| Dílo #66582 |
|---|
| Autor: | Seregil |
| Datum publikace: | 24.07.2012 09:50 |
| Počet návštěv: | 227 |
| Počet názorů: | 2 |
| Hodnocení: | 4 |
| Poslední Tuomar - Kapitola II. |
|---|
„Cos dělal venku?“ zeptal se Chargaal, když jsem se probral.
„Jen jsem se byl projít,“ řekl jsem a zvedl se.
Celé tělo jsem měl jako v ohni.
„A ta rána na ruce?“
Podíval jsem se na levou ruku. Spatřil jsem zhnisanou ránu. Jako kdyby mě někdo zasáhl šípem. V rychlosti jsem Chargaalovi vylíčil, co se stalo. Chvíli nevěřícně vrtěl hlavou, ale pak mi mlčky ránu vyčistil a obvázal.
„Několik dní tě bude stravovat horečka, ale myslím, že to zvládneš. Máš silnej kořen,“ prohlásil a odešel.
Když jsem se znovu probral, Chargaal seděl u lůžka a spravoval prošívanou kazajku.
„Probral ses,“ konstatoval a pokračoval v práci.
„Jak dlouho?“ zeptal jsem se.
V ústech jsem měl jak po vymetení pece a hlava mi třeštila bolestí.
„Tři dny.“
Podíval jsem se na ruku. Rána byla již téměř zahojená. Otřel jsem si čelo a vstal.
Chargaal se ani nepohnul, ale když jsem padal k zemi, chytil mě.
„Nesmíš vstávat tak prudce. Ležel jsi tři dny, pamatuj na to.“
Nohy jsem téměř necítil a v hlavě mi hučelo.
„Budu si to pamatovat,“ zachraptěl jsem.
Po dalších třech dnech jsem byl v pořádku. Chargaal se o mě staral jako kdybych byl jeho vlastní syn. Tahle péče už mi dlouho chyběla. Otce jsem postrádal od té doby, kdy mi zemřela matka. Táta si našel přítelkyni a odstěhoval se mimo Prahu. Od té doby jsem ho už neviděl. Šest let, proběhlo mi hlavou, když jsem o tom přemýšlel. Pak jsem si vzpomněl na Renatu. Asi má strach. Kdybych alespoň věděl jak jí říct, že jsem v pořádku. František je ještě nemluvně. Co bude dělat sama s dítětem, když já jsem teď tady? A co kluci? Alpy jsou sakra velký. A jestli mě hledají… Tak mě stejně nenajdou, protože jsem v jiným světě…
V této pochmurné náladě jsem seděl asi půl hodiny.
„Co se děje, Tome?“ přerušil mé myšlenky Chargaal, který se posadil vedle mě a podal mi misku s kouřícím gulášem.
„Vzpomínky. Manželka, dítě, kamarádi.“
„Až bude čas, vrátíš se mezi své. Nějakou dobu musíš zůstat zde, bylo to tak předurčeno,“ řekl Chargaal. A jez, než ti to vystydne.“
„Co bude dál?“ zeptal jsem se, když jsem dojedl.
„Zítra začneme s výcvikem se zbraní. Staneš se následovníkem Tuomarů,“ řekl Chargaal s vážným výrazem ve tváři.
„Kdo jsou Tuomarové?“ zeptal jsem se a automaticky jsem sáhl po kytaře.
Najednou jsem měl hroznou chuť na cigaretu, proto jsem začal bezmyšlenkovitě vydrnkávat několik akordů.
„Severští válečníci. Bojovníci, kteří ovládají tělo a meč. Kdysi nás bylo víc. Byli jsme uznávaná kasta těch nejlepších válečníků severu. Po invazi skřetů byli téměř všichni seveřané vyvražděni. Ti, kteří přežili, se uchýlili do nížin a splynuli s ostatními obyvateli. Jen Tuomaři zůstali a bojovali. Nakonec skřetí nájezd přestál jen jeden, který udržoval tuto svatyni. Své umění pak předal vybranému člověku. A tak to šlo až dodnes.“
„Co se stalo, že jsem byl vybrán já?“
„Nevím. Bylo mi řečeno Urawalem, mým mistrem, že můj učedník nesmí být z tohoto světa. Proč, to mi neřekl. Ale myslím, že se to dozvíš, až uzraje čas. Odpočiň si, zítra nás čeká náročný den.“
„Chargaale, mám takový dotaz,“ začal jsem nesměle, chuť na cigaretu mě už zcela ovládla.
„Jen se ptej, Tome.“
„Zeptám se přímo, je zde nějaký tabák?“
Chargaal se zasmál.
„Říkal jsem si, kdy se zeptáš. Držel ses dlouho. Dám ti trochu na dnešní odpočinek, mám tu někde i nepoužitou dýmku. Ale od zítřka budeš držet půst.“
„Souhlasím,“ řekl jsem a usmál se.
„Tome, vstávej!“
Probral jsem se a zamžoural do světla zapálené pochodně.
