| Jakmile místnost zahalilo světlo, jeho oči procitly do toho stísněného,
šedivého světa. Nikdy dříve tam nebyl. Nebo si to alespoň nepamatoval.
Ve skutečnosti si nepamatoval vůbec nic. Možná ano, ale nevěděl o tom.
Pomalým pohybem hlavy a očí zmonitoroval celou místnost. Stěny byly
šedivé a nic je nezdobylo. Celé to místo bylo úplně prázdné. Jako jeho
mizivé myšlenky. Nedokázal souvisle přemýšlet, ani v hlavě vytvořit
otázku o podivné realitě. Vnímal celou situaci jako daný fakt. Kdyby
mohl najít dveře, otevřít a odejít, nebyl by uvnitř. Choval se, jako by
byl s tím místem spojený. Jako by tam žil celý život. Chvíli se ještě
snažil vzpomínat na včerejšek, ovšem marně. Poté si uvědomil, že stále
leží a leží na studené podlaze. Je mu zima. Vstal a získal tak lepší
přehled o celém prázdnu před sebou. V tom okamžiku se již nedalo o
čistém prázdnu mluvit. Uprostřed místnosti totiž leželo něco podivného.
Nejprve nedokázal spojit pravdu s prvním dojmem, proto přistoupil se
strachem v očích blíž. Ano, se strachem. Poprvé připustil sám sobě
nějaký pocit, dojem ze všeho kolem. Když se přibližoval k neznámému
objektu, víc a víc se topil v otázce: ,,Co má tohle všechno znamenat?''
Zprvu bral okolí tak přirozeně, ale nyní se objevila překážka, ukázka
něčeho nesouvisejícího. Největším šokem však bylo poznání pravdy.
Lidské vlasy. Skutečné lidské vlasy, pod nimiž bylo schované malé
zrcádko. Nahlédl do něj a zjistil, že jeho vlastní vlasy a vlasy na
podlaze jsou rozdílné. Vlasy na podlaze tedy nepatřily jemu. Byly cizí,
jiné osoby. Co však dělaly v místnosti, kde se probudil on? ,,Musí
někomu patřit. Možná je ten někdo mrtvý.'' Tahle otázka ho však
nezneklidňovala tak moc jako fakt, že vlasy se sem musely nějakým
způsobem dostat. Nepamatoval si včerejšek a nebude si pamatovat ani
dnešek, možná je sem dostal on sám. Neuvědomoval si, jak dlouho už sedí
na té prochladlé zemi a svíra v ruce pramen cizích vlasů. Víčka náhle
vypověděly službu, ale jakmile místnost zahalilo světlo, jeho oči
procitly do toho stísněného, šedivého světa. Nikdy dříve tam nebyl.
Nebo si to alespoň nepamatoval. Ve skutečnosti si nepamatoval vůbec
nic. Možná ano, ale nevěděl o tom. Pomalým pohybem hlavy a očí
zmonitoroval celou místnost. Stěny byly šedivé a nic je nezdobylo. Celé
to místo bylo úplně prázdné. Jako jeho mizivé myšlenky. Nedokázal
souvisle přemýšlet, ani v hlavě vytvořit otázku o podivné realitě.
Vnímal celou situaci jako daný fakt. Kdyby mohl najít dveře, otevřít a
odejít, nebyl by uvnitř. Choval se, jako by byl s tím místem spojený.
Jako by tam žil celý život. Chvíli se ještě snažil vzpomínat na
včerejšek, ovšem marně. Poté si uvědomil, že stále leží a leží na
studené podlaze. Je mu zima. Vstal a získal tak lepší přehled o celém
prázdnu před sebou. V tom okamžiku se již nedalo o čistém prázdnu
mluvit. Uprostřed místnosti totiž leželo něco podivného. Nejprve
nedokázal spojit pravdu s prvním dojmem, proto přistoupil se strachem v
očích blíž. Ano, se strachem. Poprvé připustil sám sobě nějaký pocit,
dojem ze všeho kolem. Když se přibližoval k neznámému objektu, víc a
víc se topil v otázce: ,,Co má tohle všechno znamenat?'' Zprvu bral
okolí tak přirozeně, ale nyní se objevila překážka, ukázka něčeho
nesouvisejícího. Největším šokem však bylo poznání pravdy. Lidské
vlasy. Skutečné lidské vlasy, pod nimiž byla schovaná nějaká fotka. Byl
na ní mladý muž. Vlasy na podlaze, se podobaly právě jeho černým
vlasům...Projel si rukou hlavu a zjistil, že je holá. Pár okamžiků
mihal očima po šedých stěnách místnosti, poté znova pohlédl na záhadnou
fotku a zeptal se ničeho: ,,Jsem to já?'' |
|
1
muclicka 
Mori 
Haber 