Kdysi dávno psával jsem básně v chvatu
netrpělivě je hledal a každou z nich se snažil zažít
až na samé dno jejich slov
To už je dávno - nyní pokorně čekám až
sama příjde a obejme mne  Do těla

Vznešené nemoci stromů -
nevyslyšíš

Včera večer hráli jsme s michalem
na štěpánce ve starém altánku na kytaru
(on má xilofón) konečně pršelo a bylo nám hezky
a ani jeden z nás na nic nemyslel jenom jsme hráli
a bavili se

(Zdalo se mi nebe
nad topoly  Poutají je k sobě dráty vysokého napětí
Mají na nich domečky vlaštovky
a taky zářijové dny  Na viktorce
bláznivý kousek země uprostřed Města
Políbím tě pod střechou altánku
A zima nepřestane nám tleskat závěje do tváří
zase do příštího září)

Už z dálky se na nás usmíval oprašoval si bundu od vloček
Cikán láďa - sedl si k nám a napil se vína
"dva roky jsem na ulici - vyhodili mě z rodiny
asi jsem jim nebyl dost dobrej"
Pak si ubalil marihuanovou cigaretu z nedopalků
kouřil a vůbec to nevonělo špatně
"jake sny asi mají siámská dvojčata" tiše povídal a začal cvičit karate
místo meče klacek a černý drak všude okolo ale ne v něm
Poprvé v životě na mě dýchla duše číny  ("I když ji držíš u hlavy pistoli
a třesou se ti ruce a nemůžeš dál")
"chodím okolo města - dovnitř ne - je tam hnusně - cvičim a spim tady kde se dá"
Pršelo i když jsme odcházeli - Láďa cvičil v altánku a u nohou měl
nedopité víno a přetrženou strunu  Nechali jsme ho tam kde měl být

A okolo nás sedalo si bílé vlhko a smích
nebo jiné poustevničení
štěpánka nebo viktorka -
je to jedno
blázen jako blázen kterého nevymyslíš