„Vybral sis.. chrchllgrrrr… dobře,“ zasípal Zombík, když Karel odešel do své lóže.

„Myslíš ten štít?“ optal se Johann, když se posadil na prázdný sud od vína.

„Jo… echrl… chrání proti magii, ale nic jsem ti neřek.. echrlgrl…“ vychrlal pár červů Zombík.

Johann přikývl a přivoněl k plátku růže, kterou mu Zombík daroval při prvním setkání.

Stále voní, pomyslel si. Co ta se mnou všechno zažila. Jak ji tak mnul mezi prsty, začala se rozpadat a rozplývat do modrošedého dýmu, který překvapeného Johanna obklopil.

„Jen se nadechni… chrlchrch,“ zachroptěl Zombík, který ho sledoval.

Johann tedy poslechl Zombíkovy rady.

„Jdi … chrchl… seš na řadě,“ pobídl ho s úsměvem Zombík.

Johann svižně nakročil do arény. Ozval se jekot. Johann však křik nevnímal. Cítil ty davy na ochozech. Upíral svůj zrak na zahalenou postavu, která v levé svírala těžký meč, v pravé dýku.

„Zemřels, Johanne,“ konstatovala suše postava a teatrálním gestem odhodila plášť.

Johann mlčel a díval se na Martena, který se zlehka přibližoval. Johann zakroužil svým mečem výzvu soupeři. Marten vyrazil dýkou, zároveň se obtočil kolem Johanna a udeřil mečem. Johann lehce odskočil a ránu mečem vykryl štítem. Dýka jej jemně řízla po pravé tváři. Marten se otočil na místě a sekl shora mečem a zároveň bodl dýkou z nemožného úhlu na slabiny. Johann dýce nastavil štít a ránu mečem srazil svou zbraní. Soupeři od sebe odskočili.

„Škrábanec pro zahřátí Johanne,“ křikl Marten posměšně a mlýnkem vykryl Johannův útok.

Johann se rozpřáhl k další ráně. V poslední chvíli změnil seknutí mečem a štítem udeřil Martena na nekrytou hlavu. Po této ráně Marten padl k zemi. Johann ťal mečem. Marten se v poslední chvíli odvalil stranou a bodl vleže dýkou. Johann ladně přeskočil jeho ruku a jedním sekem mu ji oddělil od těla. Marten se rychle zvedl. Z rány mu během mžiku oka vyrostla nová ruka. Na zemi zůstala ležet jen dýka.

„Není mi přáno bojovat dýkou?“ zeptal se s úšklebkem. V narostlé ruce se mu objevil bič.

„Uvidíme, jak se vypořádáš s tímhle,“ dodal ještě a švihl.

 Johann se protočil pod svištícím bičem a ťal bočním obloukem na Martenovo břicho. Marten na poslední chvíli nastavil meč do rány. Nezabránil však proříznutí kazajky a škrábanci na břichu.

„Půjčka za oplátku Johanne?!“ křikl Marten, když odrazil další Johannův útok.

Marten pak roztočil bič a šlehl, přitom se přiblížil k Johannovi a bodl mečem. Bič se Johannovi omotal kolem krku. Bodnutí se vyhnul ladným obloukem, přičemž vší silou ťal do biče. Marten při té ráně klopýtl a pustil přeseknutý bič. Johann odhodil meč a rychle odmotal zbytek biče. Štítem odrazil útočícího Martena a sebral ze země svůj meč.

„Dobrá, tak ani bič. Co bys řekl na vyrovnaný boj?“ křikl Marten a v jeho volné ruce se zhmotnil velký kulatý štít.

Oba soupeři chvilku kroužili jeden vedle druhého. Ani jeden z nich nevnímal bouřící arénu.

Simona držela Holzavenese v náruči, s napjetím sledovala oba bojující a tiše se modlila. Holzavenes mlčel a jen bafal ze své dýmky.

„Johann to zvládne Simonko,“ zakřičel náhle a pohladil ji po ruce.

Simona přikývla a v očích se jí zaleskly slzy. Oba se pak zrakem vrátili zpět na bojující v aréně.

