| Dílo #66619 |
|---|
| Autor: | Seregil |
| Datum publikace: | 31.07.2012 09:51 |
| Počet návštěv: | 217 |
| Počet názorů: | 2 |
| Hodnocení: | 2 |
| Poslední Tuomar - Kapitola VIII. |
|---|
Pobídl jsem Aršízara a vyrazil ze vsi. Pozdě v noci jsem dorazil k branám Arznaku. Sotva jsem se držel v sedle, jak jsem byl unavený. Před zavřenou branou jsem seskočil. Otevřela se postranní branka a vyšel voják.
„Co tu chceš tak pozdě?“
„Jsem na cestě s důležitým poselstvím,“ řekl jsem a předal mu průvodní dopis.
„Počkej chvíli tady,“ řekl a zmizel za brankou.
Čekal jsem asi deset minut. Pak se otevřela brána. Vzal jsem uzdu a spolu s Aršízarem jsme vešli do města. Za branou stáli dva vojáci. Ten, jemuž jsem dával dopis a jeho nadřízený, jak jsem usoudil dle přilbice s chocholy, kterou držel pod paží.
„Buď pozdraven, pane. V tuhle dobu to asi nevyřídíš. Zaveď koně do stáje a odpočiň si v kasárnách, doprovodím tě,“ řekl a vrátil mi dopis.
„Díky,“ hlesl jsem.
Společně jsme se mlčky vydali ke kasárnám. Tam jsem ustájil Aršízara.
„O tvého koně bude postaráno, zavolám službu. Pojď dál,“ prohodil můj průvodce.
Jen klid, Aršízare, postarají se o tebe, vyslal jsem myšlenku kouzla k hřebci.
Pak jsem následoval vojáka. Jídelnou jsme prošli nahoru do ubikací. Během několika minut jsem usínal na kavalci.
Ráno jsem se probudil svěží a plný energie. Sešel jsem z ubikace dolů do jídelny. Seděli tam dva vojáci.
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem.
„Nápodobně,“ odpověděli.
„Jděte si pro snídani, pane,“ řekl jeden z nich a ukázal na jedny z dveří.
Oba právě dojídali. Vešel jsem a ocitl se v kuchyni, kde to příjemně vonělo.
„Chvilenku strpení,“ ozvalo se.
Sedl jsem si k rohovému stolku a rozhlédl se. Spatřil jsem vytáhlého hubeňoura, který právě na pánvi nad ohništěm cosi smažil. Přidal nějaké koření a zalil to vývarem. Pak pánev postavil na stojan a přikryl poklicí. Na plotně kousek od ohniště stál hrnec, který kuchař odsunul. Pak vzal dřevěnou misku a naložil ovesnou kaši. Omastil ji máslem a posypal strouhaným sýrem. Pak mi to přinesl a odklátil se do rohu. Chvilku tam cosi kutil a potom přinesl korbel s pivem a lžíci.
„Nech si chutnat. Je to taková lepší snídaně,“ usmál se na mě.
Kaše voněla nádherně, pustil jsem se tedy do jídla. Překvapila mě mírně ostrá příchuť. Co chvíli jsem ten zvláštní žár v ústech splachoval doušky nasládlého piva. Kuchař se posadil naproti mně a s úsměvem mě sledoval.
„Takhle dobrou ovesnou jsem ještě v životě neměl,“ poznamenal jsem pochvalně, když jsem dojedl a dopil. Bylo to vskutku výtečné.“
„Můj vlastní recept,“ pronesl kuchař pyšně. Neuchytil jsem se jako voják, ale nedal jsem jim pokoj, tak mě vzali na místo kuchaře. A myslím, že mě jen tak nevyhodí. Důstojníkům vařím ještě lepší jídlo, než je tohle. A díky mýmu vaření se nikomu z tejhle posádky nechce odcházet. Ani na odpočinek.“
„Proč nevaříš na knížecím nebo královském dvoře?“ zeptal jsem se s úsměvem.
„Ech,“ odplivl si. Tam jsou samý nespokojený huby. Nebavilo by mě to. Tadyk mě platěj dobře a jsou tu normální pohodový lidi, kerý uměj vocenit, když jim něco chutná. Mam sice nepřetržitý šichty, ale to mi nevadí. Holky se u mě netočej, tajak u vostatních mladejch vojáků. Holt nemam stejnokroj. Jo a jmenuju se Yenar, zkráceně Yen.“
„Těší mě, Yene. Já jsem Tomáš,“ představil jsem se a stiskl nabízenou pravici.
