„Starej se o ni, Lve,“ řekl Šimon ráno v šenku.
Všichni byli již po snídani, seděli u stolu a popíjeli horký mošt. Velen jim předtím vyplatil třicet zlatých jako odměnu za zabití Achafíji.
„Počkaj, Šemon, čo tym chceš řect?“ zeptal se ho trpaslík.
„Musím se vydat na cestu,“ odpověděl paladin.
„Nemožeš ostat o deň dyl?“ zeptal se Lev a vzápětí si odpověděl. Nemožeš, chapem.“
„Věřím, že se ještě potkáme, Lve,“ usmál se paladin a mrkl na něho.
Pak vstal od stolu a pobral si svoje věci.
„Měj se dobře, Šimone,“ pronesla Ravena tiše. Ráda jsem tě poznala.“
„I já tebe, Raveno Bílá.“
„Co ja budem řekat. Nikakda som sa nenaučil lučit,“ zabručel Demetrius. Však sa ještě stretneme, Šimone.“
„Na shledanou, Demetrie.“
S těmito slovy jim Šimon mávl na pozdrav a opustil hostinec.
„Odcházíš, Šimone?“ zastavil ho na návsi Velen.
„Achafíja je mrtvá a mě čekají další úkoly,“ odpověděl paladin.
„Mám takový dojem, že se v Azerothu něco mění, že?“ zeptal se starosta.
„Snad to budou změny k lepšímu,“ řekl Šimon tiše. Sbohem, Velene. Ať se daří tobě i tvé vesnici.“
„I tobě, Šimone. A díky.“
Oba muži si potřásli pravicí a paladin pak svižným krokem opustil vesnici. Vydal se zpět na západ do Ilistrijského hvozdu.
Musím tě najít, Ester, pomyslel si Šimon při chůzi a mimoděk utáhl přezku na pouzdře s mečem, které měl přehozeno přes rameno.
Dvanáctý den cesty Šimona zastihl v horské vesnici Lekart nacházející se v Alpakarském pohoří, které byly na cestě do Ilistrijského hvozdu. Místní horalové mu poskytli přístřeší i stravu bez jakéhokoliv ptaní, protože dobře znali harorský rod Delhárů, z něhož Šimon pocházel.
„Kam se chystáš, pane Šimone?“ zeptal se ho Rostijan, hlavní lovčí vesnice a starosta v jedné osobě.
Chci se vrátit na nějaký čas k elfům,“ pronesl Šimon a upil vína z nabídnutého měchu.
„Tvoje povolání ti asi nedovolí se usadit, co, pane Šimone?“ další otázka ošlehaného Rostijana, který mu podal kus uzeného jeleního masa a kukuřičnou placku.
„Kdo ví, Rostijane,“ pokrčil rameny Šimon a zakousl se do voňavého uzeného.
„Možná bych pro tebe měl kšeft, pane Šimone,“ pronesl po jídle Rostijan.
„Povídej,“ vyzval ho paladin. A pro tebe jsem jen Šimon. Žádný pán. A to i když se náhodou honosím dědičným titulem.“
„Jak říkáš, pa.. teda Šimone,“ kývl hlavou lovec. Tak teda. Moji dva lovci onemocněli podivnou chorobou.“
„Pokračuj.“
„Lešek Brok a Ovanomar Leci. Dva mí nejlepší chlapi. No ale abych ti řek, vo co kráčí. Byli jsme před tejdnem na lovu medvěda, kterej voba zle pokousal. Jak jsme zjistili po jeho zabití, maso bylo nepoživatelný. Další dva chlapi – Fran Piskoř a Tomáš Walen po prvních soustech pečenýho vocasu začali zvracet krev. Oba jsou už vyléčený. Zato Lešek a Ovanomar jsou furt mimo. Nehejbaj se a ani nedejchaj.“
„Co jste udělali s tím zvířetem?“
„Spálili jsme ho. Tesáky a drápy jsme zakopali mimo vesnici.“
„Podívám se na ty raněné a i na Frana a Tomáše, jen pro jistotu. A pak mě zavedeš na místo, kde jste ulovili toho medvěda. Ještě není tolik hodin a já jsem celkem odpočatý.“
„Co řekneš, to bude.“
Po těchto slovech se oba muž zvedli a odešli ze Šimonova dočasného obydlí.