Johann právě vykryl štítem Martenův útok a sekl z boku. Marten se sklonil a udeřil štítem zespoda. Úder Johanna odhodil na zem. Marten k němu přiskočil a sekl mečem. Johann na poslední chvíli nastavil štít. Marten odskočil a zaujal obranný postoj. Johann se mátožně zvedl. Zprudka oddechoval a vyplivl dva zuby. Instinktivně odrazil ránu, která mu směřovala na krk. Chvilku odrážel Martenovy výpady. Ustupoval, těžce oddechuje. Zaslechl jakési volání.

„Johanne, Mano tě ochrání, pamatuj…“

V ten okamžik jakoby do něho vjela obrovská síla. Odrazil jeden z dalších Martenových výpadů a rozmáchl se plnou silou štítem. Marten byl úderem odhozen k zemi. Johann neváhal a sekl mečem. Uťatá ruka třímající meč odlétla stranou. Johann pak zasypal Martena sérií úderů, které Marten ztěžka vykrýval svým štítem. V jeden okamžik Johann sekl tak silně, že Martenův štít praskl a rozdělil se ve dví.

Marten vztáhl k Johannovi ruku.

„Johanne příteli, to jsem já Martin Kvído…“ řekl trhaně.

Johann se napřáhl k poslední ráně. Ovanul ho zvláštní dým linoucí se z Martenovy ruky. Pak se dým usměrnil kolem štítu a zmizel. Johann zamrkal a rychlým sekem uťal Martenovi hlavu.

Aréna přímo vybuchla jekotem, když znehybnělo Martenovo tělo a na jeho místě se objevil Martin Kvído.

„Ty vole Johanne,“ oslovil oddechujícího přítele Martin.

„Dokázals to. Jseš fakt hustej kamarád,“ dodal pak a poklepal ho po rameni.

Johann se smutně usmál.

„Není to všechno. Musím ještě odrovnat Ishanův stín,“ prohodil k Martinovi. „Pojď za mnou.“

Oba přátelé se odebrali do kobky, ze které jim kynul Zombík.

Tam už čekala Simona, která se ihned pověsila na Johanna a začala ho líbat.

„Chvílemi jsem myslela, že máš na kahánku, ale dokázal jsi to.“

„Ještě není zcela vyhráno,“ povzdechl si Johann, když ho Zombík ošetřoval.

„Musíme sejmout toho zmrda Ishana,“ prohodil zamyšleně Martin.

„A na starost si ho vezmu já,“ dodal ještě.

Johann k němu překvapeně vzhlédl.

„Marte.. Martine Kvído,“ začal Holzavenes, který seděl Simoně na rameni. „To asi nepude. Vem si, že jste byl pod Ishanovým prokletím.“

„Holzavenes má pravdu Martine,“ souhlasil Johann. „Na Ishana půjdu já. Ty zůstaň se Simonou a Holzavenesem v lóži. Mimochodem, kde je Karel?“

„Jakej Karel?“ nechápal Martin.

„Achaar,“ řekli ostatní najednou.

„Ty píste, takže Karlik z naší party je tu taky?“

„Stal se dračím patriarchou po smrti Dagiraaze,“ vysvětlil Johann.

„Jako drak?? To si děláš kozy,“ zakroutil nevěřícně hlavou Martin.

Chvilku Johanna sledoval. Pak se pomalu posadil na jeden z prázdných sudů.

„Ty vole,“ ulevil si.

„Přesně tak,“ přisadil Johann „Kde je tedy Karel?“

„Musel odletět, ještě stále se v Dominii bojuje a draci drží důležité pozice,“ pronesl Holzavenes.

„A co bude dál?“ zeptal se Martin po chvilce ticha, které rušil jen Zombík, když vychrchlával červy.

„Nó … Musím sejmout Ishana a Dominia se musí vzpamatovat z útoku Phyrexianů sama. My se Simi pak asi půjdeme domů do Malenovic,“ vysvětlil mu Johann.

Najednou se v kobce zablesklo a v jednom koutě zazářil jasným modrým světlem teleportační portál, z kterého vyšel baron Sengir.

„Zdravím Johanne, Martene i vy ostatní,“ oslovil je a setřel si krev z úst.

„Barone,“ oslovil ho Johann, který byl překvapený neméně než ostatní.

„Jdu za vámi, protože Ishan byl můj vzdálený příbuzný, než se stal stínem. Rád bych celou záležitost smetl ze stolu. Ishanův stín se bude zodpovídat mé babičce za všechno, co napáchal. Žádám vás tímto, abyste mi ho postoupili,“ rozhovořil se baron.

