| Dílo #66594 |
|---|
| Autor: | Seregil |
| Datum publikace: | 26.07.2012 10:10 |
| Počet návštěv: | 245 |
| Počet názorů: | 2 |
| Hodnocení: | 2 |
| Poslední Tuomar - Kapitola IV. |
|---|
Ráno jsem se vzbudil s tupou bolestí v zádech. Rány na stehně a rameni byly téměř zhojené. Ale ta záda mě krutě pálila.
Zřejmě infekce, pomyslel jsem si. Musím najít někoho, kdo mě ošetří. Vstal jsem a posbíral si věci.
Dva dny jsem se v horečce potácel lesem. Ztratil jsem pojem o čase i směru. Stromy mi splývaly až mě nakonec horečka a bolest přemohly. Vědomí se mi vytratilo do prázdnoty.
„Slyšíš mě?“ ozval se hlas, který mě probral.
Spatřil jsem muže s dlouhými šedými vlasy a vousy oblečeného do hnědého roucha.
„Vodu,“ zachraptěl jsem.
Záda už nepálila, ale cítil jsem se strašně vysláblý. Muž mi podal měch. Vydoloval jsem v sobě nějaké síly a napil se. Potom jsem znovu ztratil vědomí.
„Kdo jsi?“ zeptal se mě ten muž v hnědém rouchu.
Seděl jsem u stolu v chatrči a dojídal ovesnou kaši. Cítil jsem se mnohem lépe. Muž naproti mně se jmenoval Haden a byl jedním z druidů Ardenopomských hvozdů. Našel mě před osmi dny ležet u kamenného monolitu, který ohraničoval hvozdy od lesa.
„Jsem Tomáš Tuomar Bard,“ odpověděl jsem a odsunul prázdnou misku.
„Chargaal je tedy mrtev,“ pronesl Haden zasmušile.
„Jsem poslední Tuomar,“ řekl jsem.
„Cestuji na druidské shromáždění. Půjdeš se mnou,“ konstatoval Haden a zadíval se mi do očí.
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Byl jsi na hranici hvozdu. Rada druidů musí prověřit tvé tvrzení.“
„Kdy vyrazíme?“ zeptal jsem se.
„Zítra tě vzbudím,“ řekl Haden. Nyní si odpočiň.“
S těmito slovy se zvedl a odešel z chatrče, kde jsem strávil osm dní. Po tuto dobu se o mě druid staral, když mě zraněného našel a odtáhl sem.
Nemohl jsem dospat, takže když za úsvitu Haden přišel, byl jsem na cestu připraven. Druid mi mlčky pokynul a potom jsme se vydali hlouběji do hvozdu.
Uplynulo šest dní. Haden od začátku nasadil velmi ostré tempo, mě to ale nijak nevadilo. Po celou dobu pochodu jsem byl svěží. Samozřejmě, že když jsme se utábořili, únava mě přemohla. I tak jsem si všiml jakési úcty, kterou mi Haden při chůzi projevoval.
Nejsem jen Tuomar, běželo mi hlavou. Jsem Tuomar Chodec.
Ke sklonku šestého dne jsme dorazili na louku, která byla lemována mechem obrostlými menhiry. V kruhu tam sedělo deset druidů.
„Buď zdráv, Hadene,“ zvedl se nejstarší z nich.
Byl hodně vrásčitý, vlasy i vousy barvy padlého sněhu měl spletené do drobných copánků.
„Máš zpoždění,“ pokračoval a zkoumavě si mě prohlížel.
V jeho pohledu se zračila duše hvozdu.
„Vím, Aestrie,“ řekl Haden a mírně se uklonil. Zdrželo mě léčení tohoto cizince, který tvrdí, že je Tuomar.“
Ukázal přitom na mě. Mezi ostatními druidy to zašumělo. Poklekl jsem na pravé koleno a sklonil hlavu.
„Tvé jméno?“ zeptal se mě Aestrius.
„Tomáš Tuomar Bard,“ odpověděl jsem.
„Pojď do kruhu a vyprávěj,“ vyzval mě.
Vstal jsem a šel mezi druidy, kteří mě ostražitě sledovali.
