| Dílo #66611 |
|---|
| Autor: | Seregil |
| Datum publikace: | 30.07.2012 10:44 |
| Počet návštěv: | 260 |
| Počet názorů: | 2 |
| Hodnocení: | 3 |
| Poslední Tuomar - Kapitola VII. |
|---|
Za vesnicí jsem Aršízara pobídl ke cvalu. Uplynulo několik minut. Nasadil jsem trysk. Po půl hodině jsem zvolnil do klusu. Tak to jsem to střídal každou půl hodinu. Někdy kolem jedné hodiny ranní jsem zastavil, seskočil z Aršízara a provedl ho.
Není moc času Aršízare, oslovil jsem ho zaklínadlem.
Nějaké síly ještě mám, pohodil hřebec hlavou.
Chvíli si odpočineme a pojedeme dál, vyslal jsem myšlenku.
Aršízar pohodil hlavou a odfrknul. Sundal jsem mu sedlo a vytřel ho do sucha. Pak jsem se natáhl pod lípu kus od cesty. Ihned jsem padl do bezesného spánku. Probral jsem se, když mě Aršízar olízl.
Co se děje, zachraptěl jsem zaklínadlo.
Jedeme dál, odpověděl hřebec a zařehtal.
Byla ještě tma, hádal jsem, že jsem spal asi tři hodiny. Sníh kolem byl téměř roztátý. Cítil jsem vůni začínajícího jara. Osedlal jsem Aršízara a vyskočil do sedla. Na bolest zadních partií jsem si už zvykl. Vjel jsem na silnici a pobídl hřebce vstříc cestě.
Takto uplynuly dva dny, než jsem k večeru v dešti dojel do Chereše, druhé vesnice na mé trase. Aršízara jsem uvázal k zábradlí hostince vedle dalších koní. Hostinec U peříčka hlásal vybledlý nápis na vývěsním štítě. Vešel jsem do šenku. Ihned mě ovanulo příjemné teplo, které sálalo z několika krbů a příjemně rozštěbetaná atmosféra celkem naplněného hostince. Hodně místních vesničanů, několik knížecích vojáků, dva elfové – poznal jsem je ihned podle tvaru uší a jejich charisma – a jeden trpaslík, který se cpal pečení.
„Je zde volno?“ zeptal jsem se ho.
„To příde na to, kdo sa pýta,“ zahromoval plnými ústy a napil se piva ze džbánku.
„Tomáš Bard,“ řekl jsem.
Trpaslík si mě prohlédl od hlavy až k patě pohledem znalce lidí. Tvář mu zdobil pěstěný zrzavý vous, dlouhé vlasy stejné barvy mu neposlušně poletovaly kolem hlavy a temně hnědé oči vyzařovaly inteligenci.
„Já jsem Wurghan, saďaj a častuj sa zo mnou. Raděj sa živim vo vybranej spoločnosti,“ vybídl mě.
Když jsem usedl přišel malý mužík s červenou čapkou a zástěrou.
„Čím posloužím?“ zeptal se.
„Dva džbánky piva a chleba,“ řekl jsem a vytáhl stříbrňák, který ihned změnil majitele.
“A další pečínku,“ zahučel Wurghan.
„Jak poroučíte,“ odpoklonkoval se hostinský.
Během chvilky přinesl další pečeni, dva džbánky a bochník chleba. Uřízl jsem dva krajíce a jeden podal Wurghanovi.
„Díkem,“ zamumlal a napil se piva.
„Vodkaváď jedeš, Tome,“ zeptal se, když jsme úspěšně zdolali chleba i druhou pečeni a přiťukli si.
„Ze severu.“
Wurghan přikývl.
„Koukam, že fachčiš na kytaru,“ řekl a vytáhl z kapsy kostěnou flétnu.
„Jo,“ usmál jsem se.
„Hospodo!“ zařval trpaslík. Bude vám vadit, když vám tady s Tomem něco zahráme?“
„Jo, zahrajte,“ křikl jeden z vojáků.
„Jasná páka, ať je eště veselejc!“ rozhlučel se poblíž sedící sedlák.
Vytáhl jsem kytaru a prohrábl struny.
