Ve vesnici Liput v království Armejském žil v malém domku potulný šermíř Sírdan. Kdysi byl panošem lorda Malkaviena. Od té doby, kdy se lord vydal na dalekou cestu s tajným posláním, žil Sírdan sám. Z ušetřených peněz si koupil stádo ovcí, psa a domek na okraji vesnice. Svůj meč měl stále při sobě a kroužkovou zbroj svlékal jen na noc, to pro případ že by se ho ujal nějaký rytíř. Sírdan byl mlčenlivý, vysoký muž, který se rychle s vesničany spřátelil díky své neúnavné píli v práci a ochoty pomoci. Brzy se naučil stříhat ovce a jeho sýr byl vyhlášený po celém širém okolí.

Jednou k večeru seděl Sírdan na mezi a četl si v knize Právo rytířské. Ovce se klidně pásly obíhány psem Arakem. Najednou se ozval podivný ryk, který vydal Říšan, největší beran ve stádu. I Arak se rozštěkal. Sírdan zaklapl knihu, vyklepal dýmku a rozhlédl se. Na okraji lesa poblíž pastviny stál obrovský vlk. Za ním se z lesa trousili další vlci. Arak zavrčel. Sírdan se zvedl a popadl svůj oštěp, který nosil, když odcházel pást. Meč si přehodil přes rameno. Ovce neklidně bečely a semkly se jedna ke druhé. Stádo obcházel Říšan, který bojovně ryčel. V tu chvíli se obrovský vlk proměnil v člověka, ze země sebral šaty a oblékl se. Sírdan vykročil k tomu podivnému muži.

„Děsíš mi ovce,“ oslovil ho.

Muž se pousmál. Ozvalo se zakručení z jeho břicha

„Dej mi desátek svého stáda. Já a mí vlci jsme již dlouho nejedli,“ pronesl muž k Sírdanovi.

Sírdan zamyšleně pokýval hlavou.

„Jak se jmenuješ?“

„Jsem Waren a jsem vlkodlak,“ představil se vlčí muž.

„Já jsem Sírdan. Dám ti desátek svého stáda, ale ty mi na oplátku do roka a do dne najdeš tu nejlepší pastvinu pro mé ovce.“

„Souhlasím,“ usmál se Waren.

„Ruku na to,“ napřáhl k němu Sírdan pravici.

Waren ji stiskl a podíval se mu zpříma do očí.

Sírdan pak šel a vybral tři ovce, které zařízl.

„Do roka a do dne, pamatuj Warene!“ zavolal na vlkodlaka Sírdan, když se zbytkem stáda odcházel k domovu.

„Nezapomenu Sírdane,“ ozvalo se za praskotu kostí.

Když pak za soumraku zaháněl ovce do ohrady, zastavil se u Říšana, který bez hnutí stál před ohradou.

„Proč jsi to udělal Sírdane?“ zamručel beran.

„Dobrých pastvin je pomálu. Všude, kam chodíme, je již spaseno a ovce mě živí, Říšane,“ odpověděl Sírdan.

Beran pokýval hlavou.

„Vlkům se nedá věřit, dej na mě Sírdane,“ zabručel a vklusal za ovcemi do ohrady.

Ráno dalšího dne se Sírdan se svými ovcemi vydal do lesa doufaje v lepší pastviště. Po dvou dnech  bloudění lesem, kdy ovce spásly, co mohly a za neustálého Říšanova brumlavého proklínání, dorazili na nádhernou louku, která přímo lákala ke spasení. Sírdan se vítězoslavně usmál na překvapeného Říšana.

„Jen se napaste ovečky moje,“ oslovil své stádo a sedl si k patě staletého dubu. Z mošny vytáhl měch s vínem a zhluboka se napil. Pak si nacpal dýmku, zapálil si a spokojeně zabafal.

„Haló, bojovníku,“ ozvalo se ze stromu.

Sírdan vzhlédl. Spatřil nádhernou dívku v kožených kalhotách a lněné tunice, která seděla na jedné silné větvi.

„Odveď své ovce,“ oslovila ho a seskočila dolů.

„Proč bych to dělal?“

„Toto je posvátná elfí louka. Prosím odveď své ovce,“ obrátila se na něho dívka a pohladila překvapeného Říšana, který dosud spokojeně přežvykoval.