„Pokud to nechám na vás barone, nikdy to neskončí,“ opáčil Johann.

„Musím to vyřešit. Je to v rámci rodiny, což je o to horší,“ promluvil baron a posadil se na jeden ze sudů.

„Chápu barone, ale tato záležitost je mezi Neviděnými a Ishanovým stínem. Je nutné, abych to vyřídil já. Pak teprve budete moci řešit vy, bude-li co řešit. Jde o to, že by mohl napáchat další škody v Dominii,“ vysvětlil Johann.

„Dobrá tedy, nechám to na vás Johanne, chtěl jsem vás ušetřit boje. Ishanův stín čeká v aréně. Hodně štěstí.“

S těmito slovy baron vstoupil zpět do portálu a zmizel. Modré světlo pohaslo, zbyl jen šedý dým, který se pomalu rozptýlil.

„Jděte do lóže,“ oslovil Simonu Johann a obrátil se na Martina.

„Čeká mě Ishanův stín.“

Simona položila ruku Martinovi na rameno.

„Pojď. Je to na Johannovi.“

„Johann to zvládne, věř mu,“ dodal Holzavenes, když si všiml, že Martin váhá.

Johann se od nich odvrátil a vstoupil do ztichlé arény.

Uprostřed stál Ishanův stín. Nehmotný, temný, děsivý. Mlčel. V ruce svíral meč z černé oceli, který planul jasným oranžovým světlem. Světlem pekel.

Johann pozdravil mečem soupeře. Stín se neslyšně pohnul a zaútočil. Johann ránu vykryl štítem a udeřil svou zbraní. Rána prošla skrz Ishanův stín a zanechala několik cárů rozpouštějící se temné mlhy. Johannův soupeř byl o něco menší. Stín zavířil mečem a vrhl se znovu po Johannovi. Ten nastavil ráně štít a bodl svou zbraní. Stín zmizel, objevil se za Johannem a ťal mečem, který teď zářil zlatavě oranžovou barvou. Johann v poslední okamžik uhnul před žhnoucí čepelí. Oba soupeři kolem sebe kroužili. Aréna byla podivně ztichlá. Johann nervózně mrknul na lóži, kde tušil svou ženu a přátele. Ochozy však byly úplně prázdné.

„Jsme teď v Neprostoru Johanne,“ zaševelil stín.

„Takže teď jsou dány tvé podmínky Ishane,“ přikývl Johann a pročísl vzduch mečem.

„Johanne, copak tebe nikdy nezajímala moc?“ pronesl stín a začal kroužit kolem Johanna.

„Moc mě zajímá,“ konstatoval suše Johann a obracel se ke stínu čelem. „Ale i kdyby mě, zajímalo, o co ti jde, svou moc už mám.“

„Skutečně máš vše po čem toužíš?“ sypal se hlas stínu, přičemž mečem zářícím žhavě bílou barvou opisoval ve vzduchu kruhy.

Pak náhle stín zaútočil. Johann horko těžko vykryl ránu štítem, který se rozžhavil tak, že jej musel rychle odhodit.

„Jsou tedy vyrovnané šance,“ prohodil Johann a rychle bodl proti stínu.

Meče se srazily. Stín zakroužil mlýnkem výzvu. Johann stál a naslouchal svistu svého meče. Ishan opět vyrazil. Sekl shora. Johann ránu odrazil a opět ukrojil kus stínu, který se rozplynul v šeru arény.

„Johanne. Peklo mě pomstí.“

„Pekla se nebojím,“ opáčil Johann a zavířil svou zbraní, která zářila modrým světlem.

Stín ustoupil.

„Ale jak se teď dívám, ty máš strach Ishane,“ pravil tiše Johann.

Stín zmizel. Johann se obracel na místě a česal vzduch mečem, připraven odrazit jakýkoliv útok. Náhle se zablesklo nalevo od Johanna. Otevřel se zelený teleportační portál, ze kterého vystoupil baron Sengir v doprovodu Martina Kvída.

„Johanne, máme vyhráno,“ pronesl Martin a pozvedl průhlednou sklenici, ve které byl uvězněný miniaturní Ishanův stín, který pištěl a sekal kolem sebe svým mečíkem.

Baron se usmíval.

