„Kurnikšopa, co se stalo?“ zeptal se Faran, když procitl.
Šimon stál nad ním a podal mu svoji čutoru. Kněz se napil a usmál se.
„Voda je ten nejlepší lék,“ pronesl Šimon. Rozhlédni se a řekni mi, co vidíš.“
Faran se rozhlédl po louce.
„Dokázali jsme to,“ hlesl udiveně.
„Přesně tak, Farane,“ usmál se Šimon a podal mu ruku.
Kněz pomalu za paladinovy pomoci vstal, oprášil se, sebral hůl a prázdný měch.
„Hodně pomohla ta bohyně,“ poznamenal a zálibně se podíval na klidně vyhlížející louku, která nahradila mýtinu. Dokonce i ty pokroucený stromy se narovnaly. Nestačím zírat.“
„Pojďme zpět, Farane. Tohle bude potřebovat hodně odpočinku a hlavně – musíme to zapít. My dva,“ řekl Šimon.
„To máš recht, Šimone,“ kývl hlavou Faran.
„Ano, je to tak, kněže a paladine,“ ozval se mužský hlas.
Na louce se z ničeho nic objevil elf.
„Buď zdráv, Alahare Estehevi,“ uklonil se Faran.
„I vy, lidé Zlomu,“ pousmál se elf, který se svou předchozí podobou nemrtvého již neměl nic společného.
Nyní před nimi stál pohledný světlovlasý elf, jehož hnědé oči byly plny zvláštního svitu, což mu v celkově mladistvém vzhledu přidávalo důvěryhodnosti.
„Chci vám poděkovat. Za to, co jste dokázali. Já od našich bohů získal status Cestovatele. Budu brouzdat světem, který se nyní zove Azeroth a budu sledovat činy všech živých bytostí,“ řekl po chvilce ticha.
„Takže ti byl vrácen dar života, chápu-li to dobře, Alahare,“ pousmál se Šimon.
„Ano,“ kývl hlavou elf, který se opíral o cestovní hůl. Ale až můj úkol skončí, připojím se ke svému lidu.“
„Půjdeš s námi?“ zeptal se Faran. Můžeš začít pouť z naší vsi.“
„Půjdu rád.“
Po těchto slovech se všichni tři odebrali na cestu do Lekartu.
„Nyní je tam bezpečno,“ říkal Šimon Rostijanovi při pozdní večeři. Jen by mě zajímalo…“
„Ptej se, Šimone,“ vyzval ho starosta.
„Necítili jste něco zvláštního při lovu toho medvěda?“
„Upřímně řečeno, já si na nic nevzpomínám,“ zamyslel se Rostijan. Byl jsem tak nějak zabranej do toho lovu, takže … Teď si uvědomuju, že nic.“
„Myslel jsem si to,“ pokýval hlavou paladin a otočil se na Farana. Zřejmě lovecké nadšení prolomilo čáry, které obklopovaly tu mýtinu, Farane.“
„Na tom něco bude,“ přitakal kněz a krátce pohlédl na Alahara, který neznatelně kývl.
„No hlavně, že teď bude klid,“ pronesl Rostijan spokojeně a prohrábl svůj měšec. Tady ti vyplatím odměnu, na který jsme se s ostatníma dohodli, Šimone.“
„Zadrž, Rostijane,“ zarazil ho paladin. Stačí, když mi dáte jídlo na další putování a trochu vína. To mi bude stačit jako odměna. A také nějaké jídlo tady pro Alahara. Je po dlouhém putování unaven a zásoby mu došly.“
„Věděl jsem, že jseš správnej paladin, Šimone, zařídím to,“ kývl hlavou Rostijan a schoval měšec.
Po té se všichni čtyři pustili do jídla. Vesničané nešetřili dobrotami, takže na stole byl kus studené srnčí pečeně, nějaké kančí klobásky, několik druhů uzeného masa se zvláštní směsí koření, žitný chléb, nekvašené pšeničné placky, teplá ovesná kaše ochucená česnekem a cibulí, džbány s vínem, vodou a pivem a v neposlední řadě také láhev s domácí bylinnou pálenkou.
„Už kvůli vašemu uzenému bych klidně zůstal žít tady u vás,“ pronesl po jídle Šimon. Co tam všechno dáváte za koření?“
„Nebudeš se zlobit, když ti to neřeknu? Je to naše letitý tajemství, myslím postupy při výrobě tý směsi koření,“ řekl s úsměvem Rostijan.
„Nebudu se zlobit,“ zavrtěl hlavou Šimon a blaženě se usmál. Prostě to bylo moc dobrý a mě by to docela zajímalo. Ale tajemství je tajemství. Tím vaše vesnice získala svoje kouzlo.“
„Vyřídím to těm správným lidem,“ řekl Rostijan a obrátil se na Alahara. Pane Alahare, co tebe přivádí do našich končin, mohu-li se zeptat?“
„Cestování, Rostijane,“ pronesl elf a vyndal ze svého vaku umně vyřezávanou dýmku a váček s tabákem. Je libo tabáku?“
„Rád si dám,“ zazubil se Rostijan a z kapsy u kalhot vyndal svoji dýmku.