„To jsem nevěděl spanilá dívko,“ zvedl se Sírdan.

„Odeženu tedy své ovce, ale poraď mi, kde bych našel nějakou dobrou pastvinu?“

„S tím ti bohužel neporadím. Dovolím ti jediné, nechť se tvé ovce zde napasou, ale pak už se sem nikdy nevydávej.“

Sírdan pokýval hlavou.

„Dobrá tedy, učiním, jak říkáš dívko.“

„Elwer,“ špitla dívka.

„Tvé jméno?“

Dívka přikývla a plaše se usmála.

„Já jsem Sírdan.“

„Já vím bojovníku.“

„Jak…“

„Neptej se. Lord Malkavien je přítelem elfů.“

Sírdan přikývl, to byla pravda, jeho pán elfům mnohokrát pomohl.

Pak se oba, Sírdan i Elwer pohroužili do mlčení, při němž sledovali spokojené ovce. Ptáci švitořili ve větvích a celková nálada louky byla příjemně kouzelná.

K večeru se Elwer zvedla.

„Je čas Sírdane.“

Sírdan pokýval hlavou, vyklepal dýmku a uchopil svůj oštěp.

„Říšane, Araku, jdeme!“

Říšan pokýval svou mohutnou hlavou a postrčil některé ovce, které nereagovaly na Arakův štěkot.

„Buď zdráva Elwer.“

„I ty Sírdane,“ rozloučila se elfka a zmizela mezi stromy.

Dny plynuly jeden za druhým. Sírdan střídavě pásl své ovce, střídavě připravoval sýr a stříhal a zpracovával vlnu.

Právě když jednoho večera stříhal poslední ovci, zaslechl dusot kopyt. Vzhlédl a spatřil kymácejícího se jezdce na koni. Rychle dostříhal ovci a vyšel z ohrady. Spatřil unaveného muže v rytířské zbroji s emblémem Armejského orla na prsou. Sírdan přiskočil k rytířovu koni a chytil jeho uzdu.

„Jste v pořádku sire?“ oslovil rytíře.

„Zdravím tě pastevče… ehm v kroužkové košili?“ prohodil překvapeně rytíř.

„Býval jsem panošem,“ odpověděl mu Sírdan a pomohl mu slézt z koně.

„Pojďte. Vidím, že jste unaven. Odpočinete si u mě.“

Rytíř si Sírdana přeměřil.

„Myslím, že etiketa může jít stranou. U koho jsi sloužil?“ zeptal se, když se ztěžka usadil na lavici před domkem.

Sírdan mezitím odsedlal koně, dal mu vodu a vyhřebelcoval ho.

„Byl jsem u lorda Malkaviena,“ řekl Sírdan, když pak usedal vedle rytíře.

„Páni a to ses dobrovolně stal pastevcem?“ podivil se rytíř, když si sundal přilbici.

„Ano, pane. Začetl jsem se do knih a zaposlouchal se do ozvy denní dřiny,“ odpověděl Sírdan.

„To je řeč správného muže. Jak se jmenuješ?“

„Sírdan.“

„Mé jméno je Ragnar,“ představil se rytíř a nabídl mu pravici.

Sírdan ji stiskl a usmál se.

„Jste na cestě za konkrétním cílem, sire?“

„Ano jedu…“

„Jsem to ale nezdvořák,“ zalamentoval Sírdan.

„Pojďte do mého domu, nejdřív se najíte, napijete a odpočinete si, pak si promluvíme,

budete-li chtít.“

Sírdan připravil večeři, která se skládala z chleba, skopového masa, sýra a vína.

„Nevěřil bych, že je to taková dobrota,“ pochvaloval Sírdanův sýr rytíř Ragnar.

„Inu, člověk se naučí mnohému,“ řekl Sírdan skromně a pohladil loudícího Araka.

Když Ragnar dojedl a dopil, vyšel ven a usadil se na lavici. Sírdan si k němu přisedl a nacpal si dýmku.