„Začni Wurghane. Připojím se.“
Trpaslík se několikrát nadechl a pak spustil. Byly to ostré tóny jakési skočné písně. Chvilku jsem hledal mezery, ale pak jsem se nechal unést říznou melodií. Doplňoval jsem Wurghanovu flétnu jemnějšími akordy. Pak jsem improvizoval. Během chvilky jsem vnímal jen prolínající se tóny flétny a kytary. V příjemné souhře jsme hráli asi půl hodiny.
„Právě jste si vydělali na další pivo!“ zahřímal ten voják, který nás vyzval ke hře, když jsme dohráli. Karamusi, další dva džbánky pro ty dva bardy.“
“Hraješ dobře,“ prohlásil Wurghan uznale.
„Však ty taky,“ usmál jsem se a odložil kytaru, abych se mohl napít.
„Kaj máš namíříno?“ zeptal se pak.
„Jedu do Arznaku.“
„Ňáká fuška? Čuchám z teba žoldnéřinu.“
„Nejsem žoldnéř.“
„Tak copa tě vede do teho hniezda hadov?“
„Poselství. Poslyš jsi dost zvědavej,“ zasmál jsem se.
„Ech, to ja enem tak, haby řeč nestala,“ zakřenil se Wurghan a na jeden zátah vyprázdnil džbánek.
Pomalu jsem dopil své pivo a zvedl se.
„Jsem rád, že jsem tě poznal Wurghane. Měj se pěkně a doufám, že se někdy sejdeme,“ rozloučil jsem se s trpaslíkem.
„Si hani nevoddáchneš po cestě?“ podivil se.
„Spěchá to,“ řekl jsem, sklidil jsem kytaru a vzal tornu, z níž jsem vyndal tři stříbrné mince a položil je na stůl.
„No ták sa asi uvidime v městu hadov,“ zakřenil se Wurghan.
„Možná,“ utrousil jsem a odešel ze šenku, přičemž jsem cestou pokynul vojákům i těm ostatním, kteří mě zdravili.
Venku jsem odvázal Aršízara a vyskočil do sedla.
„Tak jedeme dál,“ zabručel jsem a nasměroval hřebce ven z vesnice směrem k hlavnímu městu.
Jel jsem celou noc. K ránu jsem dorazil do vesnice Karakal. Právě svítalo a já byl strašně unavený. Seskočil jsem z Aršízara a dovedl ho k nejbližšímu domu. Dveře se právě otevřely a ven vyšla postarší žena.
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem.
„Buď pozdraven, pane,“ řekla.
„Mohu si u vás odpočinout?“
„Stačil by ti seník, pane?“
Přikývl jsem.
„Pojď za mnou.“
Vešli jsme do dvora a zastavili se před seníkem. Odsedlal jsem Aršízara, vyhřebelcoval ho a prohrábl tornu. Vyndal jsem dva měděné tolary.
„Nemusíš platit, pane,“ usmála se žena. Odpočiň si. Vzbudím tě k obědu.“
„Díky,“ hlesl jsem a zašel do seníku.
Tornu jsem hodil na zem a uvelebil se na seně. Přikryl jsem se pláštěm a během chvilky jsem byl v říši snů.
„Pane,“ probudil mě dětský hlas.
Nade mnou stál malý černovlasý asi šestiletý klučina.
„Babička říkala, abych vás probudil. Je oběd.“
„Díky, chlapče,“ usmál jsem se.
„Jsem Sven,“ řekl chlapec.
Vstal jsem a pobral si věci. Aršízar spokojeně zařehtal, když jsme okolo něho procházeli. Jizvy po biči už téměř nebyly vidět. Rychle jsem ho osedlal.
Brzy pojedeme dál, oslovil jsem ho zaklínadlem.
Tomáši, odvezu tě klidně až na místa, kde slunce nepálí, zazněla odezva.
Pohladil jsem ho a následoval Svena, který netrpělivě přešlapoval. Vešli jsme do domu. Za stolem v jídelně sedělo šest dětí ve věku od osmi do patnácti, muž ve středním věku, zřejmě hospodář a ta stará žena.
„Přisedni a pojez s námi,“ vyzvala mě.
Po krátké modlitbě jsme se všichni pustili do jídla. Omaštěná hrachová kaše s kusem uzeného mě zcela zasytila. Když jsme dojedli, jedno z děvčat sklidilo a umylo nádobí. U stolu zůstala jen ta žena.
„Pane,“ oslovila mě. Jsi Tuomar, že?“
„Ano,“ kývl jsem.