Byl to chlapík neurčitého věku. Krátce zastřižené vlasy slámové barvy byly zvýrazněné bleděmodrýma očima v poměrně pohledném obličeji. Když se postavil, převyšoval mě téměř o dvě hlavy. Na to, že rád jedl a ochutnával, byl neskutečně vyhublý.
„Jak rád bych vyšel do pole s mečem a štítem,“ zasnil se kuchař.
„Obávám se, že to nebude dlouho trvat a skutečně do pole půjdeš,“ pronesl jsem zasmušile.
„Něco jsem slyšel. Prej jsi poslední Tuomar,“ řekl Yen.
„Koukám, že strážný u brány si pustil hubu na špacír,“ zasmál jsem se.
„Tadyk se nic neutají. Ti chlapi jsou horší než vesnický drbny,“ pronesl Yen. Jestli to nebude tim, že většina z nich je z vesnice. Chacha…“
Jeho smích přerušilo zaklepání na dveře.
„Pojď dál, Larsene,“ řekl křenící se kuchař a zvedl se.
Do kuchyně vešel můj včerejší průvodce. Vstal jsem a kývl na pozdrav.
„Nechápu, jak to ten holomek vždycky pozná,“ zavrtěl hlavou a zasmál se. Yenare.“
„A jéje, zase mám nějakej průser?“ zašklebil se Yen.
„Ne to ne. Doprovodíš tady pana Tomáše k Seridianovi. Spěchá to, proto využij svého kontaktu na dvoře,“ vysvětlil mu Larsen.
„Takže je to pravda,“ hlesl kuchař.
Larsen mlčky kývl. Já jsem si jen povzdechl. Yen si sundal zástěru a přehodil si šedý plášť s emblémem Lamorského knížectví.
„Jak moc to spěchá, Larsene? Mohl bych Tomovi ukázat nějaký pamětihodnosti a tak,“ řekl pak.
„Jdi tou nejkratší cestou a vrať se bez oklik. Tentokrát se vyhni všem obchodům s kořením. Víš, že velitel nerad slyší o navýšení nákladů na vaření,“ řekl Larsen.
„Ty víš, jak mi zkazit náladu,“ zabručel Yen a vykročil ze dveří.
„Hele, Yenare. Sice vždycky uvaříš něco tak skvělého, že ti to velitel hned odpustí, ale dneska asi dojde k mobilizaci. Takže tě potřebujeme tady. Nejen na vaření, ale také na výcvik. Budeš polním kuchařem. Chystá se válka. A teď už jdi a ať jsi rychle zpátky.“
Yenar zbledl a položil mi ruku na rameno.
„Pojď za mnou. Tohle je asi fakt vážný. Larsen nejni ten typ, kerej by dělal z takovejhle věcí srandu.“
„Hodně štěstí, Larsene,“ rozloučil jsem se s vojákem.
„Buď sbohem Tuomare.“
Pak mě Yen odvedl ven z kasáren. Procházeli jsme dopoledním ruchem hlavního města. Po dvaceti minutách jsme stanuli před knížecím palácem.
„Nazdar Yene!“ ozval se radostný výkřik.
„Ahoj Natašo, lásko moje,“ křikl radostně můj průvodce.
Musel jsem se usmát, protože Nataša byla mohutná matróna, která se vykláněla z okna v přízemí.
„Jdu za váma. Počkejte chvilku.“
„Teď poznáš mojí učitelku. Právem je hlavní knížecí kuchařkou,“ vysvětlil mi Yen.
Neuplynula ani minuta a z brány se vykolébala Nataša v doprovodu jednoho vojáka.
„Drahouši,“ objala Yenara mohutná kuchařka.
„Hele Yene, je sice fajn, žes přikvačil na návštěvu,“ promluvil voják. Ale…“
„Kušuj Jörgene,“ obořila se na něho Nataša. Další ruka v kuchyni by se mi teď hodila.“
„Víš Natašo, nejsem tu proto, abych vstoupil do služby v knížecí kuchyni,“ řekl Yen.
„Takže sis to nerozmyslel,“ hlesla Nataša.
„Vedu tadyk posla ze severu k zemanu Seridianovi,“ vysvětlil Yen.
„Máš nějaké pověření?“ obrátil se na mě voják.
Vytáhl jsem průvodní dopis od Astoria. Voják si chvíli četl.
„Bude válka,“ zašeptal.