„Co říkal váš ranhojič?“ zeptal se Šimon, když v lazaretu prohlédl Leška a Ovanomara.
„Horká nemoc, ale nějaká podivná. S ničim podobnym se Faran nesetkal,“ odpověděl Rostijan. Zkoušel všecko možný.“
Šimon pokýval hlavou, položil dlaně na obličej nehybného Leška. Nechal uplynout léčivou sílu skrze své zaklínadlo. To samé provedl i s druhým lovcem. Oba po té začali normálně oddechovat v klidném hlubokém spánku.
„Ještě si tak týden oba poleží,“ pronesl pak Šimon a otřel si zpocené čelo. Zavolej mi ty dva uzdravené.“
„Frane, Tomašu!“ křikl ven Rostijan.
Vzápětí do lazaretu vstoupili dva hřmotní zarostlí chlapi. Šimon se zavřenýma očima nechal plynout další zaklínadlo.
„Moje podezření se potvrdilo, Rostijane,“ řekl, když otevřel oči. Můžete jít chlapi. Dnes a zítra to moc nepřehánějte s kořalkou.“
„Slyšeli jste?“ otočil se na ně starosta.
„Jasný, Roste,“ kývl hlavou ten vyšší z dvojice.
„Můžete jit,“ propustil je pak Rostijan, a když oba lovci odešli, otočil se na Šimona. Co to teda je, Šimone?“
„Horká nemoc z mrtvolného jedu,“ odpověděl paladin.
„Myslel jsem, že mrtvolnej jed roznáší ghúlové,“ podivil se Rostijan.
„Zřejmě ten medvěd byl už dávno mrtvý, ale ožil díky mě záhadné magii. Zavedeš mě na to místo?“
„Samozřejmě. Je to tak tři hodinky svižný chůze. Vezmu s sebou ještě dva chlapy.“
S těmito slovy opustili lazaret. Rostijan zašel do jednoho z domků na návsi a po chvilce vyšel ven doprovázen dvěma téměř identickými dvojčaty. V rukou drželi dlouhé luky s tisového dřeva a u pasů se jim v pouzdrech houpaly lovecké tesáky.
„To jsou Levi a Lubo Ristanovi,“ představil je Rostijan. Taky byli na tom lovu.“
„Jsme vám k službám, pane,“ uklonil se jeden z nich. Já jsem Levi. Brácha je němej, takže za voba mluvim já.“
„Těší mě,“ kývl jim Šimon na pozdrav.
„Tak jdem, ať jsme brzo zpátky,“ řekl Rostijan.
Po těchto slovech se vydali na cestu.
„Tak tady to bylo,“ pronesl Rostijan, když po třech hodinách dorazili na místo lovu.
Šimon se rozhlédl po mýtině vroubené pokroucenými duby a hikory a s hlubokým nádechem zašeptal slova svého zaklínadla. Jeho oči se rozzářily modrým svitem a všichni tři lovci po té vylekaně ustoupili dva kroky od paladina.
Kdysi dávno zde bitva se odehrála, slyšel Šimon hlas svého kouzla. Tři sta let tomu jest. Krvavá bitva zapomenutých hrdinů. Tehdy ještě Horda ani Aliance neexistovala. Elfové a trpaslíci tu žili. Orkové a taureni vyprovokováni lidmi k bojům byli. Zuřiví bojovníci taureni a zuřiví orčtí šamani tu nějaké elfy a trpaslíky při pronásledování lidí zabili. Obzvláště brutálním způsobem. Celé místo zakleté jest. Mrtví tu občas vstanou a svůj nemrtvý život žijí. To zvíře zraněné bylo a své života kroky tu dochodilo. Pak mezi zdejší nemrtvé vstalo a vraždilo. Před časem však do spánku se ponořilo. Nakonec lovce zde vidím, kterak s medvědem probuzeným bojují. Toť vše.
