| Prolog |
|---|
Nechal jsem myšlenkám volný průchod...
Předem upozorňuji, že to více než méně navazuje na Johannův příběh.... |
|
| Johannův příběh - II. |
„Ahoj Martine.“
„Zdravíčko Johanne, jak se daří?“
„No… Řekl bych, že dobře. Chtěl jsem ti jen oznámit, že za týden se žením.“
„Huf… tak tos mě dostal. Bereš si Simonu?“
„Koho jinýho jsi myslel?“
„Trochu si rejpu, dyť mě znáš,“ ozval se Martinův smích v telefonu.
„Mám decentní problémek. Nemám ještě svědka, šel bys?“
„Ježišmarjasosefku… to víš, že pujdu a rád!“ vykřikl radostně Martin.
„Kde to máte?“ optal se ještě.
„V kostele v Malenovicích,“ odpověděl Johann.
„Jsi pokřtěn?“
„No to víš… Dal jsem na Simonu, křest proběhne ve stejný den, na přípravu chodim už měsíc.“
„To se zas vožerem… Hostinu budete mít kde?“
„To je ještě v řešení. Takže počítám s tebou za týden. Jo a stav se dneska večír na hřbitově za Malenovicema.“
„Asi v osum?“
„Tak nějak. Zatím ahoj.“
„Je tu nechutná kosa,“ řekl Martin místo pozdravu, když spatřil Johanna, který zlehka přeskočil nízkou hřbitovní zídku.
„Cos potřeboval?“ zeptal se pak, když se Johann usadil na jeden náhrobek.
„Chtěl jsem s tebou konzultovat tu cestu do Maroka.“
„A kvůli tomu mě taháš na tenhle Bohem zapomenutej hřibitůvek?“ potřásl hlavou Martin.
V tu chvíli, kdy to řekl se kolem obou kamarádů zvedla bílá mlha.
„No nejen kvůli tomu Martine,“ ozval se Johannův hlas zpoza mlhy.
„Do pytle práce, co to ksakru je?!“ zařval Martin, když se rozplynula mlha.
Oba stáli na louce, která byla obklopena sedmi menhiry, které byly obrostlé mechem. Johann se pousmál.
„Vítej v Dominii, Martine.“
„Dominii? To mi něco říká,“ zamumlal Martin, když opatrně ohmatával jeden z menhirů.
„Zdravím vás poutníci,“ ozval se příjemný hlas a zpoza jednoho menhiru vystoupila štíhlá světlovlasá dívka oděná v kožených kalhotách a upnuté lněné košilce.
„Druidka?“ prohodili k sobě oba kamarádi současně.
„Jsem členkou Benálského vojenského uskupení. K druidskému učení mám ještě daleko,“ usmála se dívka, položila luk s toulcem na zem a usadila se k patě největšího menhiru.
Martin se usmál na oplátku a poklepal Johannovi na rameno.
„Jak se dostaneme zpátky?“ procedil tiše mezi zuby.
„Myslíš, že kdybych to nevěděl, tak bych tě sem tahal? Užívej si, aspoň podnikneme něco s tim tvym panděrem.“
Martin chtěl něco namítnout, ale pak se bleskurychle otočil, aby zachytil letící šíp.
„Jsi mistr, zdá se, žes nezapomněl Martene Quodale,“ ozval se hlas, který vycházel z černého dýmu, který se uprostřed louky vytvaroval do podoby vysokého muže se sveřepými rysy.
Dívka vyskočila, popadla luk a chystala se vystřelit. Johann k ní rychle přiskočil.
„To by k ničemu nevedlo. Je to Ishanův stín. Jeden z našich starých nepřátel v zemi Dominia,“ vysvětlil jí.
„Myslela jsem, že Ishan byl zabit dvěma mocnými… To chceš říct, že vy dva jste ti Nevidění?“
Johann jen němě přikývl.
Jo. Jak ti holka mám říct, že když mi bylo šestnáct, tak jsem poprvé ochutnal karetní hry Magic the Garthering. A že jeden kluk měl kartu černé magie, která se jmenovala Ishan. A byla to karta, která udělila Martinovi smrtelné zranění. Samozřejmě jen ve hře. A že pak Martin toho kluka v druhé hře porazil. Jsou věci, který ti fakt říct nemůžu, protože bys nevěřila.
Mezitím Ishanův stín hodil k Martinovým nohám zlomený luk.
„Buď proklet Martene Quodale!“
S těmito slovy se Ishanův stín rozplynul. Na zemi po něm zůstal meč a kožená kazajka.
Martin mlčky sebral meč a navlékl si kazajku.
Pak se obrátil na dívku a Johanna.