„Jdu na baziliška,“ povzdychl si Ragnar. „Už dlouho sužuje vesnici Turonil na severu Armeje.“

„Něco jsem o něm slyšel,“ prohodil Sírdan. „Prý se nikdo z těch, kteří se na něho vydali, ještě nevrátil.“

„Ano, to je pravda,“ povzdychl si Ragnar.

„Mohu vám nabídnout své služby, jako páže?“ otázal se rytíře Sírdan.

Ragnar si ho přeměřil a viditelně se rozveselil.

„Chlape, samo nebe mi tě přivedlo do cesty! Takový člověk, který sloužil královu příteli, tak ten musí mít nějaké zkušenosti. Jak dlouho tu žiješ Sírdane?“

„Bude to už šest let,“ odpověděl Sírdan.

„Pojď tedy se mnou a vydobij si své ostruhy!“

Sírdan se usmál a potáhl z dýmky.

„Vyrazíme ráno, sire?“

„Máš komu bys předal své stádo?“

„To zařídím ještě dnes. Vy se natáhněte a já si to skočím do vesnice zařídit.“

Sírdan se zvedl, vešel do domu a rozestlal postel. Pak se vydal do vesnice.

„Buď zdráv Sírdane,“ oslovil přicházejícího pastevce Rybar vesnický hrobník.

„I tobě přeji zdraví Rybare. Chtěl jsem se zeptat, tvůj syn Alim je schopný zvládnout stádo ovcí?“

Rybar se zamyslel.

„Co je to za otázku Sírdane?“

„Chystám se vejít do služby k rytíři Ragnarovi a potřebuji, aby mi někdo pohlídal stádo, než se vrátím.“

Rybar pokýval hlavou.

„Beztak se jen fláká po venku. Jak dlouho budeš pryč?“

„Nevím, počítám, že měsíc nebo dva. Jdu pomoci siru Ragnarovi s baziliškem.“

„Aha. V tom případě ještě zajdi za starostou, já seženu Alima,“ zvedl se Rybar.

„Díky,“ řekl Sírdan a nasměroval své kroky ke starostovu domu.

„Buďte zdráv starosto,“ pozdravil Sírdan, když vešel do domu.

„Zdravím, Sírdane. Co tě přivádí v tuto pozdní hodinu?“

„Ráno vyrážím se sirem Ragnarem na baziliška. Ovce ponechám na starost Rybarovu synovi.“

„Takže ses přece jen dočkal Sírdane?“

Sírdan se usmál a pokrčil rameny.

„Inu, to je tvoje věc. Co se týká toho baziliška… Podaří-li se vám ho zahubit, přines mi prosím jeho zuby. Slyšel jsem, že jeden čaroděj by mohl uzdravit mou ženu. Potřebuje k tomu právě baziliščí zuby.“

„Pokusím se vás nezklamat starosto,“ uklonil se Sírdan a otočil se ve dveřích.

„Hodně štěstí, Sírdane:“

„Díky.“

„Tak co Alime? Šest stříbrných na ruku teď a až se vrátím, tak ti dám dalších šest.“

Alim, vytáhlý třináctiletý výrostek se zazubil.

„A co když se nevrátíš?“

„Pak jsou ovce tvoje,“ odvětil Sírdan a odpočítal šest stříbrných.

Alim si vzal mince a napřáhl pravici.

„Pohlídám ti ovce, Sírdane, věřím, že se vrátíš.“

Sírdan stiskl nabízenou ruku a usmál se.

„Přeji ti hodně štěstí,“ řekl Alim a také se usmál.

„Díky. Stav se zítra v šest.“

„Sire, vstávejte,“ zacloumal Ragnarem Sírdan.

Ragnar se vztyčil na posteli.

„Co se děje!?“ vykřikl a tápal po zbrani.

„To jsem já Sírdan, váš nový panoš!“

„Ach ano,“ vzpamatoval se rytíř.

„Zatím sbalím nějaké jídlo a pití,“ řekl Sírdan. „Snídani máte na stole.“

Ragnar rychle vstal, usmál se a opláchl se u studny.

To je ale chlapík tenhle Sírdan, pomyslel si přitom.

Když dosnídali, Sírdan předal Alimovi oštěp a klíč od domku.

„Starej se o ně dobře. Věřím, že si nějak poradíš,“ řekl Sírdan Alimovi, upravil si kroužkovou zbroj a přiostřil meč brusným kamenem.

