muset pak rozloučit.
Proč, Tomáši, ty si mě nechceš nechat? Zněla ustrašená odezva.
Rád bych si tě nechal, ale nejde to. Neboj, budu se snažit, aby vše dopadlo dobře, uklidnil jsem ho. Odpočiň si, pozítří se vydáme na cestu.
Pak jsem se vydal zpět do pokoje a zamkl se. Lehl jsem si a během chvilky jsem padl do bezesné říše spánku. Uprostřed noci mě probudilo bušení na dveře. Rychle jsem se oblékl a otevřel dveře. Stál tam Wurghan celý od krve.
„Co se děje?“ zašeptal jsem a pustil ho dovnitř.
„Ty vole, ešte sa pitaj. Dyť ty jseš poslední Tuomar,“ zahromoval a posadil se na postel.
Krev mu stékala z rány na rameni a šrámů v obličeji.
„Ošetřím tě,“ řekl jsem a utrhl kus prostěradla.
„Na to sa vyser,“ přerušil mě Wurghan a prudce se postavil.
Všiml jsem si, že v ruce drží sekeru, z níž také odkapávala krev. Rychle jsem mu otřel rány i přes jeho protesty a nechal při tom uniknout léčitelské zaklínadlo. Trpaslík jen nevěřícně zíral na nepatrnou jizvu na rameni.
„Ty kravo,“ hlesl. Ty nejseš enem Tuomar, že jo?“
„Ne. Jsem Tuomar Chodec,“ řekl jsem a ukázal mu dubový list, který byl stále krásně zelený.
„Mosiš zmiznuť. Hladaji ťa knižeci vojaci. A nemajo zrovna přatelsky obmysly. Co jsem vyslech od svejch znamejch, maš byť předvedenej před knížete. Naša armada byla rozdrcena v bitvě na polich u města Kasich. Město samotny bylo vypaleny do zakladu. A skřeti se valijo dal tajak lavina.“
„Svému osudu uniknout nemohu,“ řekl jsem a zvedl se.
„Kurde, to ti nestači? Jseš posel čornejch zprav, kurde. Chtěj ťa voběsit, chápeš to, kurde?“
„Když to udělají, pak celé knížectví padne,“ řekl jsem.
„Hovno,“ hlesl trpaslík a sedl si.
„A nejen knížectví,“ dodal jsem.
„Seridian sice prej vyslal pro posily do susednej Ardenovenie, ale ja neviem, esli to pomože,“ řekl Wurghan.
Mezitím jsem si přetáhl prošívanici.
„Počkám v hospodě. Ty se koukej zdekovat, Šlezare,“ řekl jsem.
„U teho chcu byť,“ řekl trpaslík. Vieš, s tebu sa dobře pije a veseli, proto sa těšim, že si spolu ještě dame duet. Vieš, vonku v uliciach, čaka spousta uprchlikov, keři povidaj, že teho skřetiho bastarda, kerej je vede, može přemoci jen poslední Tuomar. A tam mi došlo, kdo vlastně jseš. Proto jsem přišel, když jsem zaslech, co chystajo vojaci.“
„Stane se jen to, co se stát má,“ řekl jsem a posbíral si věci. Pak jsme společně mlčky sešli do prázdného šenku. Hostinský tam seděl za pultem a cosi si brumlal.
„Dvě sklenice na víno,“ vytrhl jsem ho z myšlenek.
„Jak poroučej,“ řekl a podal mi dvě sklenice.
Usedl jsem spolu s Wurghanem k jednomu ze stolů a vytáhl láhev s vínem. Otevřel jsem ji a nalil.
„Myslím, že pak už nebude možnost Šlezare Drátořezi,“ řekl jsem a vzal sklenici.
Trpaslík se nerozmýšlel a přiťukl si se mnou. Pak se otevřely dveře a do šenku vešla drobná postava v plášti s kápí. Za ní šel knížecí voják. Když postava shodila kápi, poznal jsem Táňu. Byla velice bledá a přes levou tvář se jí táhla jizva. Oba, voják i dívka, byli vyčerpaní. Vzali se za ruce a došli k nám. Ve vojákovi jsem pak poznal Körmeho.
„Posaďte se,“ vyzval jsem je a přinesl další dvě sklenice.
Nalil jsem a když jsme se napili, dívka se dala do hovoru.
„Tomáši. Skřeti se chystají dobít Arznak. Jdu tadyk s Körmem jako posel. Jsem jediná, která přežila masakr naší vesnice. Podala jsem zprávu Larsenovi. Ten mě spolu s Körmem poslal, abych tě našla. Kníže se zbavil proradnejch rádců a teď čelí invazi. Knížectví se neudrží, pokud nezasáhneš. Ty můžeš rozhodnout.“
„Vím to. Tak praví proroctví,“ řekl jsem, dopil ze své sklenice a znovu všem dolil.
Víno bylo skvělé. Ohnivě rudé, chutnající trpce po lesních plodech s přívlastkem hlíny. Poslední vzpomínka na Chargaala a svatyni Tuomarů. Když jsme dopili, vstal jsem.
„Körme, Táňo, vyrazíme. Než dorazí posily z Ardenovenie, může být pozdě.“
„Beze mňa sa ven z města živí nedostanete,“ prohlásil Wurghan. Nic proti knižecim vojakom, ale tadyti só ako mrchy ďablom prožraty.“
„Kníže o nich ví,“ řekl Körme a automaticky pohladil Táňu po tváři. Jsou to odpadlíci, kteří sloužili Arkádiovi. Arkádius obdržel od skřetů značné množství zlata, které použil na zmanipulování některých šlechticů. Jediný, kdo mu dokázal odporovat byl zeman Seridian. Jenže až před dvěma dny kníže prohlédl. Poslal Arkádia do vyhnanství, ostatní nechal zbičovat a posadit do žaláře. Arkádiovi loajální vojáci prchli a hledají tě. Venku se skřeti Arkádia ujali a teď se nám ten zkurvysyn vysmívá bok po boku tomu skřetímu Patriarchovi. Morálka tím značně upadá. Teď jsi naše jediná naděje.“
„Máte koně?“ zeptal jsem se.
„Za hradbama,“ řekl Körme.
„Projde tou tvojí cestou i můj kůň?“ obrátil jsem se na Wurghana.
Trpaslík kývl hlavou.
„Jdeme,“ řekl jsem a sbalil si své věci.
|
|
| Názory čtenářů |
02.08.2012 08:30
 fungus2 |
|
03.08.2012 22:29
 josefk
|
doufám, že si nezapomněl sbalit meče :) |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|