LiTerra

Opět lije. Už mě to začíná nudit. Kapka sem, kapka tam a je z toho louže. Proč už nepochopili, že to tak nejde? Budu se tam nahoru muset podívat. Ani dovolenou si člověk nemůže užít v klidu.... Počkat, vždyť já nejsem člověk.

Co si vezmu na cestu? Vždyť nic nepotřebuji. Ale jest pravda, že kdyby mě náhodou někdo potkal, nějaká obyčejná pozemská bytost, měl bych s sebou mít aspoň pár věcí. Co si obvykle lidé berou, když někam odjíždí? Jistě, oblečení, boty, jídlo, pití, mapu.... Snad to mám vše.

Měl bych vyrazit. Čeká mě dlouhý pochod. Avšak měl jsem to předpokládat, jak bych si JÁ mohl užít nějaké volno? Doufal jsem, že to beze mě zvládnou. Ale samo sebou, to bych toho chtěl moc. Ale nejsem náročný. Pracuji osmačtyřicet hodin denně, dvacet dní v týdnu. Zní to zvláštně, ale věřte mi, nic tak úžasného to není. Nebavilo by vás to. A mně to už také nebaví. Samé prosby a přání. Tak jsem si vzal na měsíc neplacené volno. Ale počkat, oni mi vlastně nikdy neplatili….

Tak jdeme, musím tam být co nejdřív než…. Krucifix, už zase prší.

Jak dlouho už jsem na cestě? Dávno jsem tam měl být. Ty trapáci si dělají co chtějí. Doufám, že mi neodřízli cestu. Přineslo by jim to mnoho výhod a neomezenou moc. Určitě by se jim to zamlouvalo. Nevadí, když bude zamčeno, vyrazím dveře vlastním tělem. Osud lidstva je opět v mých rukou. Už je to tak stereotypní….

Už se plahočím celý týden! Až mi některý z nich přijde pod ruku, tak ať si mě nepřeje! Možná, že zde, na zemi, nejsem nesmrtelný, ale pokud se dostanu TAM, tak opět nabudu svých starých sil a ukážu jim, kdo je zde pánem. Už se na to těším….

Cha! Já to věděl! Brána je zamčená! Musím ji otevřít aspoň kvůli tomu nesamostatnému lidstvu. Potřebují mne! Ti, kteří nad nimi teď bdí určitě hodují a užívají si svá nová, vysněná místa. Dlouho nebudou. Ukáži jim, kdo je zde pánem, kdo vládne nad vším a i nad nimi. Však oni se ještě budou klanět, plazit po kolenou abych jim odpustil. Ale tentokrát už nevyváznou jen s celibátem. Stoprocentně tam nahoře teď pijí a hodují. Hladomor na ně! Pošlu je na Zemi, ať si užijí trochu té lidskosti. Snad jim ukáže ta divá lidská zvěř, co znamená nemoc, strach, bezmocnost a, ano, to doufám taky, smrt. Tady, nahoře, jim nemohu moc ublížit. Za každý hřích mají jen malinkatý trest, samotku či něco podobného. To je tak stereotypní! Celá moje práce je stereotypní! Tak proč ji chci zpět? Aha. Musím se postarat o ty miliardy, jež mají věčně nějaké prosby. Jdu prorazit bránu! Všichni pozor! A raz, dva, tři, RUP!

Jsem celý? Vypadá to tak. A brána? Stále zavřená. Počkat. Sic je opravdu zavřená, ale já jsem za ní na opačné straně. Vevnitř. A nic mi není!

- Bože, co to mluvíš? Nepraštil jsi se do hlavy? Tady máš obrovskou bouli, pojď, dám ti na to nějaký obvaz a masti.

- Prosím? Ne, nic takového, jen velká boule na tvém čele, pospěš, zahojím ti ji.

- Ach tak, takže já se jen praštil? To je dobré, Petře, děkuji za ochotu, ale myslím, že tvoji pomoc nebudu potřebovat. Zůstaň zde a važ si práce, kterou máš.

- Jistě, jistě, tak sbohem, jdu si dát něco na tu hlavu. Ale byla to pěkná dovolená.