Alim setřel slzu a usmál se.

„Hodně štěstí pánové.“

„Nastav mi to zrcadlo pořádně,“ zašeptal Ragnar, který v jedné ruce svíral meč a v druhé hořící louči.

Sírdan držel zrcadlo a natáčel ho podle toho, jak pomalu postupovali temnou chodbou. Najednou se ozvalo zařvání. Ragnar ťal svým mečem po zvuku, který se ozval nebezpečně blízko. Sírdan spatřil baziliška, který se plně soustředil na Ragnara, jenž kolem sebe máchal mečem. Louči zahodil a volnou rukou si přikryl hledí, aby jej bazilišek nemohl svým pohledem zkamenět. Sírdan vida, že bazilišek si ho nevšímá, tiše odložil zrcadlo a tasil svůj meč. Ještěr snadno uhnul nemotorným ranám Ragnarova meče a pařátou smetl rytíře k zemi. Už se chystal svou tlamou zahryznout ležícího Ragnara, když náhle ucítil bolest. To Sírdan vyskočil baziliškovi na záda a vbodl svůj meč zhora až po jilec do netvorova krku. Bazilišek zařval a zazmítal se. Sírdan spadl na zem a rychle se odvalil stranou. Ragnar si dovolil rychlý pohled na baziliška, který se těžce raněn sápal po Sírdanovi. Rychle se zvedl a ukončil boj ranou, kterou oddělil hlavu od netvorova těla.

„Dlužím ti život Sírdane,“ ozval se první Ragnar.

„Totéž bych mohl říci i já sire,“ zvedl se Sírdan a sebral ze země svůj meč. Pak vyrazil z baziliškovy tlamy zuby a uschoval je do váčku.

„Slíbil jsem je starostovi,“ vysvětlil pak Ragnarovi.

„Já vezmu hlavu jako důkaz,“ přikývl Ragnar, sebral baziliškovu hlavu a vložil ji do torny.

Když oba vylezli ze zbořeniště starého hradu, kde se nestvůra zdržovala, všichni přítomní vesničané propukli v jásot. Ragnar se usmál a vytáhl netvorovu hlavu.

Dva dny trvalo rytířovi a pážeti než se vymotali z přízně vesničanů. Sírdan i Ragnar dostali nové koně, rytířovi vyspravili zbroj a vybavili oba na cestu jídlem a pitím, kolik jen soumaři mohli unést.

„Pojedu teď ke dvoru,“ oslovil mlčícího Sírdana Ragnar. „Pojeď se mnou, stačí ještě, aby ses zúčastnil rytířského klání a ostruhy rytířského stavu tě neminou.“

„Pojedu rád, ale nejprve musím splnit slib, který jsem dal starostovi,“ pokýval hlavou Sírdan.

„Dobrá, přijeď do Arnaku za dva měsíce, vyjednám vše potřebné,“ řekl Ragnar a obrátil svého koně směrem na sever. Sírdan přivázal uzdu zbývajícího soumara k hrušce sedla a rozloučil se s Ragnarem.

„Za dva měsíce jsem tam jak na koni,“ zahlaholil Sírdan a pobídl svého koně směrem na východ, odkud oba vyjeli.

„Sírdan přijel!!!“ ozval se výkřik jednoho z dětí, které si hrály na okraji vesnice.

Z domů vybíhali vesničané a obklopili Sírdana, který se na všechny usmíval.

Starosta k němu přišel jako poslední. Sírdan sotva jej spatřil, sáhl do záňadří a vyňal váček, který mu předal, když seskočil z koně.

„Jsem tvým dlužníkem,“ řekl starosta a usmál se.

„Ne starosto. Jen díky tobě mě tví lidé přijali mezi sebe. Pokud někdo někomu něco dluží, jsem to já,“ odvětil vážně Sírdan.

Když se pak dosyta v hospodě navyprávěl o boji s baziliškem, vydal se ke svému domku. Tam už u ohrady stál Alim, který přehlížel stádo a počítal ovce.

„Zdravím Alime.“

Alim se otočil a usmál se. Arak se radostně rozštěkal a rozběhl se ke svému pánu. Říšan zaryčel a přiběhl ke kraji ohrady.

