aneb Pytlákova schovanka
Popáleninové oddělení bylo odporně sterilní: podlaha vycíděná do poslední kachle, jak velel protokol královské vizity, všude se lesklo stříbro a zlato, jelikož nerezová ocel dosud nebyla vynalezena.
„Jste v pořádku?“ zeptala se Cirilla obinadlové mumie. „Musíme si promluvit,“ ozvalo se šeptem zpod obvazů. „Chci, aby byl šťastný,“ napadlo Cirillu a přemýšlela, kterak by mohla nebohému pacientu pomoci. Odvar z makovic? Transplantace kůže z přebalu rodové kroniky? Živá voda? V krátkých mezičasech mezi jednotlivými úvahami hbitě kalkulovala obrat exportu popcornu za uplynulé zdaňovací období. Když se dostala k vyčíslení DPH, zakuklenec opět promluvil: „Nemohu se zbavit své minulosti.“ Odpočítala sociální pojištění. „Táhne se za mnou jako stín.“ Odečetla zdravotní pojištění. „Míval jsem dceru.“ Snažila se zapamatovat poslední cifru. „Miloval jsem ji.“ Opět pohlédla na hromadu fáče. „Když jí bylo pět let, hráli jsme na schovávanou. Nikdy jsem ji už nenašel.“
„Když jsem byla malá, říkali mi bůhvíproč Pytlákova schovanka,“ řekla mechanicky Cirilla.
|