„Přesně v okamžik, kdy jste podruhé odkrojil svým mečem část stínu, tak jsem mohl uvěznit Ishana v Neprostoru. Pak už Martin zapátral v mé knihovně a jelikož má moc Neviděného, prostě a jednoduše Ishanův stín svázal kouzlem. Já jsem jen dodal izolační sklenici,“ vysvětlil baron.

Johann si zhluboka vydechl.

„Pojďte Johanne zpět do arény, všichni čekají na oba vítěze,“ pokynul k portálu baron.

Johann se příliš nerozmýšlel, zasunul meč do pochvy a vstoupil.

Společně se objevili uprostřed bouřící arény, která přímo vybuchla, když Martin pozdvihl sklenici se zuřícím stínečkem. Z ochozů diváci začali házet zlaté mince, klobouky a květiny. Od přítomných kouzelníků vylétly barevné koule, které rotujíce vybuchovaly do barevných obrazců.

„Johann a Martin so božanove!!“ ozval se tolik nezaměnitelný trpasličí ryk z nižší části ochozu.

„Zpivajme chvalu a čest!!“

Johann očima hledal Simonu a Holzavenese, kteří mu mávali z visuté lóže. Baron jen stál a smutně se usmíval.

„To byla zase pijatika,“ zabručel po ránu Johann, když se zvedal z postele. Meč v pouzdře ležel u postele.

„Snídaně, kluci, vzbuďte Holze,“ křikla Simona z kuchyně.

Martin se probral až poté, když na něho Johann vylil kýbl ledové vody.

„Ty vole…“ procitl a posadil se. Holzavenes se kymácivě procházel a vydatně si potahoval z dýmky.

„Ktož su bojovnici kmena našeho…“ zpíval při tom dokolečka a rázoval si to po botníku.

„Jó byl to moc fajn čas s váma se všema,“ řekl Holzavenes po snídani, když dojedli.

„Neříkej Holzi, že se s námi  loučíš,“ řekla Simona a dolila mu kávu.

„Už dlouho jsem se neviděl se ženou,“ začal Holzavenes.

„A taky musim dát nějakou kytku na trpaslíkův hrob. A nasrat pár zahrádkářů v Dominii. Mojim domovem je Dominia. Nic naplat bylo to s váma fakticky suprový, ale doma je doma.“

„Chápu Holzi. Sejdeme se alespoň na našem malým hřbitůvku, čas od času,“ zeptal se Johann, když usrkl kávy.

„No to každopádně,“ zabafal Holzavenes a také upil svého nápoje.

Sluníčko právě plýtvalo svým odpoledním jasem, když si to kýchající Holzavenes štrádoval před Simonou, Johannem a Martinem směrem k Malenovickému hřbitovu.

„Tak já se s váma loučim,“ škytl Holzavenes, který si nesl batůžek nacpaný k prasknutí. „Sejdem se za měsíc tady na tom bohem zapomenutým hřbitůvku.“

Když to dořekl, jemná mlha přikryla mluvícího krtka a pak zmizela i s ním.

„No, vypadá to, že všechno dobře dopadlo,“ začal Martin a obrátil se k Malenovicím. „Víte vůbec, jak jsme se vlastně dostali domů?“

„No já vím jediné Martene,“ ozvalo se.

Martin se prudce otočil. Zpoza kapličky vystoupila Khaila oblečena do splývavých šatů v bílé a modré.

„Slíbil jsi mi nejeden polibek na té hostině u barona Sengira. Přišla jsem si pro náhradu a možná něco víc.“

Johann se usmál.

„Pojď Simi. Ti dva si jistě budou mít hodně, co vyprávět.“

„Jen ho nešetři Khailo,“ pravila s úsměvem Simona.

„Simi,“ oslovil ji Johann, když večer uléhali do postele.

„Ano broučku?“ zazívala Simona a políbila ho na tvář.

„Víš, jak jsme se dostali domů?“

„Baron nás, za pomoci Ertaie a Arcanisse teleportovali k nám domů. Slíbili mi to, když jsem je o to požádala. Nechtěla jsem tam zůstat. Zde je můj domov.“

„Já jsem se chtěl vrátit a žít po boku své ženy.“

„Na to bych tě nesměla znát Johanne.“

„Konec diskuse, jde se spát. Zítra musím zajít na úřad práce.“

„Ani pusu mi nedáš, Johanne?“

Johann ji místo odpovědi objal a políbil. Pak ještě jednou. A znovu. A pak zase. Ale o tom už je jiný příběh.