„Zprávy tě předběhly Sírdane. Jsi vskutku hrdina,“ řekl Alim a pohladil Araka.

Sírdan se usmál a mrknul na Říšana.

„Vidím nějaké přírůstky ve stádu,“ oslovil pak Alima.

„Když já jsem Říšanovi nějak nedokázal zabránit …“

„Upřímně řečeno,“ přerušil zmateného Alima Sírdan. Já to taky nikdy nedokázal.“

„Zde je tvá odměna Alime,“ dodal pak a odpočítal z měšce šest stříbrných.

„Díky.“

„Měl bych na tebe ještě prosbu Alime.“

„Povídej Sírdane.“

„Potřeboval bych, abys ještě čtvrt roku mé stádo hlídal. Dám ti pak osmnáct stříbrných, co ty na to?“

Alim se zamyšleně opřel o ohradu.

„Vypadá to, že se před tebou otevírá nová cesta, že jo?“

„I tak by se to dalo říci.“

„Souhlasím. Ohlídám tvé stádo. Našel jsem nějaké pastviny a zima se blíží. Dám to tu do pucu.“

„Výborně. Odměna tě nemine. Vždy svému slovu dostojím.“

„Však já vím Sírdane. Sleduj hlas svého srdce.“

„Kdepak jsi na toto moudro přišel, Alime,“ usmál se Sírdan a opřel se o ohradu vedle mladíka.

„Přečetl jsem si několik tvých knížek. Při pasení je vždycky tolik času.“

Sírdan se usmál a poklepal Alima po rameni.

„Však také ty svému štěstí neujdeš, věř mi. Zítra vyrážím…“

Po dvou měsících se objevil vysoký muž v kroužkové zbroji na černém koni ve městě Arnak. Projížděl městem a mlčky se rozhlížel.

„Haló Sírdane,“ ozvalo se z jedné uličky.

Sírdan pohlédl tím směrem. Spatřil Ragnara, který se z uličky vypotácel a zapínal si kalhoty.

„Sesedej a pojď na pivo. Zítra budeš oficiálně představen králi, což se musí zapít.“

Sírdan tedy sesedl a přivítal se s rytířem. Svého koně zavedl do stáje, sundal sedlo a koně vyhřebelcoval. Pak vešel do krčmy, kde to hlaholilo příjemně veselou atmosférou. Přisedl si k Ragnarovi, který popíjel s jedním elfem oděným do zeleného pláště a jedním holohlavým a mohutným chlapíkem, který se na Sírdana usmál a poplácal ho po rameni.

„Poměrně jste se proslavili tim baziliškem,“ oslovil ho.

Sírdan se usmál a přihnul si z přineseného korbele.

„Možná bys měl zájem o další prácičku,“ nepřestával hlaholit holohlavec.

„Jen povídej pane,“ zbystřil Sírdan.

„Cherub se menuju,“ představil se holohlavý pořízek. „A tadyk ti představuju slovutného druida mistra Elhelma.“

Elf se pousmál a pokynul Sírdanovi na pozdrav.

„Tak povídej Cherube,“ řekl Sírdan a pokynul elfovi.

„Tři dny jízdy na sever je ve skalách zřícenina hradu. A tam černokněžník Samar vězní Xamidalu krásnou princeznu ze Západního království. Zatím, kdo se tam vydal, se nevrátil. Král Asiurk, otec princezny vypsal odměnu tisíc zlaťáků a ruku princezny tomu, kdo ji vysvobodí.“

„Zajímavé,“ pronesl Sírdan. „Myslím si, že by to mohl být čin hodný rytíře.“

„Sírdane, varuji tě. Ta cesta je hodně mizerná a říká se, že princeznu hlídá Medúza, která…“

„… umí člověka proměnit svým pohledem na kámen,“ doplnil Ragnara Sírdan. „Vím o tom. Cosi jsem slyšel po cestě. Ale, co může být lepší, než vysvobodit princeznu ze spáru zlotřilého černokněžníka?“

„Asi máš pravdu, je to rozhodně lepší než rytířské klání,“ řekl zamyšleně Ragnar.

„Představíte mě králi a pak vyrazím na cestu,“ řekl Sírdan, když dopil pivo.

