Ráno dalšího dne jsem si sbalil věci na cestu. Našel jsem mapu Ardenopomského kraje, slušnou zásobu tabáku, dvě dýmky, několik porcí sušeného masa, osm pšeničných placek a kus chleba, váček s kořením a solí, demižon s kořalkou, láhev vína a dva měchy s vodou. Všechno jsem sbalil do torny, oblékl jsem si kožené kalhoty a halenu, kterou jsem našel u svého lůžka. Natáhl jsem si vysoké kožené boty a navlékl rukavice. Pak jsem si oblékl prošívanou kazajku a přes ramena si přehodil plášť z vlčích kůží. Nakonec jsem vzal pouzdra s oběma meči a kytaru. Dovolil jsem si poslední pohled na místa, kde jsem prožil poslední rok života. Pak jsem se vydal na jih podle mapy.
Po dvou dnech jsem sešel z hor. Toulal jsem se zasněženým lesem a naslouchal klidnému šumění korun stromů. Nalíčil jsem několik pastí na králíky. K večeru jsem se vrátil a zkontroloval úlovek. Dva ušáci mě potěšili. Rozdělal jsem oheň a vychutnával vůni a chuť pečeně. Mezitím padla noc. Když jsem se najedl, nacpal jsem si dýmku a zabafal. V tu chvíli mi nic nechybělo. Zapomněl jsem na to, že jsem se ztratil v Alpách na výletě. Vybavil jsem si Chargaalovu tvář a jeho výtky k mým nepovedeným útokům při cvičení. Mimoděk jsem sevřel ruku na rukojeti Kargangraše. Všiml jsem si, že čepel modře světélkuje. Ihned jsem zbystřil. Zhasil jsem dýmku a uložil ji do kapsy. Znovu jsem uchopil rukojeť a meč vysvobodil z pouzdra. V tu chvíli jsem v mysli spatřil tlupu osmi skřetů. Právě porazili strom a osekávali větve.
Zřejmě se chystají tábořit, pomyslel jsem si. A jsou blízko.
Pak jsem viděl tytéž skřety, jak zabíjejí jakéhosi muže a ženu. Jejich dvě děti za živa rozpárali a na místě je snědli. Pustil jsem meč a pozvracel se. Chvíli jsem ztěžka oddechoval.
Tohle jim nesmí projít, řekl jsem si.
V duchu jsem si stále promítal tváře umírajících dětí.
Musíš nás pomstít, ozval se mi v mysli mužský hlas.
Došlo mi, že to byl ten muž, kterého skřeti zabili, otec těch dětí.
Máme důležitou zprávu pro knížecí vojáky, ozval se ženský hlas. Ten svitek mají ti skřeti, kteří nás zabili.
„Tohle jim neprojde,“ zašeptal jsem, když hlasy dozněly.
Pak jsem si sedl a soustředil se. V hlavě mi začaly probíhat slova hraničářských kouzel. Uchopil jsem jedno z nich a nechal ho vylétnout skrze tichý šepot ze svých rtů. Během chvilky jsem znal směr i vzdálenost, kde se tlupa skřetů skrývala.
Zdusil jsem oheň a sbalil si věci. Pak jsem se vydal tím směrem. V rukách jsem držel oba meče a řídil se sílícím světélkováním kouzelného meče. Po hodině chůze jsem mezi stromy zahlédl světlo. Byla tma a skřeti právě dojídali jakési maso. Odhodil jsem tornu a plášť. Opřel jsem se o strom a zpomalil svůj dech. Přesně jak mi radil Chargaal.
„Před bojem se uvolni. Stačí pár vteřin. Soustřeď se na ruku, v níž držíš meč. Je tam tvůj soupeř, jeho zbraň, tvůj meč a ty. Nic jiného,“ slyšel jsem jeho hlas.
Pak jsem se zvedl. Už jsem nic nevnímal. Obě mé ruce byly nesmírně dlouhé. Rozeběhl jsem se směrem ke skřetům.
Doběhl jsem k ohništi. Skřeti vyděšeně zírali. Jen chvilku. Dal jsem jim čas, aby se vzpamatovali. Rychle vstali a tasili své zakřivené meče. Přestal jsem vnímat čas. Rychle jsem vykryl první ránu a podběhl dvě svištící čepele. Sek napravo a bodnutí s otočkou. Jeden ze skřetů se válel s proseknutou hlavou. Další civěl na můj meč, který vězel v jeho břiše. Rychle jsem vytáhl zbraň z jeho těla a sehnul se pod svištící čepelí. Podkopl jsem dalšímu skřetovi nohy a rozmáchl se. Kryt následoval kryt. Tichý tanec mezi šesti šmouhami. Soupeře jsem nevnímal. Jen čepele jejich mečů. Ostrá bolest v rameni a ve stehně. Rychlý úhyb, spodní sek a bodnutí vzad. Další dva se svalili k zemi ve smrtelných křečích.
Zbylí čtyři byli natolik uchváceni bojem, že smrt svých druhů nevnímali. Stál jsem v obranném postoji mezi čtyřmi soupeři. Výpad a sek. Kryt na záda. Otočka a výskok. Sek shora a kryt. Další skřet padl k zemi s rozseknutou hlavou. Sklonil jsem se pod dvěma čepelemi. Ostrá bolest v zádech. Jen chvilku. Otočka a kruhový sek. Druhou zbraní jsem vykryl ránu. Dva skřeti se váleli v tratolišti krve. Bolest jsem necítil. Jakoby byla nesmírně vzdálená. Zaostřil jsem na posledního. V jeho očích byl děs. Stál a vířil vzduch svým mečem. Cítil jsem ohromnou energii, která skřeta držela na místě. Nemohl couvnout ani utéct. Musel bojovat. Odhodil jsem Kargangraš, který okamžitě přestal světélkovat.
„Jeden meč proti jednomu meči,“ slyšel jsem z dálky svůj hlas.
Skřet zařval a zaútočil. Protančil jsem kolem čepele a jilcem ho srazil k zemi. Sekl jsem. Skřet se na poslední chvíli odvalil a sekl vleže. Taktak jsem uskočil. Skřet se postavil a znovu vyrazil. Výpad následoval výpad. Po několika minutách úderů a krytů jsem se díval do jeho rozšklebené tváře a cítil jeho páchnoucí dech. Moje zbraň vězela až po jilec v jeho hrudi. Vytáhl jsem meč z jeho těla a ztěžka oddechoval. Cítil jsem, že krvácím. Horečnatě jsem si ošetřil rány na stehně a rameni hraničářským kouzlem a pozvracel se. Pak ticho a mlha, která mi zastřela vědomí.
Když jsem se probral, uvědomil jsem si, co se stalo. První prolitá krev mýma rukama.
Zvedl jsem se a prohledal vaky skřetů. Našel jsem několik stříbrných a měděných mincí, ale hlavně zapečetěný svitek. Vzal jsem svitek i mince a odpotácel se zpět ke svým věcem. Rána na zádech mě pálila. Tělo jsem měl v jednom ohni. Posbíral jsem věci a vrátil se ke svému tábořišti. Oheň téměř dohasl. Přihodil jsem klestí a uložil se ke spánku.
|
|
josefk 
fungus2 