Šimon vydechl a přísvit v jeho očích zmizel.
„Pane,“ oslovil ho Rostijan.
Paladin se na něho otočil.
„Musím to tu vysvětit. Jděte zpět do vesnice a přiveďte vašeho kněze nebo šamana, máte-li tu někoho takového,“ řekl tiše.
„Jak říkáš, Šimone,“ kývl hlavou Rostijan. Pošlu sem Farana, není sice vysvěcenej kněz, ale má zdělání v tomhle směru.“
„Snad to bude stačit,“ zabručel Šimon. A ať vezme čerstvou čistou vodu, ideálně ze studánky.“
„Vyřídím to,“ řekl Rostijan. Chceš, aby tu s tebou ostali Levi s Lubom?“
„Není to nutné,“ zavrtěl hlavou Šimon a všiml si, že oba bratři si úlevně oddychli. Ale musíte spěchat, ať se to vše stihne před setměním.“
„Poběžíme,“ řekl Rostijan.
Všichni tři lovci se otočili a rozeběhli se zpět do vsi. Šimon vytasil meč a posadil se k jednomu z pokroucených dubů.
Není to příliš hezké místo, pomyslel si přitom.
Cítil zatuchlý pach a v mysli se mu honily podivné vidiny. Když zavřel oči, viděl taurenské bojovníky, kterak svými sekerami a kladivy zabíjí zdejší obyvatele – elfy a trpaslíky. Dále viděl orcké šamany, kteří pochytali několik žen a dětí a děsivým způsobem je vyslýchali za použití nejkrutějších mučících praktik.
„K čertu,“ zaklel Šimon a otevřel oči. Tohle není dobré.“
Náhle zašuměl vítr ve větvích stromů, jako by mu mýtina skrze pokroucené duby a hikory chtěla něco sdělit. Paladin se pomalu postavil a začal čarovat.
„Sílu mi dodej, Artemiras. Tak jak jsem žádal bohy o požehnání ve víře, žádám já tebe, jakožto mocnost paladinskou. O to žádám, tak jak jsem žádával již několikrát. To proto, aby se zde mohlo ulevit krajině nákazou zlých skutků zasažené. Prosím a děkuji,“ odšeptal modlitbu a pevně sevřel svůj meč.
„Rušíš,“ ozval se hlas těsně vedle něho.
Šimon se ohlédl. Spatřil vedle sebe stát elfa. To, že to je elf, poznal jen díky tvaru uší. Jinak už dávno tento muž s elfem neměl nic společného. Kůži měl rozpraskanou, místy odpadlou, takže prosvítaly kosti. Místo očí jen prázdné otvory, jejichž temnota byla ponuře děsivá. Z úst mu vylézali červi a ve splihlých roztřepených šedých vlasech se proháněl divný vánek, který k paladinovi donesl silný zápach rozkladu.
„Kdo jsi?“ zeptal se Šimon a sklonil meč.
Elf sebou trhl a ustoupil krok od paladina.
„Jsi první, kdo se mě nejdřív zeptal, než zaútočil, člověče,“ zachraptěl nemrtvý a z úst mu vypadli další červi.