Ragnar přikývl a objednal další rundu.

Takto se veselili až do pozdních nočních hodin, kdy pak Sírdan usnul v malém pokoji, kam ho Cherub s Ragnarovou pomocí dotáhl.

„Tak jak je Sírdane?“ oslovil ho u snídaně Ragnar.

„Hlava mě bolí jak střep,“ zívnul Sírdan a napil se čaje.

„Dej si panáka domácí kořalky, to tě postaví na nohy,“ poradil mu s úsměvem Ragnar. Za dvě hodiny buď připravený, jdeme ke dvoru, představím tě jako svého panoše.“

„Rozumím sire,“ kývl Sírdan a pustil se do snídaně.

Mezitím šenkýřka na Ragnarův pokyn nalila dva kalíšky kořalky, které jim pak přinesla.

Sírdan dojedl a podíval se na kalíšek.

„Nevím, zda snesu nějaký alkohol takhle po ránu,“ začal váhavě a pozvedl kalíšek.

„Buď to ustojíš nebo to vyzvrátíš,“ usmál se Ragnar.

„Tak to pěkně děkuji,“ zašklebil se Sírdan.

„Tak na ex,“ zavelel Ragnar a obrátil do sebe kalíšek.

Sírdan neváhal a následoval rytířova příkladu. Trochu se mu protočily oči, jak kořalka zahřála v žaludku. Pak se mu rozlil pocit blaženého tepla.

„Ták,“ ulevil si Ragnar. Umyj se a oblékni si šaty, které jsem ti dal na postel v tvém pokoji. Vyzvednu tě.“

„Díky sire,“ přikývl Sírdan a vydal se do svého pokoje.

„Jak ze škatulky,“ pochválil šeptem Sírdana Ragnar, který stál ve špalíru v královské komnatě ve své zbroji. Mezitím špalírem procházel impozantně stavěný muž s prošedivělými skráněmi a stříbrnou korunou na hlavě. Lidé ve špalíru se ukláněli. Král se usmíval a pomalu prošel kolem užaslého Sírdana a usmívajícího se Ragnara.

„Žadatel Sírdan a jeho rytíř Ragnar, nechť předstoupí,“ oznámil herold, stojící vedle trůnu, kam král usedl.

Ragnar vykročil k trůnu a Sírdan šel o dva kroky za ním. Přesně dle etikety rytíře a panoše.

Když rytíř došel ke trůnu uklonil se a poklekl na levé koleno. Sírdan se taktéž uklonil a poklekl na pravé koleno.

„Vida našeho samotářského rytíře a oddaného služebníka království Armejského,“ promluvil král a pokynul Ragnarovi, který vstal.

„Neméně jsme vděčni i šermíři Sírdanovi, kdysi služebníku našeho velkého přítele lorda Malkaviena,“ pronesl král a pokynul Sírdanovi, který povstal a uklonil se.

„Baziliškova hlava byla vypreparována a pověšena na hlavní bránu našeho města,“ pokračoval král.

„Dovolte výsosti, abych vyzvedl kvality Sírdana. Zachránil mi před tou bestií život,“ promluvil Ragnar.

Král pokýval hlavou.

„Je potřeba, abys prošel turnajem Sírdane,“ oslovil ho král.

„Mám lepší návrh sire,“ oslovil krále Ragnar.

„Ven s tím, Ragnare,“ usmál se král, zatímco většina přítomných zatajila dech nad rytířovou drzostí.

„Dva mí přátelé se včera večer vydali na průzkum Stoských skalisek. Každý ví, že tam černokněžník Samar vězní princeznu Xamidalu.“

„Vím, co chceš naznačit,“ přerušil ho král. Nechť tedy Sírdan projeví své kvality v dalším hrdinském úkolu. Král Západního království by mohl pak s námi uzavřít spojenectví. Žehnám ti Sírdane. Nemeškej již více v tomto hradě a vydej se na cestu.“

Sírdan se uklonil a pak vyběhl z paláce. Svůj běh zastavil až v krčmě, kde si sbalil věci na cestu, zaplatil útratu a sešel do stáje. Osedlal svého koně a vyskočil do sedla. Vyjel do ulic a než padl soumrak byl již několik mil za městem.