„Začínáme, tak vstávej.“
Nic jsem na to neřekl a vyhrabal se ze zahřátého lůžka. V rychlosti jsem se oblékl a rozespalý následoval Chargaala. Venku byla ještě tma a dost chladno. Stařec se pohyboval tiše a svižně. Pochodeň zasunul do výklenku ve skále. Teprve v tu chvíli jsem si všiml, že nese dvě pouzdra s meči. Jedno z nich mi hodil.
„Tas a napadni mě. Ukážu ti všechno, co je potřeba znát v boji s mečem.“
Tasil jsem a učinil jsem, jak mi Chargaal řekl.
Celý den jsem se učil kryty, výpady. Jak využít energie soupeře. Kdy držet meč jednou a kdy oběma rukama. Večer jsem byl tak unavený, že mě ani nenapadlo se ptát po tabáku. A tak to šlo den po dni. Z dnů se staly týdny, z týdnů měsíc. Během té doby jsem se neustále učil. Také jsem se neholil a nestříhal. Chargaal mi řekl jak udržovat plnovous a vlasy.
Na konci dvanáctého měsíce jsem seděl venku, naslouchal šumu jarního větru a křiku lovících dravých ptáků.
„Tady jsi,“ ozvalo se za mnou.
Bleskově jsem se otočil s rukou na meči, který jsem nikdy neodkládal.
„Stále ve střehu. To je dobře,“ řekl Chargaal, který byl oblečený ve slavnostním rouchu.
V ruce držel svůj meč.
„Pojď za mnou. Tvé učení je u konce. Dnes ti slavnostně předám svůj meč.“
„Ale co budeš mít ty? Já přeci mám tento meč,“ řekl jsem a poklepal na zbraň která se mi houpala v pouzdře na zádech.
„Staneš se prvním Tuomarem, který bude používat dvě zbraně. Techniku boje si najdeš sám. Ale teď už tiše.“
Rozhodl jsem se tedy, že už se ptát nebudu a šel jsem za starým Tuomarem. Šel o poznání namáhavěji než poslední měsíce. Co chvíli se zastavoval a těžce oddychoval. Tušil jsem, že se děje něco vážného. Ale mlčel jsem. Nechtěl jsem porušit to tíživé ticho. Došli jsme do jeskyně, kde Chargaal otevřel dveře, které přede mnou vždy zamykal. Vešli jsme do místnosti, kde byla nachystána hranice. Byla to velká místnost s mnoha průduchy, které vedly nahoru. Chargaal mi naznačil, abych zůstal stát. Rozhlédl jsem se. Stěny byly pokryty malbami mnoha starých Tuomarů, kteří předávali meč mladým. Další výjevy mi vyrazily dech. Staří tam leželi na hořící hranici. Došlo mi, co bude mým posledním úkolem a zároveň zkouškou.
Chargaal ke mně přistoupil. Automaticky jsem poklekl a sklonil hlavu. Slyšel jsem svist taseného meče. Pak jsem ucítil lehký dotyk na hlavě.
„Vezmi si tuto dědičnou zbraň. Kouzelný meč nejstaršího z Tuomarů. Byl vykovaný z trpasličí oceli a vykalen v krvi skřetů, proti nimž je namířen. Vždy poznáš blízkost skřeta. Jeho jméno je Kargangraš, nebo-li skřetobij. Budiž ti průvodcem, přítelem i rádcem. Nyní se stáváš Tomáši posledním Tuomarem. Tvé přízvisko jest bard díky tvému kytarovému umění. Vezmi své meče, ohněm očisti mysl a vydej se ven ze svatyně. Tvůj úděl tě nemine. Povstaň Tomáši Tuomare Barde.“
Po těchto slovech jsem cítil mírné víření vánku a nesmírné množství energie, která se na mě přenášela z Chargaala skrze meč, který držel v ruce. Vstal jsem. Chargaal mi předal zbraň. Když jsem ji uchopil, stařec padl k zemi. V tu chvíli jsem věděl, co se ode mě čeká. Vzal jsem si druhé pouzdro a zasunul tam kouzelný meč. Pak jsem mlčky se slzami v očích zvedl Chargaalovo nehybné tělo a položil ho na hranici. Bylo zvláštní, že stařec nevážil skoro nic. Byl mnohem hubenější a scvrklejší v obličeji, než když mi zachránil život. Vzal jsem ze stojanu jednu z hořících pochodní a přiložil ji k hranici. Pak jsem se díval, kterak Chargaalovo tělo stravují plameny. Po několika minutách jsem procitl z fascinace plameny.
„Sbohem Chargaale,“ zašeptal jsem do hukotu ohně.
Štětcem, který ležel u stěny spolu s barvami, jsem namaloval celý tento výjev na jediné volné místo na stěně.
|
|
| Názory čtenářů |
24.07.2012 21:48
 fungus2 |
|
24.07.2012 23:39
 josefk
|
Otce jsem postrádal od té doby, kdy mi zemřela matka.
zajímavá věta :) |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|