„Cos to říkal?“ zděsila se Nataša.
„Válka,“ řekl Yen. Půjdu do války, Natašo. Jako polní kuchař.“
„Probůh,“ vzlykla mohutná kuchařka a rozplakala se. Chlapče můj…“
„Pojď za mnou, pane,“ vyzval mě voják. Natašo, jdi zpátky do kuchyně. A prosím tě, nikomu ani muk, dokud to není potvrzené z vyšších míst.“
„Já se musím vrátit na kasárna,“ řekl Yen a dal Nataše pusu na tvář. O mě se neboj. Já si ňák poradím. Měj se Tome.“
„Buď zdráv Yene,“ rozloučil jsem se.
Chvíli jsme se všichni tři dívali za klátícím se Yenarem. Pak se voják vzpamatoval a pokynul mi. Nataša odběhla a my se vydali do paláce. Nikdo nás nezastavil, až před dveřmi jedné komnaty nás zarazili dva strážci. Můj průvodce jim dal dopis a vysvětlil situaci. Strážci mi vrátili dopis a otevřeli dveře.
„Můj pane, posel od velitele Astoria,“ ohlásili mě a zavřeli za mnou.
Vešel jsem, zastavil se kus za dveřmi a uklonil se. Stál jsem ve stroze vybavené komnatě.
Za stolem seděl hřmotný muž ve středním věku. Sálalo z něho obrovské charisma. Ani ne tak z poměrně pohledného obličeje a moudře se rozhlížejících očí pod brýlemi. Ani z impozantní postavy. Prostě měl své zvláštní osobní kouzlo, které ho obklopovalo.
Přistoupil jsem k němu a předal mu průvodní dopis i svitek od Lamara.
Seridian se pustil do čtení.
„Velice zajímavé,“ řekl, když dočetl. Budu muset přemluvit knížete, aby zmobilizoval vojsko a spojil se s Osirisem, králem Ardenovenie.“
„Jak říkáte, pane,“ řekl jsem.
V tu chvíli se otevřely dveře a vstoupil muž ve zlatem prošívaném plášti následovaný několika důležitě se tvářícími muži a ženami.
„Co má znamenat návštěva tohoto muže ve tvé komnatě, Seridiane? Doneslo se mi, že je to prý Tuomar,“ pronesl nadutě.
„Uklidni se, Arkádie,“ řekl Seridian. Je to posel ze severu.“
„Počítej s tím, že kníže se to dozví,“ řekl Arkádius a přeměřil si mě pohrdavým pohledem.
„Ano, dozví se to, až mu to řeknu,“ pronesl Seridian klidně. Právě jsem se za ním chtěl vydat. Buď tak laskav, vydej se napřed a sděl knížeti, že s ním potřebuji nutně hovořit.“
S těmito slovy zapečetil svitek od Lamara a vložil ho dvořanovi do ruky.
„Toto mu předej.“
Arkádius mu svitek vytrhl z ruky a odešel s ostatními v závěsu. Když se za nimi zavřely dveře, usedl Seridian do křesla a povzdechl si.
„Nejste příliš populární, pane,“ přerušil jsem nastalé ticho.
„To ani vy, Tomáši,“ řekl Seridian. Půjdete se mnou ke knížeti?“
Vzpomněl jsem si na Tarnelovu radu.
„Pokud dovolíte, odjedu dál na jih. Myslím, že můj čas ještě nenastal,“ řekl jsem.
„Chápu,“ zabručel zeman a ze stolu vytáhl měšec. Peníze se vám jistě budou hodit. Kde vás mohu hledat?“
„Pojedu k moři. Řekl bych nějaký přístav. Budu ale cestovat. Rozhodně nechci odjet ze země. Vím, co je má povinnost a na tu dojde. Osud by mě krutě ztrestal, kdybych nesplnil to, k čemu jsem byl předurčen.“
„Odjeďte co nejdříve, Tomáši. Toto město je hnízdištěm mnoha hadů. Jsem unaven politikou, ale dokud kníže – ještě stále je mladicky nerozvážný – nebude pořádně připraven na vládnutí, musím zůstat.“
„Díky,“ hlesl jsem, vzal měšec, uklonil se a opustil palác.
|
|
| Názory čtenářů |
31.07.2012 19:27
 fungus2 |
|
03.08.2012 00:27
 josefk
|
náklady na vaření ....koukám, že nemají daňovou evidenci, ale podvojné účetnictví :) |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|