Šimon i Faran s díky odmítli a sledovali, kterak si oba kuřáci užívají rituálu napěchování a následné zapálení dýmky.
„O jé,“ pronesl Rostijan s výdechem. Ten je. Cítím dobře trochu vanilky?“
„Cítíš rostlinu, které my říkáme Eseh Teraspa,“ pokýval hlavou elf. Ve vašem jazyce tedy vanilku.“
„Eseh Teraspa. Co to znamená?“ zeptal se Rostijan.
„Voňavý sen,“ zazněla odpověď.
Oba kuřáci se pak odmlčeli a vychutnávali si voňavý tabák, který brzy zaplnil celou místnost. Po chvilce se Rostijan rozhovořil o životě ve vesnici a její historii. Tu a tam jej doplnil Faran a Alahar se Šimonem pozorně naslouchali všem příběhům a pověstem. Rostijan i Faran se ukázali jako velice dobří vypravěči, kteří posluchače nenudili. Těsně před druhou hodinou ranní se pak starosta i kněz omluvili a odebrali se do svých domů.
„Tak co soudíš o této vesnici, Alahare?“ zeptal se Šimon elfa.
„Rostijan i Faran jsou dobrými představiteli této vsi,“ začal hovořit Alahar. Myslím si, že vzhledem k tomu, co Faran spolu s tebou dokázal, se některé věci začnou měnit zde. Svět doznal mnohých změn a dle mých informací dozná dalších. Mám za to, že tys to tu svým zvláštním a nenásilným způsobem rozhýbal, Šimone.“
„To je i Faranova zásluha,“ usmál se Šimon. A také koneckonců i Rostijanova. Vede tuto vesnici velmi dobře.“
„Líbí se mi, že si nepřivlastňuješ všechny zásluhy, Šimone,“ pronesl Alahar. Jsi pro mne neustálým zdrojem inspirace a cti.“
„Byl jsem tak vychován,“ řekl Šimon. A plně se s tím vším ztotožňuji. Proto jsem se nakonec nevydal cestou svého otce a děda.“
„Vyprávěj mi o tvém rodu, Šimone,“ vyzval paladina elf. Rostijan, Faran a i všichni ostatní v této vsi se k tobě chovají s respektem, který není způsoben pouze tím, žes paladinem.“
„Není příliš o čem hovořit, Alahare,“ zamračil se Šimon. Můj děda je Rock Delhár přezdívaný Běsovlad a táta Fran Delhár s přízviskem Chranovlad. Oba se proslavili svými činy a to nejen válečnickými. Válečnictví dědu nasměrovalo cestou Zuřivosti – je nejzuřivějším bojovníkem. Oproti tomu táta se stal bojovníkem Ochráncem. Oba spojuje i jejich druhé řemeslo, kterým je kovařina. K té jsem také přičichl a musím uznat, že není nad to stát nad výhní, bušit do žhavého železa a vytvářet nástroj či zbraň. Oba, děd i otec, jsou mnohem lepší kováři než já.“
„Hovoříš o obou v čase přítomném, ale domýšlím si, že ve tvé tváři jsou vtisknuty jisté zkušenosti. Hádám, žes tak pětadvacet let stár a v tom případě by tvému dědu by mohlo být, myslím, tak osmdesát let,“ přerušil ho elf.
„Je mi sedmadvacet,“ pousmál se smutně Šimon. Můj děda zemřel před třiadvaceti lety, ale byl povolán mezi nemrtvé. V současné době je uložen v rodinné hrobce v kataleptickém spánku. Probudí se, pokud bude potřeba jeho válečnictví.“
„Nestačím se divit, Šimone,“ vydechl překvapený Alahar. Jsou nějaké písemnosti o tvých předcích?“
„Můj otec sepsal dědův životopis a napsal i nějaké písně,“ řekl Šimon, který v tu chvíli pocítil zvláštní touhu tomuto elfovi říci všechno.
„Zvláštní,“ hlesl Alahar.
„Co?“ zeptal se Šimon, který procitl z toho zvláštního transu.
„Vše, cos mi řekl, Šimone,“ zazněla odpověď. Děkuji ti za příjemný rozhovor.“
„I já tobě, Alahare,“ řekl paladin, na něhož dolehla únava. Asi se uložím ke spánku. Dnes toho bylo opravdu hodně.“
„I já jsem unaven, Šimone a potřebuji spočinout na lůžku. Příjemné sny ti přeji.“
Po těchto slovech se elf zvedl, vzal si své věci a odešel na půdu, kde měl rozestlané lůžko. Šimon vstal od stolu, přešel k posteli, sundal si boty a zhroutil se do peřin již tvrdě spící.
|
|
1
josefk 
fungus2 