LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #66579
Autor:	Seregil
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza/Na pokračování
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	23.07.2012 15:00
Počet návštěv:	181
Počet názorů:	7
Hodnocení:	4 1

Prolog

Dlouhý příběh z roku 2006

Poslední Tuomar - Kapitola I.

Ležel jsem ve sněhu. Jen v košili a džínsech. Kamarádi mi dávno zmizeli v nepřehledném terénu skal. Byla mi zima a navíc jsem cítil padající vločky. Cit v rukách i nohách jsem ztratil, už nevím kdy. Chlad a únava. A mrákoty. Ticho.
„Slyšíš mě chlapče?“ ozval se z ničeho nic zvláštní mužský hlas, který mě trochu probral.
Chtěl jsem říct, že je mi zima, ale vyšlo ze mě jen jakési zachrčení. Nemohl jsem se pohnout. Pak jsem ucítil, že jsem zvedán a potom už nic. Mlha mi zastřela vědomí.

„Napij se, ale opatrně, je to horký,“ zaslechl jsem ten samý hlas.
Byla to podivná řeč. Jazyk, který jsem později přirovnával ke švédštině. Zvláštní bylo, že jsem tomu rozuměl.
„Díky,“ zachraptěl jsem a otevřel oči.
Ležel jsem v jakési jeskyni, která byla osvětlena několika lucernami s olejem. Vypadalo to tam jako v nějaké svatyni. Všude po stěnách byly vytesané ornamenty, jakési výjevy z bitev, kde dominovali urostlí vousatí muži s jedenapůlručními meči. Nápisy jsem rozluštit nedokázal. Pak jsem svou pozornost soustředil na svého zachránce.
Starý vrásčitý muž s bílými vlasy a vousy. Vysoký asi jako já, oblečený v kožešině. Měl šedé oči, které v jeho věkem sešlém obličeji zářily jako hvězdy.
V ruce držel misku s kouřícím nápojem, který voněl po jalovci. Pokusil jsem se posadit. Byl jsem tak zesláblý, že se mi to podařilo až napotřetí. Vzal jsem misku a opatrně upil.
„Kde to jsem?“ zeptal jsem se, když jsem nápoj vypil.
„V nitru hory Noorgekamp. Já jsem Chargaal strážce svatyně Tuomarů,“ odpověděl stařec a vzal mi misku z ruky.
„Já se jmenuji Tomáš a byl jsem s přáteli na výletě. Ztratil jsem se,“ vysvětlil jsem svou situaci.
V tu chvíli mi došlo, že Noorgekamp mi vůbec nic neříká. Byl jsem na zimní túře s kamarády ve švýcarských Alpách. Procházeli jsme se na jednodenní výpravě, když nás zastihla bouře. V mlze se mi ostatní ztratili.
Něco tu nesedí, pomyslel jsem si.
„Jak se jmenují tyto hory?“ zeptal jsem se po chvilce.
„Chewlapské pohoří,“ řekl Chargaal s úsměvem. Vítej v Ardenopomském kraji.“
Zůstal jsem jako opařený. Chewlapské pohoří a Ardenopomský kraj mi vůbec nic neříkaly.
„Odpočiň si. Musíš načerpat síly, čeká tě mnoho velkých věcí,“ přerušil stařec mé chmurné myšlenky.
Než jsem stačil cokoliv říci, přemohla mě únava. Usnul jsem ukolébán tichem jeskyně.