„Nechci ničit život, ať už je jakýkoliv,“ pronesl Šimon. Jmenuji se Šimon Filip Delhár. Prozradíš mi i ty své jméno?“
„Překvapuješ mě, Šimone Filipe Delháre,“ řekl nemrtvý syčivě. Cítím z tebe velkou kněžskou sílu, avšak v ruce třímáš meč. Hádám tedy, žes paladinem. Já se jmenuji Alahar Estehevi a jsem z dávno zapomenutého rodu elfů Vehei.“
„Neznám tvůj rod, Alahare Estehevi. Dle toho, co cítím díky své magii, tak jste byli svého rodu poslední, kteří zahynuli zde na tomto místě.“
„Ano, tak jest, Šimone Filipe Delháre. Avšak po smrti nemáme klid. Nyní jsi nás svou přítomností vyrušil. Táži se tě tedy, co tu pohledáváš, v místě nejprokletějším?“
„Chci zjistit, co mohu udělat pro to, abyste již netrpěli. Vím, že částečně jsou na vině ti lidé, kteří vaším krajem prchali a zatáhli vás do svojí války. Proto se jakožto člověk chci omluvit a učinit něco pro klid vašich duší.“
„A jakožto paladin máš i určitou moc, jak shledávám,“ řekl Alahar zamyšleně. Však vás lidi stihlo naše prokletí. Ti, jenž tudy prchali, zemřeli obzvláště krutou smrtí, což ovšem nepřineslo žádné zadostiučinění. Jen další léta, co léta, staletí útrpného nebytí v tomto světě. Máš takovou moc, abys nás vytrhl z bytí nemrtvého stavu? Protože jestli ne, tak zahyneš smrtí našeho prokletí. Ač lidé byli našim srdcím blízcí, nemáme na ty prchající příjemnou vzpomínku. Ta poslední se váže k naší smrti. Potažmo i ke smrti našich přátel, trpaslíků z rodu Barkam-Wham. Máš tedy poslední šanci odejít, Šimone Filipe Delháre, aniž bys byl vtažen do toho starého prokletí.“
„Nemám, co bych ztratil, Alahare Estehevi,“ odtušil Šimon. A za ten risk to stojí. Chci, aby se vám všem dostalo zaslouženého odpočinutí. Bohužel vaše životy vám to nevrátí, to mě na celé věci mrzí nejvíce.“
„Neustále mě překvapuješ, Šimone Filipe Delháre,“ usmál se nemrtvý. Staniž se tedy tak, jak jsi řekl.“
S těmito slovy nemrtvý elf zmizel a na mýtině se zatmělo.
„Pane?“ oslovil ho člověk, který stál po jeho levici.
„Faran, že?“ otočil se na něho Šimon.
„Ano, pane,“ pokýval hlavou ranhojič, který v jedné ruce držel měch s vodou a v druhé tlustou dubovou hůl s drobnými kněžskými rytinami. Stál jsi tu asi půl hodiny obklopený svojí aurou a hovořil jsi s nějakou postavou, ale víc nedokážu říct. Nemohl jsem se ani pohnout.“
„Jak jsi na tom s vysvěcením, Farane,“ zeptal se ho Šimon.
„Nic moc, pane,“ sklopil zrak Faran. Spíš teda nic, protože k závěrečnýmu ceremoniálu jsem nedošel, jelikož jsem odmítnul složit přísahu k bohům.“
„A čemu věříš, když ne bohům?“
„Sobě, svým blízkým a lidem v nouzi, v tom hledám svojí sílu, pane.“
„Tak to jsi v tomto případě můj člověk, Farane,“ pronesl s úsměvem Šimon a poklepal ho po rameni. Podívej se tady na tu mýtinu a řekni mi, co vidíš.“
Faran pokýval hlavou a rozhlédl se. Pak zavřel oči a chvíli se soustředil.
„A k čertu,“ ulevil si Faran, když otevřel oči. No, pane, asi jsi mě zatáhl do docela solidní šlamastyky.“
„Víš, co by se stalo, pokud teď odejdeš?“ zeptal se ho Šimon.
„No úplně tupej nejsem. Ale máš recht, že se s tím musí něco udělat. Je to náš průser respektive našich předků. Průser, kterej tu doutná, jestli mi rozumíš.“
„Řekl jsi to dost výstižně, Farane,“ pousmál se Šimon. Takže s tebou můžu počítat?“
„To si teda piš,“ kývl hlavou nevysvěcený kněz. Co bych pak vyprávěl dětem? Pokud bych teda nějaký vůbec stihl mít. Řek bych jim, paladin Šimon tehdy zahynul ve spárech nemrtvejch a já jsem uprchnul, abych si zachránil kůži? Ne to teda rozhodně ne. Lepší umřít teď ale pokusit se, než pak chcípnout a pak tu bloudit jako další zatracená duše.“
„Máš kuráž, to se mi líbí, Farane,“ zasmál se Šimon. Řeknu ti tedy jen pár věcí. Věř si co možná nejvíce. Bude se ti to hodit, protože tohle nebude jen tak ledajaká procházka růžovým sadem.“
„Počítám s tím, pane.“
„Pro tebe nejsem pán, Farane,“ řekl Šimon. Ber to tak, že jsme kolegové, protože i já sbírám sílu ze sebe samého v kontaktu s jednou jedinou bohyní, která je na odchodu z Azerothu.“
Faran překvapeně zalapal po dechu nad tímto přiznáním.
