Johann se ráno probral dříve než ostatní. Ležel vedle spící Simony a přemýšlel. Z myšlenek ho vyrušilo zaklepání na dveře. Rychle se zvedl z postele, oblékl se a otevřel.

„Copak Karle?“ zašeptal.

„Probudil jsem se nějak dřív. Nepokecáme na chvíli?“ optal se Karel tiše.

Johann kývnul hlavou, vyšel za dveře a zavřel za sebou.

Zpoza rohu v chodbě se vynořil baron. Kývl na oba přátele.

„Vidím, že jste na nohou. Chtěl jsem s vámi hovořit…“

Oba se na sebe podívali.

„Pojďte za mnou, snídaně pro vás je již připravena.“

Když Karel s Johannem dojedli, baron jim nabídl doutníky.

Karel labužnicky natáhl dým a se slastnou úlevou vydechl. Johann po vyfouknutí dýmu znalecky zamlaskal.

Baron se usmál.

„Vidím, že umíte ocenit kvalitu. Ale to jsem řešit nepřišel. Chcete letět za Ertaiem, je tomu tak?“

Johann přikývl. Karel mlčky vychutnával doutník a sledoval střídavě barona a Johanna.

„Doporučili vám ho Llanští druidi?“ zeptal se ještě baron.

„Ano. Vidíte v tom nějaký problém barone?“ prohodil Johann.

„Ertai zmizel. V tom je celý háček,“ zvážněl baron a zapálil si doutník.

Johann ztuhnul a Karel překvapeně zamrkal.

„Je to asi dva dny. Jeho učeň, barbarský potomek Kamahlův, Riczkard mi včera poslal dopis, který Ertai napsal právě před dvěma dny. Stručně řečeno, Ertai se konečně dopracoval do nejvyššího stupně Vytracení. Jednoduše, cestuje astrálními světy a Dominia pro něho přestala existovat. Není první a asi ani poslední. Barrin zmizel před rokem. Arcaniss zmizel před půlrokem. Z čarodějů zbyl jen učeň Riczkard a hrstka Barrinových učňů, kteří se rozptýlili po Dominii.“

„A právě Ertai nám mohl vytrhnout trn z paty, sakra,“ zaklel Johann a potáhl z doutníku.

„A co třeba Kamahl? Vím, že po smrti své sestry Jesky přešel k druidům,“ navrhl Karel obklopený doutníkovým kouřem.

„Jo, Kamahl. Ten se sice věnuje nejvyššímu druidskému učení, ale pochybuji, že se zapojí. Už jednou Benálským pomohl a ztratil právě Jesku,“ potřásl hlavou baron.

„K čertu,“ ulevil si Johann. „Znamená to rychle vysvobodit Martena a zasáhnout ve váš prospěch. Phyrexiani. Co je to vůbec za stvůry?“

„Položiví mechanicky upravení. Někteří jsou i živí, ale jsou už více stroji než lidmi. Objevili se v proláklině času na ledovém severu. Přichází s nimi i velmi mocné artefakty, ale…“ vysvětlil baron a zarazil se.

Do místnosti vstoupila jedna ze služebných.

„Můj pane, vaše babička.“

Baron povstal. Johann i Karel následovali jeho příkladu.

Vešla žena hodně neurčitého věku. Mohlo jí být sto let, stejně však i těch sedm set, které odhadoval Johann dle toho, co o ní slyšel.

„Zdravím pánové,“ prohodila a políbila barona na čelo.

Posadila se ke stolu a vzala si doutník. Baron se sehnul a připálil jí. Babička si potáhla a pohodlně se usadila v křesle.

„Co tak stojíte? Posaďte se,“ vyzvala je rázným gestem.

„Co vás probudilo babičko?“ zeptal se baron, který položil zbytek doutníku na popelník.

„Jsou tu živí, chlapče. Cítím spoustu živých bytostí.“

„Máme hosty babičko,“ řekl baron.

„É.. to já vím, Johann a jeho přátelé, tvá sestra Irini mě o tom zpravila. Já cítím spoustu jiných bytostí, prožraných ochranou proti bílé magii. Nějací… hmm… kdysi to byli spojenci. Vůně černých rytířů, to je ta vůně, která mě tak opájí,“ babička si olízla rty a naprázdno polkla.

„Kde je cítíte, babičko?“ vyskočil baron z křesla.

Ozvalo se rytmické zachrápání. Babička usnula s uhasínajícím doutníkem v ruce.