Ráno dalšího dne mě Chargaal odvedl k horské bystřině. Byla zima, ale nesněžilo. Opláchl jsem se. Voda byla příjemně teplá.
Asi jeden z vroucích pramenů, blesklo mi hlavou.
„Co bude teď?“ zeptal jsem se pak.
„Umíš hrát na nějaký hudební nástroj?“ položil mi otázku Chargaal.
„Kdysi jsem hrával na kytaru,“ řekl jsem při chůzi.
Chargaal už nic neřekl a když jsme došli zpět do jeskyně, vybalil z kůží kytaru.
„Zahraj, co umíš,“ řekl a posadil se naproti mně.
Vzal jsem kytaru a prohrábl struny. Najednou mi bylo jedno, co se bude dít dál. V tuto chvíli jsem se chtěl ponořit do starých kytarových songů, které jsem kdysi hrával. Metalica, Elvis Presley, Scorpions, U2 a mnoho dalších. Zprvu jsem nejistě vydrnkával akordy. Po hodině jsem znovu nabyl zapomenutou jistotu. I když stále to nebylo úplně ono. Kytara nebyla dobře naladěná a občas mi z paměti vypadávaly akordy.
„Budu muset víc cvičit,“ pronesl jsem a odložil jsem kytaru.
Chargaal pokýval hlavou.
„Připravím něco k jídlu, zatím zkus tu kytaru naladit.“
S těmito slovy se zvedl a odešel.
Pustil jsem se tedy do ladění.

Tak ubíhaly dny, týdny. Cvičil jsem a ladil kytaru. Mimoto jsem si dával kondiční procházky po okolí.
Po druhém měsíci přišel Chargaal a posadil se naproti mně.
„Zahraj mi tvoji nejoblíbenější skladbu, Tome.“
Přikývl jsem a hrábl do strun. Chvilku jsem preludoval a přemýšlel, kterou skladbu bych Chargaalovi zahrál. Tears in heaven od Erica Claptona. Ta byla moje nejoblíbenější. Soustředil jsem se a dal do toho všechno, co jsem cítil, když jsem tu skladbu slyšel poprvé. Tehdy mě uchvátila a rozehrála bouři pocitů. Vložil jsem to tedy do dalších akordů. Nevědomky jsem přidal do této skladby nové prvky.
Když jsem dohrál, Chargaal se mírně pousmál.
„Myslím, že jsi připraven na výcvik,“ prohlásil a odešel hlouběji do jeskyně.
Asi se trochu projdu, řekl jsem si a odložil kytaru. Přes ramena jsem si přehodil plášť z vlčích kůží a vydal se ven.
Asi hodinu jsem se toulal po okolí jeskyně. Stále mi nešla z hlavy Chargaalova poslední slova, co myslel tím výcvikem?
Najednou se ozval ohlušující řev. Když jsem vzhlédl, spatřil jsem pokulhávajícího medvěda. Viděl jsem, že z boku mu trčí zbytek šípu. Evidentně se ho snažil vytrhnout, ale podařilo se mu ho jen zlomit. Nevím, kde se to v ten okamžik ve mně vzalo. Prostě jsem se mu díval upřeně do očí a blížil se k němu. Medvěd jen zamručel, ale nehýbal se. Přišel jsem k němu a položil ruku na jeho ránu.
Pomůžu ti, neboj se mě, oslovil jsem ho v duchu.
Bude to bolet? Zaslechl jsem v myšlenkách.
Jen trochu, vyslal jsem myšlenku.
Rychle jsem vytrhl šíp a ránu překryl rukou. Myslí mi probíhala slova, která jsem poznával. Byla to hraničářská kouzla. V tu chvíli mi to divné nepřišlo. Uchopil jsem jedno z těch slov a dal mu volnost. Rukou, kterou jsem překrýval medvědovu ránu, mi projela svíravá bolest. Ucukl jsem. Po zranění nebylo ani stopy. Zůstala jen jizva. Slova z hlavy mi zmizela. Bolest z ruky pomalu ustoupila. Medvěd stál na místě. Rozhodl jsem se ho znovu dotknout.
Děkuji ti, člověče, zaslechl jsem, když jsem na něho položil ruku.
Není za co, utíkej za svou družkou, vyslal jsem myšlenku.
Když se medvěd odkolébal, otočil jsem se a vydal se zpět. Celou cestu mi to vrtalo hlavou. Kde jsem přišel k tomu, že ovládám základní hraničářská kouzla?
Nedokázal jsem si to vysvětlit. V okamžik, kdy jsem vešel do jeskyně, jsem ztratil vědomí.