„Paladin bezvěrec?“ zeptal se, když se vzpamatoval.
„Paladin Sebevlad, Farane, to je, myslím, přesnější,“ zazněla odpověď.
„To se mi líbí,“ pokýval hlavou Faran. Víra v sebe je jistota. Ale nesmí se přecenit, aby z toho nebylo sobectví.“
Tentokrát byl překvapený Šimon a proto pohlédl na tohoto nevysvěceného kněze s respektem.
„Dáme se do toho,“ řekl Šimon po chvilce, když se vzpamatoval.
Faran jen mlčky kývl. V tu chvíli je obklopila zvláštní aura, která mysli obou mužů propojila. Faran opřel svoji hůl o nejbližší strom, mlčky obřadně pozdvihl měch a polil vodou Šimonův meč a pak ruce. Po té mu Šimon podal meč a vzal si měch. Obřadně mlčky polil vodou Faranovu hůl a posléze knězovy ruce. Potom se zhluboka napil a předal měch Faranovi, který mu vrátil meč a dopil zbytek vody. Prázdný měch pak obřadně položil vedle svojí hole, kterou pak uchopil oběma rukama. Oba muži pak znehybněli a vyslali svá kouzla do prostoru mýtiny.
Za žádných okolností nesmíme couvnout, Farane, vyslal myšlenku Šimon a pevně sevřel svůj meč.
Necouvneme, Šimone, zazněla odpověď a ve Faranových očích se rozžalo posvátné světlo.
Šimon se obklopil hustou změtí svých zaklínadel a v jeho pohledu se zračila síla bohyně Artemiras, která k němu začala promlouvat. Vše slyšel i Faran.
Nyní k tobě hovořím podruhé, Šimone Delháre. A poprvé k tobě, kněže Farane. Situace prokletí, které obklopuje toto místo, je zlá. Po tři sta let se neudálo nic, co by ji mohlo zlepšit. Vy jste si vložili na bedra úkol, který by mohl být nad vaše síly. Máte však k dispozici dvě věci, které vám cestu vašich kouzel mohou usnadnit. Tou první je vaše odhodlání změnit něco, co nebylo ta tři staletí změněno. Druhou věcí jest vaše víra. Víra v sama sebe. A pak je tu věc třetí, kterou já vkládám do vašeho snažení. Je to mé vlastní požehnání k tomuto činu. Já bohyně paladin Artemiras vám oběma žehnám. Nechť se vám kouzla zdaří. Staniž se.
Po těchto slovech, která oběma mužům proudila v myslích, se kolem nich objevila oslepující bílá záře, která je zcela pohltila. Ozval se křik, řinčení zbraní, sténání umírajících, mučených a vítězoslavný pokřik z mnoha rozzuřených hrdel. Před jejich očima se začalo znovu odehrávat to, co se na té mýtině událo před třemi sty lety. Faran se neubránil slzám bezmoci. Šimon zbledl a pocítil hrůzu, která celou situaci vystihovala a kterou cítili umírající.
Nesmím podlehnout té hrůze, pomyslel si přitom.
Nenechám tě podlehnout, Šimone, vyslal vzkaz slzící Faran a zapotácel se.
Šimon vyslal hojivý dotek ke svému slábnoucímu kolegovi, který se pak mírně pousmál. V tu chvíli oba muže obklopila další zvláštní síla. Celá scéna jim zmizela z očí a nahradila je rozkvetlá louka obrostlá rovnými duby a hikory. Pak jim vědomí zastřela rudá mlha.
|
|
fungus2 
josefk 