LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #37860
Autor:	TZeleny
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza/Miniatura
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	26.03.2007 13:49
Počet návštěv:	766
Počet názorů:	4
Hodnocení:	4 1

VIKTOR

Někdo ho vyhodil?
Najednou se objevil, malé kotě, černobílá hračka, která už se asi nehodila, protože taky čůrá a dělá hovínka.
Nebo se zjevil jenom tak?
Přivítal se se mnou a okamžitě se rozhodl, že u mě zůstane, ale není vyloučené, že jsem se tak rozhodla já. Dala jsem mu nějakou mňamku, nacpal si bříško a okamžitě mi usnul v klíně.
A bylo hotovo.
Hrával si s tkaničkami od bot, s kuličkou, s kytkami, to měla maminka nejraději. Na zahradě s námi býval, když jsme něco dělali nebo grilovali, měl rád společnost, veselý a zvědavý a okamžitě byl miláček všech.
Přinesl první myš. Chodil je lovit přes silnici do zanedbané remízky. Viktor, ten malý ďáblík, co jsem od něho mívala ruce doškrábané, když si chtěl hrát a neznal při tom bráchu. Potom mi ale vždycky vyskočil na klín a stulil se, nebo si po mě vylezl a čumákem se dotknul mého nosu, otřel se mi o tvář, jako že jsme kámoši na furt. Měl vybrané mravy, chodil zásadně na svůj hajzlík a dbal na svůj kožíšek, bylo jasné, že z něj roste distinguovaný kočičí gentleman. Jenom s mámou sváděl vytrvalý, tichý souboj osobností o místo na pohovce a někdy v mé posteli. Dovedl přesně vycítit ze zabarvení jejího křiku, kdy to myslí vážně a kdy láteří jenom na oko a uměl toho okamžitě využít.
Večer jsme spolu sedávali na schodech. Přišel, sedl si způsobně vedle mě, svůj dlouhý ocas si ovinul kolem sebe a dokolečka kolem levé tlapky, jenom jeho uši se otáčely jako radary za každým šelestem. Mlčívali jsme a hleděli před sebe, každý zachumlaný do svých myšlenek. Slunce obarvilo nebe do nachova a my ještě seděli, když už na všechno spadla tma.
Ráno jsem ho volávala, čekal na to a přiletěl vždycky odněkud a krásně voněl, přivítal se a utíkal k misce.
Viky, Vikyn, Vikynek, Vikynáč.
Jedno ráno nepřišel.
Odpoledne, když jsem přišla ze školy, přijel známý, jestli nám neschází kocourek, že nějaký leží u silnice.
Ucítila jsem, jak se mi stáhl žaludek.
Z dálky jsem viděla černobílou skvrnu. Vzala jsem ho z obrubníku, kam ho někdo položil. Díval se na mě očima zastřenýma šedou clonou, protože on už nebyl v tom ztuhlém a studeném tělíčku, co mě záblo do rukou.
Položila jsem ho na zahradě a donesla krumpáč a lopatu. Vykopala jsem díru v zemi a položila ho do ní. Pak jsem donesla jeho oblíbenou kuličku, dala jsem ji vedle něho a rychle jsem díru zaházela, abych to měla za sebou.
Večer jsem si sedla na schody do zahrady, na obloze rostly černé mraky, párkrát zahřmělo a v listí zaševelily první kapky. Najednou mi tekly slzy a malý grázlík už vedle mě způsobně neseděl s ocasem obtočeným dokola a kolem levé tlapky. Začal liják, máma pro mě přišla, ale já jsem dál seděla, až už mi byla hrozná zima, ale mě se pořád nechtělo domů.
O vánočních prázdninách jsem probírala v počítači fotky a mazala ty špatné. Otevřela jsem jednu fotku a tam byl Viktor.
Kde se tam vzala? Zjevila se jako on, nepamtuji se na ni.
Ležel na dece a díval se na mě. Jeho pohled byl plný té tesknoty, které jsem byla já plná na těch schodech v létě - až jsem se otřásla. Jakoby už tehdy znal svůj osud a přitom jsem ho nikdy tak smutného neznala.
Vytiskla jsem ji a dala si ji k posteli na nástěnku. Když jsem večer šla spát, tak ty zádumčivé oči se na mě dívaly až jsem z toho nemohla usnout.
Tak jsem ji sundala a dala si ji do šuplíku, kam si schovávám všechno, na co nikdy nemůžu zapomenout.

Počet úprav: 3, naposledy upravil(a) 'TZeleny', 26.03.2007 13:53.