„Doufala jsem, že mír bude trvat až do konce mých dní. Chargaal nám kdysi pomohl. Věřím, že ty nám v tomto čase také pomůžeš.“
„A já doufám, že to, co se stane, se vás nedotkne,“ řekl jsem a vstal od stolu.
Cítil jsem však, že si sám cosi nalhávám. Žena mlčky pokývala hlavou.
„Přeji ti hodně štěstí a přízeň všech bohů,“ řekla a smutně se usmála.
„Přísahám, že udělám vše, co bude v mých silách,“ pronesl jsem, položil pravou ruku na hruď a mírně se uklonil.
S těmito slovy jsem opustil dům a šel k Aršízarovi. Vyskočil jsem do sedla a popohnal ho ke klusu.
Po dvou dnech ostré jízdy jsem kolem poledního dorazil do Aeribu. Poslední vesnice před Arznakem. Únava mě zmáhala a i Aršízar šel se svěšenou hlavou. Na návsi před hostincem U modrého meče jsem seskočil. Hřebce jsem uvázal k zábradlí a sundal mu sedlo. Do žlabu jsem mu nasypal trochu obroku.
Už mi dochází zásoby. Jak pro mě tak i pro Aršízara, prošlo mi hlavou.
Potřásl jsem hlavou a vešel do šenku. Byl tam jen hostinský a leštil pult. Z otevřených dveří kuchyně se linula vůně právě vařeného jídla.
„Něco k jídlu,“ řekl jsem, když jsem došel k pultu.
„Mam česnekačku a vařený hovězí s čerstvým chlebem.“
Vytáhl jsem stříbrňák a položil ho na pult.
„Džbánek piva k tomu,“ řekl jsem a posadil se k nejbližšímu stolu.
„Jak si přeješ, pane,“ řekl hostinský, sebral stříbrnou minci a odešel do kuchyně.
Když jsem se najedl, vyšel jsem před hostinec. U Aršízara stál knížecí voják.
„Krásné zvíře,“ řekl.
„Ano, je to velmi dobrý kůň,“ prohodil jsem a poplácal ho po šíji.
„Zdržíš se dlouho?“ zeptal se voják.
„Jen pár hodin. Nabereme síly a pojedeme dál,“ řekl jsem a hladil Aršízara, který neklidně odfrkoval.
„Nestojíme tu o žádný problémy,“ protáhl voják.
Všiml jsem si, že u protějšího domu přes náves stáli další dva s rukama na zbraních.
„Pojedeš hned teď,“ řekl voják a otočil se na mě.
V jeho očích jsem postřehl pohrdavý zlobný záblesk. Prohrábl jsem tornu a podal mu svitek od velitele Astoria.
„Čti vojáku,“ řekl jsem odměřeně.
Zprávu přeběhl očima a vrazil mi ji zpět do ruky.
„Máš hodinu, pak neručím za to, co se bude dít. Jak jsem řekl, nestojíme tu o žádný problémy. Ani o Tuomara. Mám oči.“
S těmito slovy odešel a mávl na ostatní vojáky. Ti se rychle vytratili mezi domy. Sedl jsem si na lavici před hostincem. Půl hodiny jsem podřimoval.
„Jarme je dobrej kluk, pane,“ ozval se hostinského hlas, který mě okamžitě probral.
„Trochu nedůtklivý,“ řekl jsem.
„Chápej, má na starosti pořádek ve vsi,“ prohodil hostinský a posadil se vedle mě.
„Kvůli tomu nemusí vyhánět pocestného,“ namítl jsem a odmítl nabízený šňupací tabák.
„Ne každéj pocestnej nosí dva meče a vypadá jako žoldák.“
„Jsem Tuomar.“
„Vo to hůř.“
Chvíli bylo ticho. Hostinský si otíral nos a popotahoval. Slunce probleskovalo mezi mraky a slibovalo klidný teplý den.
„Já vím,“ řekl jsem a postavil se.
Osedlal jsem Aršízara a vyškrábal se do sedla.
„Buď sbohem,“ rozloučil jsem se.
„I ty, pane.“
|
|
| Názory čtenářů |
31.07.2012 19:24
 fungus2 |
|
03.08.2012 00:15
 josefk
|
napřed zasytila, potom ozvučela :) |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|