Vyložil jsem jim svůj výcvik a život s Tuomarem Chargaalem. Nezapomněl jsem na setkání s medvědem a skřetí tlupou. Nakonec jsem vytáhl Kargangraš z pochvy. Když jsem domluvil, nastalo ticho. Pak se ozvalo praskání větví. Na louku se vkolébali dva medvědi. Druidi pomalu vstali. Byl jsem si naprosto jistý, že onen větší je právě ten medvěd, kterého jsem ošetřil v horách. Teď tu byl se svou družkou. Přistoupil jsem k němu a pohladil ho po čenichu.
Vítej, vyslal jsem myšlenku.
Cítil jsem zvláštní proudění magické energie ve svém těle.
Nemůžu na tebe zapomenout, slyšel jsem odezvu. Hledal jsem tě.
V tu chvíli ke mně přistoupil Aestrius.
„Toto mi stačí,“ řekl a pokynul medvědům.
Obě zvířata se odkolébala do hvozdu.
„Ty jsi něco víc než Tuomar,“ pronesl Aestrius.
„Myslím, že vím ke komu se přirovnat,“ usmál jsem se na něho.
„Jsi Chodec,“ přikývl Aestrius. První po dlouhých letech. Zvláštní tím, že jsi poslední Tuomar. Zdá se, že se něco pohnulo.“
„Mám poselství pro knížecí vojáky,“ řekl jsem a vyňal z torny svitek.
Aestrius se zamračil. Pak kývnul na Hadena. Ostatní druidi obklopili Aestria a Hadena. Chvilku se radili. Stál jsem opodál opřen o jeden z menhirů a pokuřoval jsem.
„Tomáši,“ vykročil ke mě Haden, když druidi ukončili svou poradu.
Vložil mi do ruky dubový list. Věděl jsem, co to znamená. Kdykoliv budu v nesnázích ve hvozdu, pomocí tohoto listu můžu přivolat druida, který bude poblíž.
„Doprovodím tě na hranice hvozdu,“ řekl pak.
„Díky.“
Dlouho do noci jsem pak poslouchal vyprávění druidského shromáždění.
Brzy ráno mě Haden vzbudil a vydali jsme se na cestu. Po pěti dnech volné chůze jsme dorazili na okraj hvozdu, kde vzrostlé duby, buky a borovice volně přecházely v březový porost a smrky.
„Kousek odtud je Askarmel vesnice Lamorského knížectví. Vím, že musíš předat poselství. Lamar s rodinou přeci nezemřeli zbytečně, což?“
„Děkuji Hadene,“ řekl jsem. Nejen za doprovod.“
Druid mi s úsměvem kývl a zmizel mezi stromy. Chvíli jsem stál a díval se na stromy. Pak jsem vykročil vstříc padajícímu večeru. Les ustoupil pastvinám a během hodiny jsem přišel do vesnice. Došel jsem k největšímu domu. Honosný vývěsní štít sděloval, že se jedná o zájezdní hostinec U černýho vola. Vešel jsem dovnitř. Bylo tam jen několik sedláků a čtyři vojáci. Když jsem vstoupil, všichni si mě pátravě prohlíželi. První se vzpamatoval hostinský. Byl to mohutný pořez, jehož tvář a hustá černá kštice vlasů dělala čest jménu hostince.
„Co si dáš, pane?“ zeptal se mě. Měřil dobré dva metry a jak jsem si všiml dřevěná podlaha pod jeho kroky tiše praskala.
„Pivo a něco k jídlu,“ řekl jsem a posadil se k volnému stolu.
Osazenstvo se zase pustilo do hovoru. Nacpal jsem si dýmku a vychutnával teplo, které v šenku vládlo. Hostinský přinesl dřevěný korbel. Pěna přetékala přes okraj.
„Mám jenom sejra a chleba,“ zahřímal.
Kývl jsem a napil se. Pivo bylo mírně nasládlé a vonělo silně po kvasnicích.
„Dva krajíce a přiměřený kus sýra,“ poručil jsem.
Hostinský se ošíval, sedláci po mě házeli nenápadné pohledy, vojáci zmlkli a naoko sledovali své korbele. Vytáhl jsem z torny osm měděných mincí a přisunul je k hostinskému. Ten je lačně sebral a odspěchal. Popíjel jsem pivo a nenápadně sledoval vojáky. Byli to poměrně mladí urostlí černovlasí muži.