„Tak ti nevím Johanne. Asi si budeš muset najít jinýho svědka. Já tu budu muset dost dlouho zůstat, než se najde někdo, kdo zlomí Ishanovu kletbu.“
Pak se Martinovi zakalil zrak, kůže na těle, kde to bylo vidět, mu zešedla a vlasy zčásti vypadaly, zčásti zbělaly.
„Martine, vzbuď se!“ zatřásl ležícím Martinem Johann.
„Dyť tu zmrzneš, neblbni. Já tě nemohl najít tady na tom Bohem zapomenutým hřbitůvku.“
„Toho nevzbudíš Johanne,“ ozval se tenký hlásek za Johannem.
Johann se otočil a spatřil malého krtka, který si kapesníkem čistil sluneční brýle.
„Ahoj Holzavenesi…“ pozdravil ho překvapený Johann.
„Se divíš, že tu jsem, co?“
„No to víš, že jo…. Posledně jsme si moc nepokecali, co tvoje stará? Dnes nepřijde?“ usmál se Johann.
„Kuš potvoro,“ vyprskl Holzavenes.
„No tak se nedurdi. Spíš mi řekni, co mam teď dělat?“
„Mam ti vyřídit vod trpaslíka, že až se voženíš – to koukáš, že to vim, co – máš sebrat manželku, meč, kazajku, modrou růži a máte se stavit tu na tutom hřbitově. Teda… po svatební noci. Tady se pětkrát votočit a říct heslíčko,“ vychrlil Holzavenes.
„A to heslíčko zní jak?“
„Jo to mi ten tvůj známej Zombík napsal na kus papíru, počkej chvilku.“
Holzavenes pak chvilku prohraboval batůžek, který vytáhl z krtince.
„Tady… Hmmm… Takže po votočce říct dvakrát rychle Dýmku nacpu konopím, konopím nacpu dýmku. Tedy nevim, co je tak dobrý na kouření konopí… Já z těch kořínků dělám jenom mastě, mý starý pomáhaj na klouby, ale kouřit??“
„Takže musíme se Simonou do Dominie?“
„Hele já jenom dement.. teda vyřizuju, co mi trpaslík a Zombík řekli, abych vyřídil,“ zdvihl pracičky v obranném gestu Holzavenes a hlasitě si odkýchl.
„Hm. To je pěkný a co teď s Martinem,“ řekl spíš k sobě Johann a upřel zrak někam mezi náhrobky.
„Prej ho máš uložit někam do chladna, to mi řikal Zombík,“ vysmrkal se Holzavenes.
„Prej, aby neztratil nemrtvý jádro. Prže, kdyby ztratil nemrtvý jádro, nemoh by se vrátit mezi živý. Jo málem bych zapomněl, mam tě pozdravovat od Kaily.“
„To je kdo probůh?“ zeptal se Johann, který otvíral starou márnici.
„Prej jste se potkali u menihirů, je to taková milá holka s lukem,“ vysvětloval Holzavenes.
„Jo už vim, ta druidská adeptka, členka vojenského uskupení v Benálii,“ řekl Johann a opatrně přenesl Martinovo tělo do márnice, kterou pečlivě zatarasil.
„Nó, to je vona,“ přikývnul Holzavenes.
„Co budeš dělat ty Holzavenesi?“ zeptal se ho Johann, který se vyšvihnul na zídku.
„No… Myslel jsem, že bych ti moh jít za svědka. Oblek mam s sebou,“ pronesl stydlivě krtek.
Johann se zamyslel.
„Inu. Proč ne. Když už Simona má jít se mnou, tak ať se na to připraví. Pojď, vezmu tě do kapsy, nebo chceš na rameno?“
„Spíš na rameno, esli můžu prosit,“ řekl Holzavenes.
Během několika minut odcházel Johann s Holzavenesem na rameni směrem k Malenovicím.
|
|
| Epilog |
Tak poprosil bych tebe Igore (až bude čas) a tebe Humble (jak ti to vyjde)
a ostatní jak budou chtít... |
|
Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Seregil', 11.05.2004 14:21.
| Názory čtenářů |
06.05.2004 21:26
 hajka 
|
jojojojojojojojo * |
07.05.2004 07:55
 johanna
|
nejsem dobrej cidič prozaikových kvalit tak jen... prima :)
už se těším na pokračování, krtek mne fakt bere (((: |
07.05.2004 09:27
 Humble
|
Předchozí část byla určitě lepší, tohle ale vypadá jako úvod k dalšímu pokračování, kde se to teprve rozehraje, takže hodnocení by bylo poněkud předčasné. Tip.
johanna: Krtek je řízek, žeru ho snad od dvou let :o) |
07.05.2004 15:51
Hester
|
taky těším :-)* |
11.06.2004 18:49
Reni
|
paráda... |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|