„Karle, Johanne probuďte ostatní a co nejrychleji odtud odleťte, já seženu vampýry na obranu. Ty u těch dveří, odnes babičku zpět do rakve.“

S těmito slovy se baron proměnil v netopýra a odletěl.

„Počkám na nádvoří, ať se všichni rychle sbalí,“ křiknul Karel na Johanna a zmizel v chodbě.

Johann se nerozmýšlel, vrazil do pokoje, kde spal a rychle probudil Simonu i Holzavenese. Hrabiana našel v jiném pokoji, kterak sedí v meditační póze.

„Pane Hrab… Hrabiane!!“

Klerik okamžitě procitl z meditace.

„Andělé. Přivolal jsem anděly na pomoc, jsou na cestě,“ řekl, když si balil věci.

„Pojďme Hrabiane, Karel Achaar už čeká venku.“

Chvilku stoupali na Achaarově hřbetu. Vampýři spolu s anděly se potýkali s černými rytíři, kteří seděli na polomechanických stvůrách, které kolem sebe dštily oheň a síru.

Johan v ruce svíral plátek z modré růže a po tvářích mu stékaly slzy.

Ostatní mlčeli a drželi se výrůstků na Achaarových zádech. Holzavenes se k jednomu výrůstku přivázal provázkem a rozkýchaný plakal. Hrabian se tiše modlil a Simona se dívala na přilétající anděly.

Po dvou hodinách únavného letu mezi mračny Achaar přistál na rozlehlé planině. Hrabian seskočil z drakova hřbetu a jal se rozdělávat oheň. Johann si k němu přisedl a nepřítomně mnul plátek své růže. Simona odvázala Holzavenese, který se jí schoulil do náruče, a usedla po Johannově pravici. Achaar se jednou otřásl,  proměnil se v člověka a posadil se k Johannovi po levici.

Během chvilky se všichni posilňovali ohřátým gulášem, který Hrabian ze svých zásob připravil. Mlčeli. Nikdo nechtěl přerušit tu tísnivou atmosféru, kterou cítili již za letu, když opouštěli Sengirův hrad.

„Modlím se, aby na Sengiru všichni přežili,“ přerušil ticho Hrabian.

„Taky v to doufám,“ pokýval Johann hlavou.

„Co teď budem dělat?“ zeptal se Holzavenes a zabafal z nacpané dýmky.

„Nemůžeme jen nečinně sedět,“ obrátila se na svého manžela Simona.

„Musím se dostat do Arény, tam se to rozhodne. Cítím to,“ prohodil Johann a pomalu se zvedl.

„Zdá se, že máme návštěvu,“ dodal ještě a povolil si přezku na pochvě meče.

Ostatní pohlédli směrem, kam Johann ukazoval. Spatřili houfec pochodujících trpaslíků, kteří nahlas zpívali.

„Ktož sú bojovníci kmena našeho.

Pravá, leva i kmeť stare-ej pobije nepřátelov.

Ktož sú tie lemry voja vašeho?

Pravá, leva i pes na-aš pobije nepřátelov,“ řvali všichni jako jeden. Pak se řady zakymácely, jak první v řadě zastavili.

„Herež vy tam!“ zařval jeden z trpaslíků. „Přiatiel lebo supeř z tej Fyrexie!?“

„Přítel,“ křikl Johann odpověď.

„Hale jak my spozname, že vy nejste z tej Fyrexie?“

„Uvěříte tomuto důkazu!?“ zakřičel Karel a vyskočil. Ve skoku se proměnil do své dračí podoby.

„Fuj fenapes, to jsem sa lekl,“ zařvali trpaslíci jako jeden.

„Dyť je  to naš stary známy Achaar!“ ozvalo se pak a trpaslíci se rozeběhli k drakovi.

Achaar se chvilku povaloval na zemi a hrál si se skotačícími trpaslíky jako s dětmi.

Johann i ostatní zůstali stát a jen němě zírali.

Po chvilce se chumel trpaslíků rozestoupil a vyšel Karel v lidské podobě ověšen dvěma trpaslíky.

„Heee… Achaare, pojď si s náma zahrati ještě chvilku,“ žadonili pověšení trpaslíci.

„Povinnost mě volá Dromare, pusťte mně chlapi, Raznore,“ usmál se Karel.

Trpaslíci seskočili.

První oslovený trpaslík se uklonil Johannovi a ostatní obdařil čtyřiadvacetikarátovým úsměvem.

„Každý, kdo sa kamoši s Achaarem je i naš kamarad,“ prohlásil to jako jasnou věc a podal Johannovi ruku.