Asi přišli chvíli přede mnou, pomyslel jsem si.
Měli ještě vlhké šaty, únava v očích a zaschlý pot na jejich tvářích značil, že museli hodně cestovat. Upil jsem piva a vytáhl kytaru. Prohrábl jsem struny. Sedláci se na mě obrátili.
„Jsi šumař, cizinče?“ oslovil mě jeden z vojáků.
„Možná i šumař,“ odvětil jsem a rozehrál své oblíbené kusy od písničkáře Jarka Nohavici.
„Se dvěma meči. To se jen tak nevidí,“ protáhl další z vojáků.
Úsměv odhalil chybějící zuby v jeho ústech. Uvědomil jsem si, že je o něco starší než ostatní. Všiml jsem si jizev v jeho obličeji. Chtěl jsem něco říci, ale vyrušil mě hostinský, který přinášel jídlo a další korbel s pivem. Odložil jsem kytaru a pustil se do jídla. Mezitím se sedláci rozešli do svých domovů. Vojáci si objednali další pivo a pokračovali v tichém pití. Ten starší se zvedl a přisedl ke mně. Dojedl jsem a zavdal si z korbele.
„Kerej vítr tě sem zavál, cizinče?“ zeptal se a zadíval se mi do očí.
„Poselství,“ řekl jsem a nacpal si dýmku.
„Vodkaď?“ řekl voják a napil se svého piva.
„Jsi velitel knížecích vojáků?“ zeptal jsem se.
„Kéž bych byl,“ zasmál se voják. Astorius je náš kapitán. Já se jmenuju Ignác a jsem vůdcem zvědů. Šéf je teď dvacet mil vocaď ve městě Kasich.“
Rozhodl jsem se být upřímný. Voják přede mnou mi nic takového říkat nemusel.
„Nesu svitek od Lamara,“ řekl jsem.
„Je mrtvej, že jo?“ řekl Ignác.
Cítil jsem narůstající napětí v místnosti.
„Lamara i s rodinou pobila tlupa skřetů. Zabil jsem je a vzal ten svitek. Měl by se dostat do rukou vašeho velitele.“
Ignác se na mě dlouze podíval. V jeho očích jsem četl podezřívavost. Vybalil jsem svitek a položil ho na stůl.
„Jak můžu čuchat, žes Lamara nesejmul právě ty, he?“ zeptal se Ignác.
„Čest posledního Tuomara mi nedovoluje zabíjet nevinné,“ řekl jsem, zpříma se podíval na Ignáce a vytáhl Kargangraš.
Chvíli bylo ticho. Pak voják sklopil zrak. Napětí povolilo.
„Promiň, pane. Nechtěl sem tě urazit,“ omluvil se mi. Pojeď s náma. Zejtra se vracíme k posádce.“
„Jsem Tomáš Tuomar Bard,“ představil jsem se.
„Moje méno znáš,“ řekl Ignác a ukázal na ostatní vojáky.
„Ten vlevo je Arnold, uprostřed sedí Betah a ten poslední se menuje Šírak. Jsme nejlepší knížecí zvědové. Sledujem pohyb skřetů v horách. A něco se děje. Tvoje slova, pane Tomáši, sou toho důkazem. Skřeti se k něčomu chystaj,“ řekl Ignác, dopil pivo a zvedl se.
„Ráno se sejdem před hostincem. Sme tu na koních. Ty, pane, koňa máš?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Zejtra je taky den,“ řekl Arnold. Nějakýho seženem.“
S těmito slovy se všichni zvedli a odešli nahoru do hostinských pokojů.
„Hostinský,“ zahlaholil jsem pak. Máš volný pokoj?“
„Jednu cimru za pět tolarů,“ řekl a olízl si masité rty v předtuše dalších peněz.
Vyndal jsem stříbrňák.
„Vzbuď mě v pět a připrav dobrou snídani,“ řekl jsem a dopil pivo.
Zvedl jsem se, vzal si věci, klíč a odešel jsem se vyspat do objednaného pokoje.
|
|
| Názory čtenářů |
26.07.2012 22:28
 fungus2 |
|
31.07.2012 22:30
 josefk
|
k něčomu chystaj, to mě potěšilo... nebo poděsilo? :) |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|